Americkou hudebnici a výtvarnici Laurii Andersonovou psi dlouho nezajímali. Když byla malá, její rodina si pořizovala kočky, opičky, dokonce oslíka. Teprve okolo přelomu tisíciletí Andersonovou přemluvil manžel, slavný kytarista a zpěvák Lou Reed, aby si z útulku vzali krysího teriéra. Později pes oslepl. A tak ho naučili hrát na klávesy.

Teď, pět let po smrti psa a tři roky po úmrtí Reeda, o tom devětašedesátiletá Andersonová natočila nikoliv hudební album, nýbrž celovečerní film nazvaný Psí srdce. Hluboce osobní snímek je složen z amatérských záběrů i animovaných a hraných scén. A režisérka v něm tichým, melodickým hlasem hovoří o úmrtích ve svém životě. O vztahu k matce, psovi, ke smrti obecně.

"Ale film rovněž popisuje, co našeho psa zachránilo. A to byla hudba," vypráví Andersonová, která snímek osobně představí příští pondělí v pražském Divadle Archa.

HN: Co je to za nápad, učit psa hrát na hudební nástroj?

Naše Lolabelle byla zvyklá na život v newyorské čtvrti Greenwich Village. Byla takový ten pes z lepší společnosti, který na procházce každý den pozoruje lidi a je rád, že si ho všímají. Když Lolabelle oslepla, o tohle přišla. Ležela a nic s ní nebylo. Museli jsme ji zvednout, aby se šla vyvenčit, nechtěla ani na pláž, celý den se nehnula ze strachu, že bude do všeho narážet. Ztratila chuť do života a já nevěděla, co s tím. Pak mi psí trenérka navrhla, abych Lolabelle zkusila naučit hrát na nástroj.

HN: Jak daleko se dostala?

Dokázala packou hrabat do kláves a slušně se strefovat do rytmu. Psi rytmus cítí a taky mají smysl pro melodii. Hlavní ale je, že u toho Lolabelle měla publikum. Lidé se na její kratičká vystoupení chodili koukat, mluvili na ni, tleskali, najednou byla zase středem pozornosti. To ji dostalo z izolace.

HN: Nehrála jen proto, že za odměnu dostávala něco k snědku?

Nemůžu tvrdit, že v hudbě našla smysl psího života. Ale dávali jsme jí klávesy na zem, pouštěli různé rytmy, měnili zvuk nástroje. A Lolabelle hrála každý den, takže ji to přinejmenším bavilo. Jestli to bylo z nějaké vnitřní nutnosti, nebo kvůli stravě, to kolikrát nevíte ani u lidí. Posloucháte nějakou kapelu a říkáte si: fakt vás tohle baví hrát, nebo to děláte jen pro prachy? A totéž se dá říct o partnerských vztazích. Miluje mě, protože mu uvařím, nebo mě prostě miluje? Takhle jsem uvažovala, když jsem si uvědomila, že natáčím film nejen o svém psovi, ale také o lidech v mém životě.

HN: Přišla jste i na další podobnosti?

V jedné scéně třeba vyprávím, jak se Newyorčané po teroristických útocích z 11. září začali bát oblohy, jak měli strach, že přiletí další letadlo a zase do něčeho narazí. V následující scéně s Lolabelle jedeme do Kalifornie, kde poprvé zažije, že se na ni v divočině vrhne dravý pták. Příšerně ji to vyděsí a odteď už taky ví, že nebezpečí může přijít shora.

HN: Vy se oblohy nebojíte? Prý jste přežila pád letadla.

To se stalo hrozně dávno, v sedmdesátých letech. Bylo to v letadle asi pro třicet lidí, které najednou začalo prudce klesat, až havarovalo. A víte, co jsem si z toho odnesla? Že když člověk přežije pád letadla, pořád o tom všem vypráví a hledá lidi se stejnou zkušeností, kterých je překvapivě mnoho. Nakonec tu historku vyprávíte tak dlouho, až ji ze sebe dostanete a už o tom nikdy nechcete mluvit.

HN: Ale strach z létání nemáte?

Nemám. Tehdy jsem se rozhodla, že musím druhý den zase letět, jinak to celý život nepřekonám. Jedna moje kamarádka, básnířka, dlouho přemýšlela, co mají všichni lidé na světě společného. Chvíli si myslela, že lásku, nebo snad štěstí. Ale nakonec došla k názoru, že se všichni něčeho bojíme. Něco na tom je, nemyslíte? Protože každý má z něčeho strach. Zato jsou na světě lidé, kteří celý život neumí být šťastní. A jiní se snaží milovat, ale nedokážou to. Já jsem si až relativně nedávno uvědomila, že jsem nikdy nemilovala svou maminku.

Psi čmuchají hudbu

◼ Když hudebnici Laurii Andersonové zemřel pes, začala po světě pořádat koncerty pro psí publikum, při nichž sama hraje na housle v doprovodu violoncellisty. Podobných vystoupení má za sebou několik včetně psí performance před kamerami populární americké televizní talkshow Stephena Colberta. "Skvělý byl třeba koncert ve Švédsku. Uspořádali jsme ho v pornografickém kině, protože to má plastové sedačky, aby se daly snáze utírat. Po lidech a teď i po psech," vypráví Andersonová.

◼ Půlnoční koncert uspořádala na newyorském náměstí Times Square. Pozvala na něj také pracovníky americké Homeland Security, která sdružuje členy tajných služeb a pobřežní hlídky až po trenéry psů cvičených na to, aby odhalili bombu. "Divila jsem se, proč ti psi chvíli neposedí. A jeden policista mi řekl: Klid. Nervózní buďte, až se přestanou hýbat. Protože jsou vycvičení, že když ucítí bombu, na místě strnou."

HN: Ne?

Měla jsem sedm sourozenců, vyrůstala jsem v rodině švédských a irských přistěhovalců, doma se vždy něco dělo. Přála jsem si mít maminku, která se bude se mnou mazlit, bude mi péct dobroty, starat se o mě. Ale takovou jsem nedostala. Na mojí mamince byla spousta bezvadných věcí, třeba mě naučila milovat knihy. Ale já ji nemilovala. A protože stejně jako strach mě přitahují tabu, začínám film vyprávěním o tom, jak umírala maminka a jak jsem došla k tomuhle pocitu. Také v tom hrají roli zvířata.

HN: Jakou?

Maminka si nás na smrtelné posteli zavolala, počkala, až dorazí všech osm dětí, a pak spustila hrozně formální projev: "Děkuji vám, že jste přišli…," a tak dále. A jak k nám mluvila, zničehonic místo nás dětí začala oslovovat zvířata. Prý je viděla na stropě. Nechápala jsem. Asi měla vidiny, jak jí selhával mozek. Prostě si myslela, že na podlaze se sešly její děti a na stropě zvířata. Tak mluvila ke všem.

HN: Jste buddhistka. Věříte, že to bylo jen selhání mozku?

Dokud se sama neocitnu v situaci, kdy se během pár minut budu muset rozloučit se světem, nedokážu odpovědět. V naší rodině byli napůl evangelíci, napůl baptisté. Buddhismus jsem si našla až v dospělosti. A ne proto, že bych se zajímala o smrt, ale díky umění.

HN: A co má společného buddhismus s uměním?

V obou se stačí řídit jediným pravidlem: uvědomovat si, co se kolem vás děje, žít ve stavu nepřetržitého uvědomění. To mě naučil můj buddhistický učitel Mingyur Rinpoche.

HN: To byl také učitel Lou Reeda.

Ano. Kdysi mě příšerně vyděsil, když řekl, že na tři roky odejde. A nakonec zmizel na pět let.

HN: Kam šel?

Do hor. V Himálaji jsou dodnes místa, kde vás nenajde žádný satelit. Vrátil se odtamtud děsně šťastný, plný chuti do života. To on mi řekl větu, kterou ve filmu cituji a na niž myslím, když mi někdo umře: "Měla by ses naučit, jak se cítit smutně, aniž bys opravdu byla smutná."

HN: A funguje to?

Vždy záleží na tom, jak se k věcem postavíte. Když mi bylo osm, vezla jsem své dva malé bratříčky v kočárku přes zamrzlé jezero. Praskl pod námi led a kočárek do něj zahučel. Zpanikařila jsem. Strhla jsem ze sebe kabát, skočila jsem do ledové vody a bratry z ní vytáhla. Doběhla jsem s plačícími dětmi domů, a víte, co řekla maminka? Nevynadala mi, že jsem byla neopatrná, ale řekla: "Teda, já nevěděla, že umíš tak dobře plavat!" Kdyby byla řekla něco jiného, mohla jsem mít trauma na celý život.

HN: To byl váš první zážitek se smrtí?

Ještě jeden jsem v dětství měla. Jednou jsem se v bazénu chtěla trochu vytáhnout před ostatními dětmi, vylezla jsem na skokanský můstek a řekla jsem si, že skočím dvojité salto. Přitom jsem neuměla ani obyčejné. Skočila jsem a rozlámala jsem se o kraj bazénu. Když jsem pak ležela v nemocnici se zlomenou páteří, doktor mi přišel sdělit, že už nikdy nebudu chodit. A mně to tak naštvalo, že jsem se soustředila jen na to, abych zase chodila. Abych mu dokázala, jaký je hlupák. A taky že jsem se chodit naučila!

HN: Co vám na tohle řekl váš buddhistický učitel?

Totéž, co říkal Buddha: "Nevěřte mi. Hledejte, kým jste ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Věřte jenom tomu, co sami zažijete." Všechny tyhle věci a rady se v nějakou chvíli spojily, něco mi řekly. A taky mě přiměly natočit film. Abych to všechno, i o Lolabelle, někomu řekla.

HN: A pořídila jste si dalšího psa?

No jasně, teď mám Malého Willa, to je border teriér. Vybíral ho ještě Lou, než zemřel. Will ale na piano nehraje. Jen hrozně rád žere. A moc rád si hraje. Víc ke štěstí nepotřebuje.