Tanec v islandských temnotách
Sjón: Múza z lodi Argó
2016, Dybbuk, přeložila Martina Kašparová, 144 stran, 157 korun

Oč je novela islandského spisovatele Sjóna útlejší, o to delší a trvalejší má dozvuk. Je jako hlas sirény, která rozezvučí mysl svých posluchačů. Jako dávná legenda, jež prorůstá do všedních životů. Je to vyprávění, které se vrací.

Múza z lodi Argó má dva vypravěče: islandského starce Haraldssona, který je vším jiným než moudrým a mlčenlivým seveřanem, a kormidelníka Kainea, který je nejen účastníkem obchodní cesty z Norska do Turecka v roce 1949, ale zároveň antickým argonautem, bytostí, jež za svého života stihla být mužem, ženou a rackem. Tím skutečným hybatelem příběhu není nicméně živá bytost, ale mluvící kus vyplaveného dřeva, pozůstatek lodi bájného Iasona na pouti za zlatým rounem.

Svět poválečných zmatků splývá s pletivem antických bájí a islandských ság. Pod rukama autora se rodí hluboký strmý svět, čtenář se stává potápěčem zapleteným do fosforeskujících chaluh odlesků reality a drženým v neskutečnosti chapadly podmořských nestvůr obav. Není ani čas se nadechnout, zbývá jen možnost žít za hranicemi sama sebe.

Respektovaný islandský autor je českému čtenáři znám už z několika svých předchozích románů. Vědí o něm také příznivci islandské zpěvačky Björk, které Sjón píše texty. 

Bengt Pohjanen: Faravidova říšeRukopis zelenohorský i Pán prstenů
Bengt Pohjanen: Faravidova říše
2016, Nakladatelství Pavel Mervart, přeložil Michal Kovář, 190 stran, 199 korun

Přeloženo z meänkielijského originálu. Už tahle informace stačí, aby čtenář zbystřil. A co teprve až zjistí, že příslušníci tohoto národa nežijí zase tak daleko, konkrétně na samém severu Švédska, a že právě prožívají své národní obrození.

Co by to bylo za obrození bez vlastní mytologie? Pokud snad báje a pověsti chybí, je třeba si je vymyslet. I s tímhle má české obrození své bohaté zkušenosti, ale Bengt Pohjanen na to šel docela jinak než Václav Hanka v 19. století se svými padělanými rukopisy. Severobotnický spisovatel přiznává, že mytologii svého národa vytváří v knize Faravidova říše zpětně. O to volněji si může počínat. Jeho svět je zabydlen odkazy na islandské ságy, laponskou ústní tradici, na předkřesťanské čaroděje i na pronikání křesťanství do myslí seveřanů. Pohjanen je pravoslavný kněz, ale nedá se říct, že by křesťanství v boji se světem zaříkávačů a šamanů nějak zvlášť nadržoval. Pokud někomu fandí, tak samotnému Severu.

Příběh zasazený do 11. století je jakýmsi Pánem prstenů pro sebevědomé čtenáře. Pohjanen nás totiž provádí světem kouzel a archetypálních bojů, zároveň však vše odlehčuje divokým humorem. Víme, že nic vyřčeného neplatí − a přitom platí všechno. Už brzy budeme umět odpovědět na autorovu otázku: "Odkud k nám přicházejí příběhy? Kde je jejich původ?

Fabrizio Silei, Maurizio Quarello: Matěj Šindelář − Český fotbalový MozartFotbal − a zdaleka nejen on
Fabrizio Silei, Maurizio Quarello: Matěj Šindelář − Český fotbalový Mozart
2016, Petrkov, přeložila Tereza Vaňková, 48 stran, 290 korun

Nedá se říct, že v zemi, kde se narodil, je Matěj Šindelář zcela zapomenutou postavou. V rodném Kozlově u Jihlavy visí například na fotbalové šatně pamětní deska s jeho jménem. A to je pomalu všechno… Rakousko přitom tuto sportovní hvězdu 30. let vyhlásilo za svého fotbalistu století a v Evropě o něm vycházejí knihy. Jedna z nich, určená především mládeži, byla nyní přeložena i do češtiny.

Matthias Sindelar byl největší hvězdou rakouského Wunderteamu, který na kontinentě válcoval před válkou veškerou konkurenci. Brilantní technik si užíval přízeň fanoušků i reklamních partnerů − a to i v době, kdy za konkurenční vídeňský klub hrál také jiný česko-rakouský fotbalista Pepi Bican.

Skvostně vyvedená publikace nezachycuje celou Šindelářovu kariéru, soustřeďuje se v podstatě jen na jeden zápas. Ten ale stál za to. Podrobené Rakousko se mělo naposledy na hřišti utkat s faštistickým Německem, než obě sportovní mužstva, a oba národy, splynou v jeden celek. Šindelářův gól a fakt, že nezvedl pravici k nacistickému pozdravu, přitom zamýšlenou oslavu pangermánství proměnily v mohutný politický protest. Války samotné se však už miláček tribun nedočkal. V předvečer světového konfliktu byl se svou přítelkyní nalezen doma mrtev. Otrava svítiplynem. Nešťastná náhoda, sebe­vražda, či dokonce politická msta? Dodnes nikdo neví…

Bohatě ilustrovaná kniha o Matěji Šindelářovi připomíná, že ty nejsilnější sportovní příběhy se odehrávají mimo stadiony a že "jsou chvíle, kdy ztratit vše je jediná možnost, jak něco zachránit".

Rudolf Krautschneider: Lidé a oceánMladík a moře
Rudolf Krautschneider: Lidé a oceán
2016, Nakladatelství 65. pole, 208 stran, 298 korun

Kdyby se o cestovateli a dobrodruhovi Rudolfu Krautschneiderovi více vědělo už v 80. letech, musel by znormalizované československé společnosti připadat jako přízrak svobody. Ano, vypravit se s podomácky vyrobenou jachtou k polskému Baltu, to si ještě představit šlo. Ale vybodnout se na všechna povolení a vyplout na oceán? Nemyslitelné. Rudolf Krautschneider to ale udělal. V knize Lidé a oceán se ke svým starým dobrodružstvím vrací.

Chvílemi to je vyprávění mořského vlka, které nemá jasný směr, dramatický příběh i chvíle zadumání bývají občas potápěny divokými vlnami odboček, ale třeba to právě takhle na moři je. Co o něm my suchozemci víme?

Autorovou hvězdnou situací byl z dnešního pohledu rok 1982, kdy na své jachtě doplul až na Falklandy a nemohl tušit, že se tu proti sobě ježí zbraně dvou válečných flotil: britské a argentinské. Český mořeplavec si tam prý připadal jako jediný neutrál, neutrální však bylo i samo moře. Vypadá to, že Rudolf Krautschneider jeho řeči rozumí víc než slovům lidí. Proto je třeba mu soustředěně naslouchat.