Peter May je autor zvláštních a zároveň nesmírně oblíbených detektivek. Nebo spíš příběhů s napětím, které se jako detektivky tváří. Nejvíc o tom svědčí autorův poslední česky vydaný román s názvem Útěk.

Jako v nejlepších Mayových knihách − trilogii ze skotského ostrova Lewis: Skála, Šachové figurky a Muž z ostrova Lewis, nebo Ostrovu Entry − pracuje skotský autor především se skvělým zvládnutím atmosféry, vykreslením drsného prostředí, izolace a krvavé místní historie, v nichž se příběhy odehrávají a jež k nim čtenáře přikovají a nepustí ho. I když většinou tak v polovině knihy víme, kdo je vrahem, a jsme schopni předvídat další vývoj.

Jenže jako by právě s tím Peter May počítal. Zřejmě chce, aby se čtenář ve vyprávění cítil komfortně, aby nebyl rušen příliš překotnými zvraty nebo něčím thrillerově děsivým či psychologicky příliš vykloubeným.

V tom se May prudce odlišuje od stejně populárních skandinávských kolegů. Ti většinou staví na čím dál obskurnějších vraždách, sociální kritice velmi vyspělých severských společností, kde se páchá málo trestných činů, ale také na depresemi, alkoholem a nevěrami pronásledovaných policistech či policistkách − ty bývají často těhotné.

Peter May je přitom stejně sociálně kritický, všímá si chudoby obyvatel Vnějších Hebrid, lidí na okraji či jako v knize Útěk vykořeněných průmyslových oblastí, odkud prchá kapela mladých výrostků, aby se proslavila v Londýně. Britská metropole šedesátých let a její uvolněná, ale zároveň nelítostná atmosféra mladé muže pohltí, sešrotuje a navždy poznamená.

Přesto Peteru Mayovi nejde a priori o levicové postoje. Spíš kreslí portrét doby a atmosféru příběhu. A když se pohybuje na svém území, tedy ve Skotsku, případně v Kanadě či píše o ostrovním životě, do něhož zničehonic vtrhne zločin a naruší staleté vazby uzavřených komunit, je nepřekonatelný.

Horší to ale je, když se jako globální autor vydává dobývat jiná území a jiné atmosféry. Například ve "francouzské" trilogii Akta Enzo, v níž jsou zápletky a vyšetřování skotského forenzního specialisty profesora Enza Macleoda až příliš předvídatelné, a navíc chybí ona jiskřivá esence tamní atmosféry.

Autor, přestože ve Francii žije, jako by doopravdy do francouzského prostředí nepronikl a neumí ho přesvědčivě, nebo alespoň netradičně podat. Všechno to už někde člověk četl: bodré, svérázné postavy vinařů, alchymie výroby vína, dobrá kuchyně. Spíš se jedná o svérázné bedekry s napětím než o detektivní příběhy.

Kniha

Peter May
Útěk
2016, Nakladatelství Host, přeložil Filip Drlík, 400 stran, 349 korun

Stejně tak dopadla Mayova "čínská" šestidílná série podbarvená neskrývaným obdivem k metodám komunistické policie a s podivně servilním, svatouškovským čínským detektivem Li, který se neustále snaží obhájit svou komunistickou vlast před americkou patoložkou.

Nový titul Útěk ale všechny dosavadní knihy zastiňuje. Jde spíš o existenciální román s tajemstvím než o klasický detektivní příběh. Osudy party mladíků, kteří chtěli se svou kapelou udělat díru do světa, jsou úsporné a velmi intenzivní.

May pracuje zejména s atmosférou doby. Sdělení románu by se dalo shrnout do nesmrtelného memento mori, protože mladíci se snaží svou "on the road" z roku 1965 po letech zopakovat. Znovu se vypraví do Londýna, aby konečně odhalili, co jim v jedné rozhodující chvíli nezvratně změnilo život.

Román Útěk má ale taky na většinou patetického Petera Maye mnoho humorných momentů, které přináší nejen putování starců nad hrobem do velkého města, ale rovněž jejich nadhled nad zpackanými životy.

Nejsilnější jsou pak pasáže z extravagantní psychiatrické léčebny, v níž má kapela hrát při léčebných seancích. V tomto prostředí se tehdy ještě nevyspělí mladíčci dotknou čehosi hluboce přesahujícího, setkají se se šílenstvím, ale také s křehkou krásou a moudrostí tamního psychiatra, který zvláštní terapeutické zařízení vede. Nejsou ale schopni si včas přiznat, že mají příliš velké umělecké ambice a přitom nedokážou nic vytvořit. Jsou sehraní a dobří, když hrají převzaté songy, ale skládat písně neumějí. Trvá jim příliš dlouho, než na to přijdou, a nestačí tak odvrátit ničivý příval osudu.

Peter May se v Útěku určitě přiblížil svému ideálu, o němž mluví v rozhovorech: "Napsat skvělý román a velký milostný příběh."