Steven Lee Myers: Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina

Vladimir Spiridonovič Putin se plížil vpřed krátery na bojišti poblíž Něvy, zhruba padesát kilometrů od Leningradu. Bylo jasné, že rozkazy pro něj se rovnají bezmála sebevraždě. Měl prozkoumat německé pozice, a pokud možno vzít do zajetí „jazyka“, jak se ve vojenské mluvě říkalo vojákovi předvedenému k výslechu.

Bylo 17. listopadu 1941, mrzlo, až praštělo. Ustupující Rudá armáda se zuby nehty bránila, aby nedopustila své úplné zničení z rukou nacistického Německa. Před týdnem přejely Něvu poslední tanky v záloze ve městě. Putinovi velitelé dostali rozkaz prorazit mohutně vyztuženými postaveními, jež hájilo 54 000 německých pěšáků. Ale neměli na vybranou – museli poslechnout.

Putin s dalším spolubojovníkem se přiblížili k zákopu pro jednoho muže u zjizvené frontové linie, přerušované zákopy, poseté krátery po výbuších a potřísněné krví. Německý voják, skrytý v zákopu, zčistajasna vstal, čímž všechny překvapil. Jeden mrazivý okamžik se nedělo nic. Němec zareagoval jako první: odjistil ruční granát a mrštil jím. Dopadl Putinovi hned u nohou. Usmrtil jeho druha a střepina mu poranila nohy.

Němec unikl. Usoudil, že Putin je mrtvý. „Život, to je ve skutečnosti tak prostá věc,“ prohlásil Putin s charakteristickým fatalismem, když tento příběh po desetiletích vyprávěl.

Tehdy třicetiletý Putin ležel zraněný na předmostí na východním břehu Něvy. Velitelé Rudé armády poslali množství vojáků přes řeku v naději, že prorazí obklíčení Leningradu, které začalo před dvěma měsíci. Tehdy Němci dobyli Šlisselburg, prastarou pevnost v ústí Něvy. Ale sovětské úsilí přišlo nazmar. Němci zahájili obléhání, jež potrvá 872 dní. Zahynul při něm ostřelováním, hlady a nemocemi milion civilistů.

„Vůdce je rozhodnut vymazat město Petrohrad z povrchu zemského,“ stálo v jednom tajném německém rozkazu z 29. září. Kapitulace neměla být přijata. Letecké a dělostřelecké bombardování mělo být nástrojem zkázy města, přičemž mu měl napomáhat hlad, protože „problém přesídlování a krmení populace nemůže být řešen námi a ani nebude“. Takové obléhání nepostihlo nikdy předtím žádné jiné moderní město.

„Končí tím vaše ztráty?“ odtelegrafoval Josif Stalin vztekle obráncům města den po začátku obležení. „Možná už jste se rozhodli vzdát Leningrad?“ Tento telegram podepsalo celé sovětské vedení včetně Vjačeslava Molotova, jenž v roce 1939 stvrdil podpisem spolu se svým nacistickým protějškem Joachimem von Ribbentropem neblaze proslulý pakt o neútočení. Ten byl teď porušen.

Ztráty ovšem nebyly v žádném případě u konce. Pád Šlisselburgu se spojil s drtivými nálety na samotný Leningrad. Při jednom z nich byl zapálen hlavní městský sklad potravin. Sovětské síly hájící město propadaly zmatku, což byl tehdy všude v Sovětském svazu běžný obrázek. Operace Barbarossa neboli nacistický vpád do země, který začal 22. června 1941, rozdrtil sovětské obranné linie na frontě o délce více než patnáct set kilometrů, od Baltského po Černé moře. Zdálo se, že i Moskva může padnout.

Stalina ani nenapadlo, že by nechal Leningrad kapitulovat. Vyslal náčelníka štábu Georgije Žukova, aby upevnil obranu města, což tento vojevůdce s nasazením mimořádné brutality učinil. V noci na 19. září podnikly sovětské síly na Žukovův rozkaz první útok šest set metrů přes Něvu, aby prolomily obklíčení, ale drtivá německá palba ho odrazila. V říjnu se o to Sověti pokusili znovu. Do boje vrhli 86. divizi, do níž patřila Putinova jednotka – 330. střelecký pluk. Předmostí, jež se těmto vojskům podařilo utvořit na východním břehu Něvy, si díky svému rozměru vysloužilo podle jména pětikopějkové mince název „Něvskij pjatačok“ neboli maličké území. I při svém největším rozšíření bylo bojiště sotva půldruhého kilometru široké a stěží osm set metrů hluboké. Pro vojáky, jejichž osudem se stalo bojovat na tomto místě, to byla krutá a nesmyslná smrtelná past.

Putin byl nádeník bez vzdělání, jeden ze čtveřice synů Spiridona Putina, šéfkuchaře, který kdysi ve městě pracoval v proslulém předrevolučním hotelu Astoria. I když Spiridon podporoval bolševiky, během občanské války z carského hlavního města uprchl. Unikl tak hladomoru, který následoval po Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR) v roce 1917.

Usadil se ve vsi svých předků Pominovo, ležící ve zvlněných kopcích západně od Moskvy. Po čase se přestěhoval do města, kde vařil pro Leninovu vdovu Naděždu Krupskou na její úředně přidělené dače ve čtvrti Gorky na okraji Moskvy. Po její smrti v roce 1939 pracoval v rekreačním středisku výboru moskevské stranické organizace. Říkalo se, že kdysi vařil v Astorii Grigoriji Rasputinovi a občas i Stalinovi, když byl na návštěvě Leninovy vdovy. Tím zahájil rodinnou tradici poslušné oddanosti vládnoucí garnituře. Ale blízkost k moci nijak neochránila jeho syny před Němci. Tehdy zápasila celá země o holé přežití.

Vladimir Putin byl již veterán, když nacisté napadli v červnu 1941 Sovětský svaz. Předtím ve 30. letech sloužil na ponorce. Potom se usadil nedaleko Leningradu ve vesnici Petrodvorec (dnes Petěrgof), kde Petr Veliký postavil na pobřeží Finského zálivu svůj palác. V chaotických dnech po vpádu Němců se tak jako četní další občané dobrovolně přihlásil do armády, aby bránil vlast.

Nejprve byl přidělen ke zvláštnímu demoličnímu oddílu Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, NKVD), neboli obávaného orgánu tajné policie, později přejmenovaného na KGB. NKVD sestavila 2222 takovýchto oddílů, které měly ztrpčovat život nacistům za frontou, která tehdy rychle postupovala.

Jedna z Putinových prvních akcí ve válce skončila katastrofou. Spolu s dalšími sedmadvaceti partyzánskými bojovníky byl shozen padákem za Němci postupujícími na Leningrad, poblíž města Kingiseppu. Bylo to nedaleko hranic s Estonskem, které Sovětský svaz spolu s Lotyšskem a Litvou obsadil rok předtím v rámci nechvalně známého předválečného paktu s Hitlerem.

Putinovu oddílu se sice podařilo vyhodit do povětří jedno armádní skladiště – alespoň tak to vyprávěl –, ale došlo mu rychle střelivo a potraviny. Místní obyvatelé, převážně Estonci, jim sice přinášeli jídlo, ale také je udávali Němcům, které mnozí příslušníci baltských národů vítali přinejmenším zpočátku jako osvoboditele od sovětské okupace.

Němečtí vojáci oddíl obklíčili a stříleli po jeho příslušnících, když zběsile pádili po jedné cestě zpátky k sovětským liniím. Putin se oddělil od svých druhů. Když ho Němci pronásledovali se psy, ukryl se v jakési bažině, kde se potopil pod hladinu a dýchal trubičkou z rákosu, dokud hlídka nepřešla. Dějiny neodhalily roušku tajemství nad přesným způsobem Putinova návratu, ovšem je pravda, že tuto akci přežil z celého oddílu pouze on s další trojicí.

Po jeho úniku ho vyslýchala NKVD, ale podařilo se mu rozptýlit podezření ze zběhnutí nebo zbabělosti a brzy ho zase poslali zpátky na frontu. Putina možná poháněla výlučně odvaha, ale také to mohl být strach. Stalinův rozkaz číslo 270, vydaný 16. srpna, hrozil vojákům, kteří by se vzdali, popravou, přičemž jejich rodinní příslušníci měli být uvězněni.

Uvnitř Leningradu se poměry rychle horšily navzdory snahám úředních míst udržovat zdání normálnosti. Školy byly sice jako vždy otevřeny 1. září, ale tři dny nato dopadly na město první německé dělostřelecké granáty. Jakmile se kruh obklíčení uzavřel a město se stalo terčem pravidelného ostřelování ze vzduchu, úřady rozšířily přídělový systém u potravin.

Příděly se postupně ztenčovaly, což vedlo k zoufalství, beznaději a nakonec smrti. Zatímco Vladimir Putin bojoval mimo město, jeho manželka Maria a malý syn zůstali v pasti uvnitř města. Vladimir a Maria, oba narození v roce 1911, byli dětmi bouřlivého 20. století v Rusku, rozvráceného první světovou válkou, bolševickou revolucí a následující občanskou válkou. Seznámili se v Pominovu, kam se Vladimirův otec odstěhoval po revoluci, a vzali se v roce 1928, když jim bylo teprve sedmnáct. Jako novomanželé se přestěhovali zpátky do Leningradu, ale v roce 1932 se usadili u Mariiných příbuzných v Petrodvorci.

Když byl Putin povolán do základní vojenské služby ve válečném námořnictvu, narodil se jim chlapeček Oleg, který však ještě jako kojenec zemřel. Rok před vypuknutím války se jim narodil další syn, Viktor.

Maria a Viktor jen o vlas unikli okupaci na území obsazeném nacisty. Maria zprvu odmítla Petrodvorec opustit, ale když se Němci přiblížili, její bratr Ivan Šelomov ji přiměl k odchodu. Šelomov sloužil jako kapitán ve štábu Baltské otily, takže si podržel vojenskou autoritu a zbývající výsady, jež ve městě za obležení nadále platily. Kapitán Šelomov se Putinových ujal „za ostřelování a bombardování“ a odvedl je do města, jehož osud visel na vlásku.

S příchodem zimy nastaly děsivé poměry. Zima toho roku byla ještě krutější než obvykle. Maria a Viktor se přestěhovali do jednoho z tuctu úkrytů, které úřední místa zřídila, aby poskytla přístřeší uprchlíkům, kteří do města proudili z obsazeného předměstí. Bratr jí sice přilepšoval z vlastních přídělů, ale přesto se její zdravotní stav rychle horšil. Jednoho dne – kdy přesně, není známo – ztratila vědomí. Kolemjdoucí položili její tělo mezi zmrzlé mrtvoly, jež se začaly kupit na ulici ke sběru. Měli za to, že je mrtvá, přičemž její manžel byl na frontě. Ale kdosi si jí v této márnici pod širým nebem všiml – její sténání přitáhlo pozornost.

Vladimirovo přežití bylo neméně šťastné. Ležel se zraněním u Něvy několik hodin, dokud ho nenašli jiní sovětští vojáci, kteří ho odnesli nazpět k plukovnímu opevněnému postavení na břehu. Snad by byl zahynul, tak jako více než 300 000 vojáků, kteří přišli „na pjatačku“ o život, nebýt jednoho starého souseda, jenž ho našel na nosítkách v primitivním polním lazaretu. Putina si přehodil přes rameno a odnesl přes zamrzlou řeku do nemocnice na druhé straně.

Jak se ukázalo, Putinovi jeho zranění téměř s jistotou zachránilo život. Jeho jednotka, 330. střelecký pluk, bojovala na předmostí po celou zimu 1941–1942. Svými rozměry a krveprolitím tato bitva předznamenala úděsné obležení Stalingradu příští rok. Říkalo se jí „strašlivá jatka“. Tamější vojska byla terčem vytrvalého ostřelování ze strany Němců. Zalesněný říční břeh se proměnil ve zčernalou krajinu bez života, kde ještě dlouhá léta nic nerostlo. Čerství vojáci přecházeli Něvu, aby nahrazovali padlé a zraněné ohromujícím tempem – po stovkách denně –, až do jara 1942, kdy se předmostí zhroutilo a Němci ho 27. dubna opět ovládli.

330. střelecký pluk byl úplně zdecimován. Zachránil se pouze jeden major ze štábu, Alexandr Sokolov, jemuž se navzdory mnohočetným ranám podařilo přeplavat do bezpečí. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev celé války. Pokud jde o sovětské vojenské velení, to se dopustilo pošetilosti, když obětovalo desetitisíce vojáků a patrně tak obležení prodloužilo, místo aby ho zkrátilo. 

Putin strávil několik měsíců ve vojenském lazaretu. Uzdravoval se ve městě, jež kolem něho umíralo. Ve chvíli, kdy byla odříznuta poslední cesta z města, zůstaly v obležení tři miliony civilistů a vojáků. Maria, která odmítla odjet, dokud to ještě šlo, nakonec našla svého manžela v nemocnici. Porušil pravidla a dělil se s ní o nemocniční příděly. Jídlo skrýval před sestrami, dokud si toho nevšiml jeden lékař. Ten pak načas přestal Marii pouštět na každodenní návštěvy.

Počáteční nezlomnost města ustoupila zkáze, hladovění i úděsným výjevům. Spolu se zhoršováním zásobování potravinami se hroutily i základní služby. Na ulicích se povalovaly po celých hromadách mrtvoly, jež nikdo neodvážel. V lednu a únoru každý měsíc více než sto tisíc lidí. Jediným spojením s neobsazeným územím byla provizorní „Cesta života“ – řada chatrných cest přes zamrzlé vody Ladožského jezera. Městu poskytovaly minimální zásobování. Obležení se vleklo až do ledna 1943, kdy ho na východě sovětská vojska prolomila. Ale trvalo ještě bezmála rok, než se město plně vymanilo z nacistického sevření a než začal vytrvalý, tvrdošíjný sovětský postup na Berlín.

Vladimir a Maria nějak vyvázli, i když on v důsledku svých zranění po zbytek života trpěl bolestmi a kulhal. V dubnu 1942 ho propustili z nemocnice a poslali pracovat do zbrojovky, kde se vyráběly dělostřelecké granáty a protitankové miny. Jejich syn Viktor nepřežil. V červnu 1942 zemřel na záškrt. Pochovali ho v masovém hrobě na Piskarevském hřbitově spolu se 470 000 dalšími civilisty a vojáky. Ani Vladimir, ani Maria nevěděli, kde přesně, a zjevně se to ani příliš nepokoušeli zjistit. Ani později o tom nikdy podrobně nemluvili.

Válka si vybírala daň na životech nesmírně krutou. Mariina matka Jelizaveta Šelomovová zemřela v říjnu 1941 na frontových liniích západně od Moskvy, i když se nikdy neobjasnilo, zda ji usmrtila sovětská, nebo německá bomba. Její bratr Ivan přežil, ale dalšího bratra Pjotra odsoudil vojenský soud na frontě již v počátečních dnech války zřejmě pro nějaké zločinné zanedbání povinností. Nikdy se nezjistilo, jaký osud ho nakonec stihl. Přinejmenším se o tom nikdy nikdo nezmínil.

Za války zahynuli také dva z Vladimirových bratrů: Michail v červenci 1942, rovněž za okolností, které zůstaly dějinám utajeny, a Alexej na voroněžské frontě v únoru 1943. 

Takové příběhy se udály za Velké vlastenecké války – vyprávěly o hrdinství i utrpení. Až je bude třetí syn Vladimira a Marie během dospívání poslouchat, zanechají v něm nesmazatelný dojem po zbytek života. Z „útržků a úryvků“ hovorů vyslechnutých u kuchyňského stolu v přeplněném komunálním bytě uprostřed Leningradu, který se dosud nevzpamatoval ze zkázy, si vytvořil svou rodinnou ságu, postupem času ve vzpomínkách přikrášlovanou. Místy byla vymyšlená a rozhodně se nedalo říct, že uváděla všechno.

Putinovi byli prostí lidé, od nichž se nedalo čekat, že toho budou více vědět o temnějších stránkách války: o Stalinových paranoidních čistkách za velkého teroru, jež před válkou zdecimovaly armádu; tichém souhlasu s Hitlerovými plány na dobytí Evropy; dělení Polska v roce 1939; násilné anexi pobaltských států; chaotické obraně po vpádu nacistů; neschopnosti úředních míst, jež napomohla hladovění v Leningradě, a pomstychtivých zvěrstvech, kterých se dopouštěli sovětští vojáci při svém tažení na Berlín.

Ovšem i po Stalinově smrti v roce 1953 bylo nadále nebezpečné mluvit o státu kriticky jinak než šeptem. Vítězství – a maličký příspěvek Putinových k němu – bylo nevyčerpatelným zdrojem hrdosti. Čím jiným by mohlo být? O chybách, jež se staly, nikdo ani nepřemýšlel, prohlásil mladý Putin později. Myslelo se jenom na vítězství.

Tento třetí syn, Vladimir Vladimirovič Putin, se narodil 7. října 1952 ve městě dosud zjizveném obležením, dosud trpícím krajní nouzí a ovládaném strachem. Dokonce i ve vítězství se Stalinova megalomanie projevovala paranoiou a odplatou. Koncem 40. let 20. století se stala vedoucí složka města z války, jak civilní, tak vojenská, obětí čistky známé jako leningradská aféra. Desítky stranických činitelů byly i s příbuznými pozatýkány, uvězněny a poslány do vyhnanství nebo také zastřeleny. Loajální občané státu si dávali pozor na jazyk, ať již ze strachu nebo kvůli spoluvině na zločinech, jež se tehdy staly. To platilo i o potomcích člověka, jenž požíval takové důvěry, že občas vařil Stalinovi.

Jen málo lidí, jejichž život se nějak proťal se Stalinovým, dokonce i na krátkou dobu, „vyvázlo bez úhony“, jak po čase vzpomínal Vladimir Vladimirovič Putin, „ale můj dědeček byl jedním z nich.“ Moc se o tom ale nešířil. „Můj dědeček o svém životě spíš mlčel. Ani rodiče mi skoro nic nevyprávěli. Nějak se to nenosilo.“

Vladimirův otec byl tak přísný a mlčenlivý, až tím naháněl strach i lidem, kteří ho dobře znali. Otcovy válečné zážitky – kulhání, jež poznamenalo zbytek jeho života, se zhoršovalo pokaždé, když se ochladilo – na syna zjevně silně zapůsobily. Po válce Vladimir starší pokračoval v práci v Jegorovových závodech na Moskevském prospektu, kde se vyráběly cestovní vagony pro železnice a metro v SSSR. Jako člen komunistické strany se stal stranickým předákem v továrně, dělnickým kádrem, jenž usiloval o důslednost, loajalitu, kázeň a především bdělost.

Díky této práci měl nárok na samostatnou místnost – sedmnáct čtverečních metrů – ve zchátralém komunálním bytě v pátém patře kdysi elegantního obytného domu z 19. století v Baskovově ulici 12 nedaleko ústřední leningradské ulice, Něvského prospektu, a Gribojedovova kanálu.

Putinovi se přistěhovali v roce 1944 a po válce se museli podělit o stísněný prostor s dvěma dalšími rodinami. Tady pak bydleli přes dvě desetiletí. V bytě nebyla teplá voda ani vana. Chodba bez oken sloužila jako komunální kuchyně, kde byl naproti dřezu jediný plynový vařič. Záchod byl v komůrce natěsnané hned u schodišťové šachty. V bytě se topilo kamny na dřevo.

Tak jako její manžel, i Maria měla jen chabé vzdělání. Když se jí narodil Vladimir, už za deset dní jí bylo jednačtyřicet let. Po tolika strastech a ztrátách přistupovala ke svému synáčkovi jako k zázraku, jenž se podle všeho udál. Dřela v různých manuálních pracích: uklízela po budovách, čistila zkumavky v laboratoři, roznášela chléb. To byly vesměs práce, jež jí poskytovaly víc času pro syna.

V bytě měli jednu místnost jistí staří manželé. Byla to nábožensky založená židovská rodina s již dospělou dcerou Chavou. Malý Vladimir, jediné dítě v komunálním bytě, na tento starší manželský pár vzpomínal s láskou. Trávil s nimi stejně času jako s rodiči. Vlastně se stali jeho jakýmisi náhradními prarodiči. Starou paní znal jako babku Aňu. Tak jako jeho matka, i ona se vyznačovala hlubokou náboženskou vírou. Ruské pravoslavné církvi, pronásledované sovětským režimem, bylo za války dovoleno otevřeně působit, aby se utužila národní jednota, ovšem jakmile zbraně umlkly, represe opět zesílily.

Jak bude Vladimir po čase vypravovat, 21. listopadu, když mu bylo sedm týdnů, babka Aňa s maminkou Marií prošly kolem tří domovních bloků v zimním chladu do Preobraženského chrámu, žluté monumentální budovy z 18. století v klasicistním slohu, jenž byl obvyklý u mnoha městských chrámů, a tam nechaly chlapečka tajně pokřtít. 

Není jasné, zda Maria křest držela v tajnosti ze strachu ze svého přísného manžela, nebo z obav z nesouhlasu úředních míst, i když syn po čase naznačil, že to patrně nebylo tak tajné, jak doufala. V Sovětském svazu se toho dalo udržet pod pokličkou pramálo. Maminka s sebou občas brávala chlapce na bohoslužby, ale v bytě, kde nebylo téměř žádné soukromí, neměla ikony ani žádné jiné předměty svědčící o vyznávání víry. Stejně tak s ním tehdy zřejmě nehovořila o své víře, přinejmenším nikoli do detailů. Matka mu dala až po čtyřiceti letech jeho křestní křížek a požádala ho, aby si ho nechal požehnat v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě při jeho první návštěvě Izraele.

Náboženství nicméně zůstávalo v pozadí chlapcova života, přirozeně po boku otcova vyznávání světského komunistického pravověří. Nejevil ovšem známky, že by preferoval to nebo ono, i když někteří z těch, kdo ho znali, po letech tvrdili, že jeho vztah se židovskými sousedy mu vštípil neobvyklou ekumenickou snášenlivost a nechuť k antisemitismu, který od dávných časů patřil k negativním rysům ruské kultury. 

Dům v Baskovově ulici představoval vesmír Putinova dospívání. Poblíž sice stály zlacené upomínky na carské Rusko – Ermitáž, Admiralita a Petropavlovský chrám –, ale znamenaly pro něj leda vzdálené památky městského prostředí. Byl totiž výhonkem sovětského proletariátu, nikoli sovětské inteligence ani politické elity. Až později si při zpětném pohledu uvědomil bídu svého dětství.

Zapáchající schodiště vedoucí do pátého patra bylo samá díra a mělo jen chabé osvětlení. Páchlo to tam potem a vařeným zelím. Dům byl zamořen krysami, které Vladimir s kamarády pronásledovali s klacky. Bral to jako hru, ale jen do chvíle, kdy jednu krysu v chodbě zahnal do rohu. „V tu chvíli se obrátila a vrhla se na mě,“ vzpomínal. „Bylo to nečekané a děsivé.“ 

Vždycky to byl křehký chlapec. Jedna z nejranějších vycházek ven z jeho uzavřeného dětského světa se odehrála na 1. máje roku 1959 nebo snad 1960. Horečný ruch na „velkém nároží“ Majakovského ulice ho nesmírně vyděsil. Po několika letech jel s kamarády příměstským vlakem do neznámé části města, aby tam vyhledali nějaké dobrodružství. Mrzlo a neměli nic k snědku, a i když si rozdělali ohníček na zahřátí, vrátili se celí sklíčení. Otec Putin pak Vladimira náležitě potrestal páskem.

Domovní blok obklopoval dvorek, který byl propojen s dvorkem sousedního domu, takže vznikal zanedbaný prostor bez zeleně. Stěží se lišil ode dna nějaké větrací šachty. Dvorek přitahoval opilce a násilníky, kteří tu kouřili, popíjeli a jinak marnili čas.

Putin i jeho přátelé později vyprávěli, že život na dvorku a později ve škole z něj vychoval drsného mládence, rváče, jenž se bez váhání bránil proti urážkám a výhrůžkám. Je ale pravděpodobnější, že při své postavě musel spíš snášet šikanu. Rodiče se v něm zhlíželi, a když byl malý, odmítali ho pouštět ze dvorku bez povolení. Dospíval ve výjimečně ochranitelském, i když navenek nikoli laskavém objetí rodičů, kteří jen zázrakem přežili válku a byli ochotni udělat vše, aby přežil i jejich synáček. „Mazlení se u nich nenosilo,“ vzpomínala učitelka Věra Gurevičová, jež se s rodinou sblížila. „V jejich domě se nevyskytovaly žádné projevy lásky“.