Rozporuplní, leč charismatičtí mafiáni, kteří si z pobytu ve vězení umí udělat jeden velký mejdan, jsou dávno známí z kriminálních dramat od Coppolova Kmotra ze sedmdesátých let po tvorbu Martina Scorseseho. Seriál Narcos, jehož druhá řada je od pátku k vidění na internetové platformě Netflix, také není originálním líčením nikdy neviděných skutků drogových bossů. Ukazuje však činy a především osobu skutečného kolumbijského narkobarona Pabla Escobara tak, jak fiktivní filmoví gangsteři moc často nevypadají.

Na začátku posledního dílu nové řady se vypravěč rozhovoří o tom, co je magický realismus. V tu chvíli však už na tuto literární tradici s kořeny v Kolumbii není třeba upozorňovat. Ačkoli má Narcos blíže k nemilosrdné a nepřikrášlené skutečnosti než k fantasknímu vyprávění magického realismu, diváci dávno pocítili, že realita, o níž seriál vypráví, je jako z jiného světa.

"Pablo říkal: Občas jsem jako bůh. Když řeknu, že někdo zemře, tak ten člověk zemře ještě téhož dne." Agent z americké protidrogové jednotky DEA těmito slovy charakterizuje muže, který měl na svědomí smrt čtyř stovek policistů ročně. A zároveň po většinu seriálového děje vypadá Escobar jako smutný psík, který nadevše miluje svou rodinu.

Po útěku z vězení, které Escobar pojmenoval Katedrála a kde si užíval všechny radosti venkovního světa, se ve druhé řadě Narcosu stává drogový boss předmětem extrémně napínavého thrilleru. Do honu na kolumbijského zločince se kromě složek DEA a kolumbijské vlády zapojuje konkurenční kokainový kartel, CIA i pravicoví extremisté se svou "domobranou". A mezi všemi těmito skupinami probíhají oficiální i neoficiální jednání.

Uprostřed však stojí jediný muž. Escobar neváhá poslat své lidi se samopaly či výbušninami zabíjet policisty a vyhazovat do vzduchu obchodní řetězce, v nichž konkurence pere špinavé drogové peníze, či masakrovat ulice plné civilistů včetně dětí. Ale tvůrci Narcosu vyobrazují Escobara nejen jako teroristu a lidového hrdinu v jedné osobě. Jeví se též jako strýček odvedle, který na zápraží pokuřuje marihuanu v trochu legračním svetru. V očích má smutek i lásku, se synem hraje fotbal a dceři dává darem králíčka.

Dávno před trilogií Kmotr, už ve třicátých letech, kdy byly filmové gangsterky velmi populárním žánrem, se vedly debaty o tom, zda podobná díla nejsou eticky problematická, zda neukazují mafiány jako sice zkažené, leč až romanticky přitažlivé typy. Narcos tuto "potíž" řeší pomocí střídmosti. Autoři si vystačí s tím, že ono neskutečně vypadající dění občas proloží dokumentárními záběry. A také přesně umí nadávkovat Escobarovy hrůzné činy s pozorností k jeho rodinnému zázemí.

Drogy versus draci

Z první řady seriálu Narcos se loni stal jeden z největších televizních hitů. Podle některých odhadů šlo dokonce o druhý nejúspěšnější seriál loňského roku hned po Hře o trůny. Fantasy plná draků a krve měla podle nich 28,3 milionu diváků, drogové drama Narcos 14,3 milionu diváků. Netflix, který Narcos uvádí, však skutečná čísla sledovanosti svých pořadů tají.

Brazilský herec Wagner Moura ztvárnil Escobara lakonicky, každým svým gestem a pohledem však divákům připomíná, že nesledují ani nadpřirozeného démona, ani monstrum, ale celkem obyčejného muže, který navzdory šíleným skutkům do poslední chvíle přinejmenším v jedné věci zůstává člověkem.

Rodina je v seriálu Narcos velké téma, láska k blízkým však z Escobara nečiní hrdinu. Jen nutí diváky k zamyšlení ve chvílích, kdy k němu pociťují sympatie.

Málokde se tak snadno ze zabijáckého "řezníka" může v následující scéně stát chápající Escobarův lékař, který šéfovi ordinuje homeopatika a vypráví mu historku, že prvním kuřákem marihuany byl čínský císař, jenž se během intoxikace potkal s modrou sojkou.

Díky podobným sojkám − tedy schopnosti pomocí přesných detailů vyjevit komplexní, takřka neskutečné, avšak velmi realistické věci − se Narcos řadí k nejlepším seriálům, které jsou dnes k vidění.

Související