Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, festival Pražské jaro neuvádí pouze hudbu bílých a dávno mrtvých skladatelů. Moderní hudbu je ale v programu třeba hledat s lupou. I pak se slovem moderní většinou myslí díla již zesnulých autorů 20. století. Přesto bylo v uplynulých dnech na Pražském jaru několikrát možné slyšet také něco jiného než "pravou klasiku".

Nejhlasitější, že málem urval střechu Rudolfina, byl pondělní koncert, kde se sešel Kaunaský státní sbor z Litvy s tamním Národním symfonickým orchestrem, aby v české premiéře uvedly oratorium svého krajana Broniuse Kutavičiuse nazvané Epitaf uplynulému času.

Tón večera udala první půlka s mezzosopranistkou Violetou Urmanou, která zazpívala Berliozovu kantátu Kleopatřina smrt. Byla intenzivní, dramatická, majestátní svým záběrem i vyzněním − jak se sluší a patří na toto spalující vyznání trpící ušlechtilé duše, o němž skladba pojednává.

Kutavičiusův epitaf byl pak jakýsi zvukový hybrid, jenž vypráví o čtyřech klíčových okamžicích v bouřlivých litevských dějinách. Žestě burácí nad nestálými, jako mlha řídkými texturami hranými orchestrem, zatímco sbor ze sebe sype plejádu nápěvů, melodií a zvukových palet, až v jednu chvíli skoro skanduje.

Vtip skladby spočívá v tom, jak Kutavičius tyto dvě roviny prolíná − hudba často "jede" v protisměru vůči sboru, čímž vzniká pěkné napětí a disonance. Provedení bylo špičkové a vyznění ohromující − asi jako kdyby člověk poslouchal Orffovu Carminu Buranu na LSD.

Posluchači s citlivějšíma ušima se na Pražském jaru možná raději vypravili na koncert tuzemského smyčcového kvarteta Fama Q, které uvádí takřka výhradně moderní hudbu. V sobotu ji na Pražské konzervatoři propojili s poctou terezínským skladatelům, premiérou českého díla a kvintetem napsaným pro klarinetistu Bostonského symfonického orchestru Thomase Martina, jenž jej také přiletěl zahrát.

Martin, který na Pražském jaru před pěti lety ve světové premiéře uvedl Koncert pro klarinet Andrého Previna, spolupracuje s terezínskou nadací. Právě na její objednávku nyní Previn složil také nový klarinetový kvintet.

Vystoupení začalo s vážnou tváří − Smyčcovým kvartetem Hanse Krásy, jenž je nejznámější coby autor dětské opery Brundibár, kterou vytvořil, když byl deportován do Terezína. Klarinetista Martin a harfistka Kateřina Englichová se pak přidali ke kvartetu v evropské premiéře skladby Miroslava Srnky nazvané Escape Routine. Jde o rušnou hudbu, v níž si nástroje neustále předávají vedoucí hlasy a musí hrát velmi důsledně.

Také tato kompozice vznikla na objednávku terezínské nadace − a už po pár minutách dokázala, že Srnka je jedním z nejzajímavějších současných českých autorů, jehož tvorba vyvolává zájem především v zahraničí.

Záhadou zůstává, proč se Srnkovy skladby nehrají v Česku častěji − zvlášť teď, kdy měla v Bavorské státní opeře v Mnichově premiéru jeho opera Jižní pól, díky níž o Srnkovi ví celý hudební svět.

Previnův Kvartet pro klarinet má relativně obyčejnou strukturu, pouze trochu neobvykle natahované melodie. Vzhledem k neustálým změnám harmonie i rytmu jej ale musí interpretovat virtuózní hráči. Fama Q to zvládla s přehledem a hudbou navodila melancholickou náladu.

V úterý pak v Pražské křižovatce Ensemble Berlin Prag hobojisty Viléma Veverky zkusil něco, co je na poměry Pražského jara troufalé − uvedl během jednoho večera hudbu barokní i z 20. století. Lépe mu to šlo s tou moderní. Bachovy a Zelenkovy kantáty a Couperinovu skladbu L'Espagnole zahráli inteligentně a šarmantně, jen tomu trochu chyběl duch a obratnost, s jakými tento repertoár provádějí ansámbly specializované na starou hudbu.

Pak ovšem hudebníci přeskočili o tři století dál a fagotista Mor Biron zahrál Stutschewského Sólo pro fagot, specialista na anglický roh Dominik Wollenweber se pustil do Stockhausenovy sólové skladby In Freundschaft a Veverka na hoboj s cembalistkou Barbarou Marií Willi v české premiéře zahráli kompozici Noctes intelligibilis lucis od Klause Hubera.

Veverka a Wollenweber se při kompozicích moderní hudby dokonce převlékli do pohodlného každodenního oblečení, pro případ, že by to některé posluchače "netrklo". Nervózní hihňání, které se z publika ozývalo při standardních ozdobách Stockhausenovy skladby − hráč na anglický roh mávající nástrojem kolem sebe a otáčející se kolem své osy −, jako by jim dalo za pravdu.

Ansámblu se musí přiznat odvaha pustit Pražskému jaru do žil trochu dobrodružnější muziku. Také se podařilo zaplnit Pražskou křižovatku, což je přece jenom obtížnější než uvádět moderní hudbu v menším sále Pražské konzervatoře. Ale marná sláva: když je na programu pouze moderní hudba, stačí to tak nanejvýš na Pražskou konzervatoř. "Dav" přijde jedině, když se má hrát také Bach.

Související