Ve své nejznámější knize Noc popisuje Elie Wiesel scénu z vyhlazovacího tábora v Osvětimi roku 1944. Esesáci popraví tři vězně včetně chlapce, jenž je ale tak lehký, že se na provazu škrtí půl hodiny. Později, když začíná modlitba, si patnáctiletý židovský chlapec Wiesel láme hlavu, proč chválit Boha − za to, že nechal spálit tisíce dětí v kremačních jámách, či snad protože udržuje v chodu šest pecí? "Protože ve své všemohoucnosti stvořil Osvětim, Birkenau, Bunu a další továrny na smrt?" ptá se.

Ta otázka Wiesela, jenž v sobotu zemřel ve věku sedmaosmdesáti let, provázela celý život. Od chvíle, kdy před koncentračním táborem v Buchenwaldu spatřil první americký tank, trvalo deset let, než Wiesel své zážitky z tohoto tábora a z Osvětimi popsal. Snažil se vyrovnat s vědomím, že přežil on, ale nikoliv jeho rodiče, nikoliv jeho sestra, nikoliv šest milionů Židů zavražděných nacisty.

Wiesel své přežití nebral jako boží vůli ani si nemyslel, že byl silnější či chytřejší než ostatní. Šlo o náhodu. A "abych svému životu dal smysl, abych podal svědectví za ty, kteří nepřežili, a nedovolil nepříteli zvítězit tím, že lidstvo na jeho zločiny zapomene", začal o tom vyprávět.

Svůj autobiografický román Noc, jenž dnes vedle Deníku Anny Frankové patří k povinné četbě o holokaustu a jehož se prodalo přes deset milionů výtisků, vydal koncem 50. let − ještě před soudem s Adolfem Eichmannem. Šlo o jedno z prvních literárních svědectví z nacistických táborů.

V následujících dekádách a poté, co roku 1986 obdržel Nobelovu cenu míru, Wiesel připomínal holokaust studentům i státníkům, dokonce toto systematické vyvražďování Židů patrně jako první pojmenoval − řeckým výrazem pro zápalnou oběť. Později toho litoval, přesvědčený, že každá zkratka − slovo, fotografie − utrpení umenšuje.

Ozýval se také v posledních desetiletích, kdykoliv někdo Izrael pro jeho politiku vůči Palestincům srovnával s nacisty nebo když média dávala prostor popíračům holokaustu. Jeden takový jej roku 2007 unesl v hotelovém výtahu v San Francisku, Wiesel ale začal křičet a útočníka zahnal. Až do konce života pak měl bodyguarda.

Svojí autoritou ve Spojených státech Wiesel víc než kdo jiný určil, jaké místo holokaust − bezprecedentní událost v dějinách lidstva − zaujme v americké kultuře. Jak se k němu stavět, jak o něm mluvit, jak ho učit.

Sám přednášel, z toho tři desítky let na univerzitě v Bostonu. Přicházel na ztemnělé pódium, kde jediné světlo dopadalo na něj, drobného muže se smutnýma černýma očima.

Ke konci života už hovořil šeptem, s nepatrným přízvukem francouzštiny, kterou ovládl teprve po válce, ale pak v ní celý život psal. "Lidé, kteří to prožili, odcházejí. Buďme k nim ohleduplnější. O to snažně prosím. Nechme je mluvit, ptejme se jich," zdůrazňoval ještě před pár lety a dodával, že se nebojí okamžiku, kdy zemře poslední pamětník. "Protože každý, kdo poslouchá, se stává svědkem."

Elie Wiesel nepsal velké romány, spíš kladl velké otázky. A ty propůjčoval také hrdinům svých knih. Autobiografický vypravěč románu Noc se jako první ptá, kde byl v Osvětimi Bůh. A třeba Doriel, protagonista knihy Šílená touha tančit z roku 2009, začne navštěvovat psychoanalytičku, protože šílí z pocitu viny, že on holokaust přežil a jiní ne − šílí dokonce z pocitu, že si nepřijde dostatečně provinilý.

Wiesel, jemuž nacisté na předloktí vytetovali číslo A-7713, vždy zdůrazňoval, že pro vyprávění o holokaustu neexistuje vhodný jazyk. "Hlad, žízeň, strach, transport, selekce, oheň, komín; ta slova mají pevný význam, ale tehdy znamenala něco jiného," říkal a popisoval, že v Osvětimi člověk "jinak žil, jinak chodil, jinak snil".

V románu Noc popsal, jak po příjezdu do koncentračního tábora probíhala selekce prováděná nacistickým lékařem Mengelem. Líčil zvěrstva dozorců, z nichž jeden nechal Wiesela zbičovat do omdlení, ale také krutosti ostatních vězňů − český zubař chtěl Wieselovi vytrhnout zlatou zubní korunku, Francouz a Polák později mlátili Wieselova zesláblého otce za to, že je tak zubožený, až se nedokáže zvednout z lůžka a zajít vykonat potřebu ven.

Ještě ve svých pamětech, vydaných ve dvou dílech v letech 1994 a 1996, se Wiesel vracel k pozdějšímu okamžiku, kdy vedle něj esesáci umlátili jeho otce žadonícího o jídlo a pití. "Nechal jsem je, aby ho tloukli. Co hůř: zlobil jsem se na něj, že byl tak hlasitý a úpěl, až je přivolal. Ten pocit si nikdy neodpustím."

Ve všech svých románech Wiesel kladl otázky − což mohlo souviset s tím, že po válce vystudoval na Sorbonně filozofii, kterou pak učil. Především ale "neznal odpověď na Osvětim", pouze měl za to, že je nutné o ní hovořit a otázky pokládat. A usilovat o to, aby se podobné zlo už neopakovalo.

Wiesel to připomínal i americkým prezidentům, kteří se na něj − počínaje Jimmym Carterem koncem 70. let − obraceli pro radu. Billu Clintonovi měl za zlé, že nezabránil masakru ve Rwandě, a přesvědčoval jej, ať NATO zasáhne ve válčící Jugoslávii. Později podpořil spojeneckou invazi do Iráku, vše ze stejného důvodu: v mládí viděl, že Evropa nezabránila masakru Židů, a jako muž vysvobozený Američany už celý život prosazoval názor, že právě Amerika má zastavit zlo, kdekoliv se na světě děje.

Elie Wiesel se narodil v září 1928 v transylvánské vesnici Sighet na severu Rumunska. V květnu 1944 odsud odjel posledním transportem do Osvětimi jako jeden z 15 592 místních Židů. Po válce se jich vrátilo 236.

Související