Od filozofie se očekává, že bude prorokem budoucnosti, či alespoň analytikem současnosti, který dokáže říct, kudy, proč a jak jít. Současná filozofie se této "povinnosti" nezříká, upozorňuje pouze, že v mnohostech světa se těžko na dění odpovídá "pravými slovy", jak zní nejmocnější fráze dneška. A tak se filozofové už pokolikáté v historii dostali do pozice intelektuálů, kteří zradili, protože ničemu nerozumějí a nevědí kudy kam, a k tomu je přece máme.

Je tu ale ještě ona prorocká funkce, která filozofům zůstala, vzdor tomu, že jejich dnešní proroctví nebereme vážně. Filozofové si udržují kredit ne proto, že jsou moudří, nýbrž proto, že se jejich moudra někdy uskutečňují, i když se zpožděním. A tak dnes citujeme Aristotelovu Politiku, protože v ní nalézáme slabosti naší demokracie, ale i Nietzscheho, který předpověděl všeobecný úpadek.

Někdy se ale proroctví naplňují dříve. Když Jan Patočka psal, že se "bojíme přiznat k dějinám", netušil, že začátek 21. století bude masivním vyháněním dějin, jež se vykopnuty dveřmi zase dobývají oknem zpět. Naplňování filozofových vizí lze zažít i u textů jiného českého filozofa, pohříchu zapomínaného Karla Kosíka, od jehož narození před pár dny uplynulo 90 let.

Kosík zemřel v roce 2003, přičemž v posledních letech života bojoval se stínem svého nejslavnějšího díla Dialektika konkrétního, nejzajímavější českou filozofickou knihou 60. let, ne-li celého století.

Filozof v ní předložil kombinaci marxistického a existenciálního myšlení, jež se snažila znovu uchopit omšelé kategorie modernity, jako jsou rozum, člověk, humanita, jejichž hloubka dle Kosíka naznačuje, že z moderního světa se nemůžeme jen tak vytrhnout ke krásným zítřkům, kapitalistickým či socialistickým.

Jak v souvislosti s Kosíkem přesně napsal Michael Hauser: "Kdybychom se zřekli toho, co nám přinesl novověk a moderna − rozumu, kritiky, analýzy, subjektivity, humanismu −, nedostali bychom se blíže k pravdě bytí, k Bohu či přírodě, nýbrž bychom se jim vzdálili. Zůstali bychom uvězněni v moderním světě, ve světě peněz, kapitálu, státní a firemní byrokracie, masových médií, politických a vojenských klik, ekologických katastrof."

"Neštěstím současnosti," dodává Hauser, "není to, že jsme dosud neopustili ,novověké a moderní paradigma', ale naopak to, že ho opouštíme příliš snadno a rychle, aniž se ptáme na význam a skryté možnosti moderny."

Přesně tohoto odcházení od moderny, "od-modernizovávání", které si mnozí spojují se slovem postmoderna, kde se zdá být vše dovoleno, ačkoliv jde o vulgární zjednodušení trumpovského typu, se Karel Kosík nejvíce bál.

V textu Století Markéty Samsové, věnovaném mizení tragična coby podstatného rysu lidství, představuje na sestře Řehoře Samsy Markétě ze slavné povídky Proměna Franze Kafky nejobecnější typus současnosti: člověka, který chce mít svůj klid ("seine Ruhe haben"), a tak přehlíží i smrt a tragično a přestává být člověkem. Markéta je jako mnoho z nás lokajem, který v zájmu svého klidu slouží, aniž by si všímal ostatních.

S tragičnem mizí i společnost, dle Platona ta nejkrásnější tragédií. "Zatímco básníci a skladatelé tragédií skutečnost napodobují, my občané touto skutečností, jako POLIS, jsme," píše Kosík. "Tato tragédie se děje jako spor (POLEMOS), svár mezi lidským a božským, mezi dočasným a trvalým, mezi banálním a vznešeným, a POLIS se zakládá, trvá a obnovuje v tomto sporu.

Jestliže by v tomto sporu, který je nejpravdivější tragédií, pouze lidské vytlačilo božské, banální pohltilo vznešené a dočasné zvítězilo nad trvalým, obec, POLIS, se rozpadne a zanikne a s ní i nejpravdivější tragédie."

Při pohledu na dnešní společnosti, jež v křeči sledují lidské, dočasné a banální, se zdá, že 24 let stará vize Karla Kosíka se naplňuje. Připomínka jeho nedožitých devadesátin je tak dvojí šancí: začít Kosíka zase podrobně číst; udělat vše pro to, aby se smysl pro tragično do politiky, která je jeho pravým centrem, opět vrátil.

Ve jménu POLIS − "této nejkrásnější tragédie".