Amerika, která se nekonala

Po rozpadu SSSR zůstal Donbas, stejně jako téměř celý postsovětský prostor, fakticky v poměrech bezvládí. V situaci, kdy zákony ještě nikdo nerespektoval a stát fakticky neexistoval, se region začal řídit pravidly, která rychle nahradila spletité a nesrozumitelné zákonodárství. Donbas začal žít dle proletářského zvykového práva, v hornických městech se do popředí dostal diktát síly. Těm, kteří i tak vrávorali, podráželi nohy, slabé si podmaňovali. V 90. letech musel každý spoléhat jen sám na sebe. Bylo to zcela jiné uspořádání než před několika lety, kdy byl lidský život, stejně jako v Matrixu, nalinkován od prvních do posledních dnů života.

Na rozvalinách sovětského státu nějakou dobu panoval chaos. Otěže vlády převzalo místní podsvětí, které si rozebralo státní továrny a závody. Milióny občanů, kteří najednou zůstali bez totalitní matičky, stanuli před nutností přežívat na vlastní pěst v podmínkách brutální hospodářské krize. Jak je známo, v Donbasu tento proces boje o přežití měl svá specifika a řídil se místním koloritem.

Nelegální těžební jámy, které vznikly ke konci 90. let, byly jedinou záchranou pro tisíce rodin a zároveň předzvěstí revolučních změn ve státě a ve společnosti. Donbas byl tehdy ponechán svému osudu a lidé navyklí spoléhat se výlučně na stát, vládu a vedení čelili nutnosti přežít bez cizí pomoci. Poprvé pochopili, že se o sebe musí postarat sami. Že už jim nikdo nebude vyplácet mzdu, nebude je nutit chodit do práce, plnit plán. Alespoň tak to působilo tehdy, kdy se hospodářství střemhlav řítilo do propasti. A v těchto podmínkách na rozvalinách sovětského uhelného průmyslu vznikl průmysl nový, vytvořený nadšenci a snaživci, bez příkazů shora. V Donbasu začaly fungovat stovky malých družstev.

Předpisy, zákoník práce, bezpečnostní směrnice – to vše bylo zrušeno ve svobodné hornické republice, která zahrnovala uhelné oblasti. Na počátku nového tisíciletí se v regionu rychle rozvíjela ultraliberální ekonomika, do níž stát téměř nezasahoval. Čirý anarchokapitalismus.

V oněch těžkých časech si museli horníci pomoci sami, přičemž dodržovali nepsaná pravidla, jež fungovala mnohem účinněji než neduživé zákonodárství. Pomocí vytěženého uhlí například bezplatně pomáhali promrzlým školám a státním zařízením, která zůstala bez státní podpory. Podporovali i osamělé seniory, kteří se nedočkali uhlí za zvýhodněnou cenu. Na Donbasu existovalo nezávisle na státu celé hospodářské odvětví – v podstatě lidové odvětví, a jelikož stát neměl možnost horníkům nabídnout žádnou alternativu, dočasně nad touto uhelnou svobodou přimhouřil oči.

Avšak na počátku 21. století se situace změnila. Živelné těžby se operativně zmocnili zločinci. Vlastníci uhelných jam jim museli odvádět daň a byli nuceni prodávat uhlí přes zprostředkovatelské kriminální struktury. Nejcennější uhelné revíry si zabrali strážci zákona a zástupci místní samosprávy, přesněji mafie, z níž se stala vláda a jež si přivlastnila mladý ukrajinský stát.

Horníci si neměli komu postěžovat – jejich činnost byla formálně nezákonná a podle zločineckého kodexu se museli podřídit síle a poslechnout. Nově vzniklý stát si rychle podroboval anarchistické hornické bezvládí, krotil svobodné horníky a přiřkl jim postavení nevolníků. Nelegální těžbu začala řídit prokuratura, milice, Ukrajinská bezpečnostní služba, členové městských zastupitelstev, radnice a někteří spříznění podnikatelé. Horníci se nevzbouřili, aby ochránili své podnikání, svůj chléb, svá hornická družstva. Válka nevypukla. Vzdali se ihned.

Kodex zločinců a hulvátů se dosti lišil od hornického zvykového práva – jámy se začaly rýt přímo pod obytnými budovami, školami, hřbitovy. Tam, kde se jen mihla možnost vydělat peníze. Moc se v první řadě snažila o jediné – uloupit ukrajinské suroviny. To vše jsem se pokoušel popsat výše, proto se u toho znovu nebudu zastavovat.

Ale je možné zkusit si představit situaci, v níž by se svobodná hornická republika dál rozvíjela a vytvořila by nový subjekt. Za určitých podmínek by taková možnost dějinného vývoje mohla vést novým směrem nejen doněcký region, ale i celou Ukrajinu, a udělat z ní zemi soukromé iniciativy.

Přibližně před sto lety básník Alexandr Blok navštívil Donbas, který poté nazval „ruskou Amerikou“, přičemž poznamenal, že přesídlenci zakládají nové továrny a nová města uprostřed pusté stepi, stejně jako v USA. Divoký kapitalizmus se sem vrátil po sto letech, když obyvatelé, kteří přišli o zdroj obživy, museli začít téměř od nuly život v postsovětské pustině. Nová hornická republika by se za jiných okolností mohla vydat cestou severoamerických států.

Živelná a divoká těžba uhlí na počátku 21. století připomínala zlatou horečku na Aljašce. Příznačný je i jiný příklad z amerických dějin. Dle tvrzení Hernanda de Soto, ekonoma navrženého na Nobelovu cenu, z neformálních pravidel kalifornských horníků posléze vzniklo současné vlastnické právo USA. Než je stát uznal a implementoval do zákonodárství, uběhlo přes sto let, během nichž se odehrával složitý boj (občas i se střelbou) mezi jednotlivými společenstvími a těmi, kdo si dělal zálusk na jejich práva a parcely. Avšak na rozdíl od doněckých horníků si ti američtí vybojovali vítězství.

Kdyby měli obyvatelé Donbasu o něco více organizačních schopností, mohli by si mezi sebou rozdělit veškeré bohaté uhelné revíry Donbasu, založit družstevní záložnu, vytvořit svou vlivnou lobby a stanovit si svá vlastní pravidla využívání nerostného bohatství rodného kraje. Z takovéhoto spojení by se mohlo zrodit celkem samostatné silné hospodářství, které by se utvářelo v souladu s liberální zásadou rovných počátečních příležitostí a poctivé hospodářské soutěže.

V každém případě ve svobodné hornické republice, která existovala několik let, nevzniklo to hlavní. Schopnost se bránit. Při těžbě uhlí horníci vůbec nepřemýšleli o perspektivách takového nelegálního podnikání, žili ze dne na den a utráceli peníze především za alkohol a jídlo. Horníci si neuvědomovali, že je mnohem lepší se sjednotit, mít jasný společný plán, než se snažit o přežití každý zvlášť.

V důsledku toho promarnili čas a nakonec se vzdali pod tlakem gaunerů, kteří se stihli v zemi zorientovat a stát se vládou. Po své legalizaci zločinecká uskupení převzala kontrolu nad nelegálními doly, rozdělila si mezi sebou parcely vhodné pro domáckou těžbu uhlí a region na sféry vlivu, utvořila stínové uhelné odvětví, které existuje spolu s oficiálním státním odvětvím.

Anarcholiberalismus se tak v doněckých stepích nakonec nekonal. Místo svrchovanosti jednotlivce a svobody soukromého podnikání se na Donbase rozmohl kriminální neofeudalismus – systém, který má všechny znaky středověkého feudálního zřízení.

Poté co se domácká těžba uhlí dostala pod kontrolu zločinců, v každém hornickém městečku, v každičké osadě se objevil svrchovaný vládce a bůh dosazený mafií, hranice jeho moci stanovovali pouze vyšší nadřízení. Místní obyvatelé zpravidla svého feudála dobře znají, leckdy k němu chovají i úctu, jak stanoví jejich doněcké zvykové právo. Feudál zase může nakládat s nevolníky, jak se mu zlíbí.

Všichni jsme viděli na začátku roku 2014, v co nakonec vyústilo toto neofeudální zřízení. Donbas se dočkal sociálního výbuchu a pohroužil se do víru války, z níž není vidět východiska. Zubožení chlapi se chopili zbraní a šli bojovat stejně, jako se dříve pouštěli do nelegální těžby uhlí nezaměstnaní horníci. Bez plánu, bez strategie, beze smyslu. Stejně jako dříve žijí ze dne na den a nepřemýšlejí o tom, co bude zítra.

Možná že poslední události v Donbasu přivedou ke znovuobnovení hromadné živelné těžby uhlí, pokud se hospodářství zhroutí úplně a lidé budou muset vyškrabávat ze štol zbytky nesebraného uhlí pro své pece. Možná že zločinecká okupace Donbasu vyústí ve změnu majitelů byznysu, vždyť tento region může přestat být součástí Ukrajiny. Dnes je velice těžké předpovídat budoucnost na východě Ukrajiny. A občas to vypadá, že tu žádná budoucnost ani neexistuje.

Zatím můžeme konstatovat jen to, že z Donbasu se na dlouhá léta stalo jedinečné experimentální pole, obrovská laboratoř pod širým nebem, kde společnost zažívala krkolomné proměny. A všechny ty šílené události, groteskní živelné šachty, strašná dětská práce a smrt stovek lidí při těžbě, ať už se bude dít cokoliv, se navždy stanou stránkami současných ukrajinských dějin. Možná že jedněch z nejtragičtějších dějin na světě.

 


Denys Kazanskyj: Černá horečka. Přeložily Karolina Juráková a kolektiv studentů: Daria Polishchuk, Michaela Mušinková, Lidiya Dorosh.

Související