Toho léta působil New York poněkud neklidně. O prázdninách roku 1977 bylo vedro k zalknutí, po celé čtvrti Bronx hořely domy a výše než rtuť na teploměru se vyšplhala už jen nezaměstnanost, tehdy nejvyšší z celé Ameriky. Jak z tohoto společenského neklidu a všudypřítomného žáru povstal hudební styl hip hop, vypráví dosud nejdražší seriál internetové televize Netflix nazvaný The Get Down. Ke zhlédnutí je od pátku.

V očích režiséra Baze Luhrmanna, známého až barokně rozkošatělým filmovým muzikálem Moulin Rouge, je tehdejší New York především bájným místem. A stejně ho vnímají dospívající protagonisté seriálu. Ezekiel umí kouzlit se slovy, ale báseň o násilné smrti rodičů se zdráhá přečíst před spolužáky. A potíže má také se získáním srdce milované Mylene, která by se ráda stala hvězdnou disko zpěvačkou. Brzy se však věci změní.

Bronx, v němž oba protagonisté sní své milostné i hudební sny, není ghetto plné šedých chátrajících budov, byť ruin je napříč seriálem k vidění dost. Ale jak praví jedno z graffiti, podle nichž se každý díl seriálu jmenuje: "Kde jsou ruiny, může také ležet poklad."

Režisér a producent Luhrmann v seriálu ukazuje především takové "poklady". Zdůrazňuje, jak se hip hop inspiroval estetikou a mystikou dobových kung-fu filmů. "Jeho ruce jsou samurajské meče a jeho graffiti vybuchují jako ohňostroje," říká vypravěč, zatímco divák sleduje, jak další z hrdinů, sprejer a DJ s přezdívkou Shaolin Fantastic, pracuje s plechovkami barvy v ruce. Na sponě pásku má jméno kung-fu ikony Bruce Leeho a také se s jeho ladností pohybuje.

A skutečný zakladatel hiphopových DJských postupů Grandmaster Flash, který své přízvisko převzal právě od mistrů bojových filmů, v seriálu jako guru zasvěcuje mladé muzikanty do tajů jím vynalezených revolučních technik. Díky nim z podkladů v podobě disko desek vzniká opojná, úderná taneční hudba, v níž první rapeři začínají "šermovat se slovy".

Grandmaster Flash je též jedním z producentů seriálu, jehož náklady se vyšplhaly ke 120 milionům dolarů. A ve chvílích, kdy se jím vybraná či složená hudba střetává s energií nabitými záběry režiséra Luhrmanna, má divák pocit, že to byly dobře vynaložené peníze.

Málokterý hudební seriál se tak detailně věnuje samotné hudbě. Ale prvních šest dílů z dvanáctidílné první řady, které jsou na Netflixu zatím k vidění, bohužel k tomuto záměrně nadsazenému a až pohádkově zjednodušenému mýtu o vzniku hudebních technik nenachází ekvivalent ve zbytku děje.

Seriál The Get Down není muzikál. Jenže příběh o lásce a o hudbě, která převálcuje konkurenci, má mnohdy blízko právě k šablonovitosti muzikálů či telenovel. A ta dost dobře nejde dohromady se syrovými zrnitými obrazy tehdejšího New Yorku, které seriál předkládá. Spíš jako dekorace než společenské komentáře.

Nábožensky fanatický otec kazatel, jenž brání Mylene, aby nepropadla "ďábelské" hudbě, či zkrachovalý producent závislý na kokainu jsou postavy zkratkovité a přemrštěné, ovšem nikoli stylem, který by seděl k opojnosti a přemrštěnosti hudebních čísel.

Vyprávění se rozbíhá mnoha směry, naštěstí však dostatečně často narazí na to, co činí seriál pozoruhodným. Na muziku.

Měsíc po vynikajícím návratu do filmových 80. let minulého století v podobě seriálu Stranger Things se Netflix vydal do hudebních 70. let a občas to trochu skřípe. Asi jako jehla na gramofonu při hiphopové DJské technice nazývané scratch. Mnoho z těch scratchů je ve skutečnosti skvělých a patří k podstatě žánru, o kterém seriál vypráví. Jiné však jen tahají za uši.

Související