Kapitola první,
v níž se kremelský ideolog Alexandr Vološin naučí snášet Lenina

Alexandr Staljevič Vološin je vzorový kapitalista. V jeho zevnějšku hned vytušíme cosi z amerického Strýčka Sama, jak býval vypodobňován v sovětských karikaturách: šedivá bradka, chladný pronikavý pohled (takže k úplnosti tohoto typického obrazu chybí už jen buřinka, pytel dolarů a bomba za zády).

Vološinova kancelář je ve středu Moskvy, na Poljance, deset minut pěšky od Kremlu; zařízení vskutku asketické, má tu jen to, co nutně potřebuje, nic zbytečného. Žádný přepych, ten by tajnému vládci světa nebyl k ničemu.

Vološin rozhodně není žádný řečník – mluví tiše, a když se zlobí, dokonce lehce koktá. A v míře až nadbytečné prokládá svůj projev anglickými slovy. Nikoli anglicismy, ale nefalšovanými anglickými výrazy, jichž jinak užívá v podnikatelské sféře. „Situace na Ukrajině už není právě manageable.“ „Je třeba, abychom stále měli v hlavě nějakou agendu.“ „Přišel naprostý deadlock.“ „Důležité jsou názory rozhodujících stakeholders.“ Není v tom žádná křeč, je to pro něj zcela samozřejmé, on přece není politik, ale byznysmen.

Své základní historické poslání považuje za naplněné: zajistil Rusku politickou stabilitu a kapitalismus a poté se odebral na odpočinek. Říká, že jeho současná naprostá absence možnosti nějak ovlivnit politiku ho nermoutí.

Kniha

Michail Zygar

Všichni muži Kremlu – Stručná historie dnešního Ruska

2016, Nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložil Libor Dvořák, 416 stran, 369 korun

O politice ostatně nejraději mluví v ryze věcných kategoriích: „Američani dokázali vybudovat obrovitou, diverzifikovanou ekonomiku světa, která citlivě reaguje na vše nové, a to díky tvrdé konkurenci. A stejně ostrá konkurence je patrná i v americké politice, včetně vnitřního ustrojení amerických politických stran. Díky tomu vznikl stabilní politický systém odmítající extrémy. Zato ve světové politice se Spojené státy staly po rozpadu Sovětského svazu v podstatě monopolem. A bez této konkurence začali Američani být sebejistí, neefektivní a nesoudní. Nadělali spoustu závažných chyb, čímž nejenže výrazně utrpěla světová bezpečnost, ale přineslo to i mnoho škod jim samým.“ Celkově o Americe soudí hodně kriticky, ale přece jen láskyplně a s nečekanými detaily: onehdy se náhodou seznámil s Jebem Bushem a jindy zase zahlédl starou známou Condoleezzou Riceovou, ale rozhodl se, že ji nepozdraví.

Skutečné výbuchy vzteku v něm probouzí jen ukrajinská otázka: když se dostane na přetřes, okamžitě přechází z angličtiny do ruštiny. Veškerá politika ukrajinských státních orgánů vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu ho rozhořčuje: „Kdyby se takhle Kanaďani chovali k frankofonnímu obyvatelstvu Québecu. To by byl daleko větší humbuk!“

 

Pochovat Lenina

V roce 1999 Kreml vypracoval přesný plán definitivního pochování Lenina. Jeho tělo mělo být z mauzolea na Rudém náměstí vyneseno uprostřed noci a naprosto tajně převezeno do Petrohradu. Ráno se lidé probudí, a Lenin už na Rudém náměstí nebude.

Přesně stejně o 38 let dřív bylo pod příkrovem noci z mauzolea vyneseno tělo Stalinovo, které se ovšem nikam daleko nevozilo. Pohřbili ho hned vedle, ke Kremelské zdi. Tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov to chápal jako symbol destalinizace a odhalení kultu osobnosti.

Nové pohřbení Leninovo se mělo odehrát „důstojně a bez pohany“, vzpomínají spolupracovníci kremelské administrativy. Jedině že hned poté by Volkovský hřbitov v Petrohradu (kde je pohřbena Leninova matka a jeho sestry a kde si, jak praví legenda, přál být pochován Vladimir Iljič sám) musel být po několik měsíců přísně střežen. A bývalo by bylo třeba po těch několik měsíců přežít rozhořčené protesty komunistické strany. Pak by se ale vášně utišily: mauzoleum se mělo rozebrat a na jeho místě se měl zbudovat památník obětem totality – takový, aby nikoho ani nenapadlo chtít ho kácet. Takhle měl vypadat rozhodující úder proti komunistické ideologii. Pro Kreml to v daném okamžiku byl ten nejdůležitější úkol – nepřipustit sovětský revanš a zvítězit nad komunisty.

Kancelář šéfa kremelské prezidentské administrativy Alexandra Vološina byla od Leninova sarkofágu vzdálená pouhých 10–15 metrů. Říká se, že Vološin na toto téma rád žertovával: „Od mrtvoly mě dělilo sotva patnáct metrů vzdušnou čarou. On si tam ležel a já u svého stolu pracoval. Jeden druhému jsme nijak nepřekáželi.“

Jenže ve skutečnosti Lenin samozřejmě překážel velmi. Prezidentu Borisi Jelcinovi bránil ve snaze skoncovat s minulostí; pro toho by se odstranění vůdce světového proletariátu z mauzolea stalo symbolem příchodu nových časů a nezvratných změn – stejně jako to před zmíněnými 38 lety bylo pro Chruščova v případě Stalinově. Přenos Leninových ostatků poprvé v roce 1991 navrhl první petrohradský starosta nové doby Anatolij Sobčak, jenže ani tenkrát, ani v následujících letech Jelcin jeho návrh uskutečnit nemohl, nechtělo se mu jít do zbytečného konfliktu s komunisty.

Pro Vološina ovšem Lenin nebyl ani tak symbol, jako spíš konkrétní, stále živý hráč v aktuální politice. Souboj s komunistickou stranou, to byla nejdůležitější část každodenních starostí hlavního kremelského stratéga. Lenin pro něj byl cosi jako eso v rukávu, možnost zasadit protivníkovi úder na solar. Komunisté tenkrát kontrolovali parlament, a tak měli možnost torpédovat jakoukoli, i tu nejdůležitější reformu. Po krizi v roce 1998 se pak fakticky ujali i kontroly nad vládou, v jejímž čele stál bývalý kandidát na členství v politbyru ÚV KSSS a bývalý ministr zahraničí, devětašedesátiletý Jevgenij Primakov.

Do ústavou daného konce druhého Jelcinova prezidentského období zbývalo něco přes půldruhého roku a zdálo se, že od pádu SSSR komunisté ještě nikdy nebyli tak silní. Komunistická strana iniciovala proti Jelcinovi proceduru impeachmentu, což zdůvodňovala pěti body: byl to zánik Sovětského svazu, rozehnání Nejvyššího sovětu v roce 1993, čečenská válka, faktické zhroucení armády a genocida ruského národa. Premiér Primakov, pro nějž komunisté hlasovali jednomyslně, byl tehdy nejpopulárnější politik v zemi a zdál se být nejperspektivnějším prezidentským kandidátem.

Obzvláštní uznání mu přineslo výrazné antiamerické gesto – rozhodnutí otočit nad Atlantickým oceánem letadlo směřující do USA. Když 24. března 1999 letěl na oficiální návštěvu Washingtonu, zavolal mu viceprezident Albert Gore, aby mu oznámil, že Spojené státy zahajují v zájmu ukončení konfliktu v Kosovu nálety na Jugoslávii. Rozhořčený Primakov neváhal a z půli cesty se vrátil do Moskvy. Prokremelský a liberální ruský tisk ho zkritizoval za populismus a nadbíhání komunistickému voličstvu. První sovětský a tehdy i nejvlivnější ruský podnikatelský list Kommersant ujišťoval, že kvůli Primakovovu gestu přišlo Rusko o 15 miliard dolarů, které by vydělalo na chystaném podpisu konkrétních smluv ve Washingtonu: „Ruský premiér tak učinil volbu, volbu pravého komunisty. Bolševika, ochotného hodit za hlavu zájmy své vlasti a národa ve prospěch internacionalismu, srozumitelného už jen jemu a dalším bývalým členům KSSS,“ běsnil Kommersant. 

Obrat vládního speciálu nad Atlantikem se stal prvním gestem státního antiamerikanismu let devadesátých a ukázal, nakolik takové gesto může zarezonovat v ruském lidu, zbaveném pocitu národní hrdosti. Zároveň se stal také počátkem rozhodujícího souboje o moc mezi protizápadními konzervativci, jejichž korouhví byl najednou právě Primakov, a liberálními prozápadními silami, které se dožadovaly nepřipuštění sovětského revanše. Tahle síla sice neměla vůdce, ale nechyběl jí tajný koordinátor, šéf kremelské administrativy Alexandr Vološin.

V této situaci bylo třeba vyvést komunisty z konceptu. Rituální drtivou ranou se přitom mohlo stát právě přenesení Lenina z mauzolea. Překážkou však byl zákon. Podle příslušné právní normy bylo možné změnit místo Leninova odpočinku pouze ve třech konkrétních případech: Za prvé z vůle Leninových potomků, ale ti byli naopak kategoricky proti. Za druhé na základě rozhodnutí místních úřadů, v podstatě tedy tehdejšího moskevského starosty Jurije Lužkova, „v případě nedodržení sanitárních a ekologických požadavků na místo pohřbení“ – jenže ten se do boje chystal na docela jiné straně barikády, než byl Kreml a ruští liberálové. Anebo za třetí pak v případě, že by hrob překážel veřejné dopravě. Prezidentský výnos ovšem mezi tyto eventuality rozhodně nepatřil. Porušení zákona by se považovalo za trestný čin. A kdyby byl k pěti bodům obvinění proti prezidentovi, s nimiž v parlamentu přišli komunisté, připojen ještě šestý, vandalismus, bylo by to příliš riskantní. Proto se v Kremlu rozhodli pro jiný řízný tah – úder vést nikoli proti Leninovi, ale proti Primakovovi.

12. května 1999, den před hlasováním o impeachmentu ve Státní dumě, Primakova poslali do výslužby – jak pravilo oficiální zdůvodnění – „v důsledku nedostatečné dynamiky postupu reforem v oblasti financí“. 15. května pak komunisté v parlamentu nesehnali potřebných 300 hlasů a procedura impeachmentu tak začít nemohla: prezidentova administrativa mezi poslanci popracovala kvalitně, takže skoro všichni nezávislí poslanci hlasovali proti. Jistěže to bylo Vološinovo taktické vítězství, jenže hlavní problém se tím neodstranil – totiž jak za rok zabránit vítězství aliance komunistů s Primakovem, až druhé Jelcinovo prezidentství skončí.

Hlavní komplikací bylo to, že kolem Jelcina se prakticky nevyskytovali politici, kteří by měli nějakou vlastní politickou váhu. Preference samotného přestárlého prezidenta byly skoro záporné, což v mnoha ohledech způsobil tisk a opozice (především komunisté), adresující četná obvinění celé jeho rodině. Ostatně v tomhle období psal ruský tisk slovo Rodina s velkým písmenem a naznačoval tím, že právě prezidentova rodina má v zemi mimořádnou, možná dokonce neúměrnou váhu, a to jak ve státní, tak i v podnikatelské sféře. Rodinou mínili zejména Táňu a Valju (takhle familiárně dvojici označovala i dobová média, ale každý ihned chápal, o koho jde) – tedy Jelcinovu dceru Taťánu Ďjačenkovou a jejího příštího manžela, bývalého šéfa Jelcinovy prezidentské administrativy, Valentina Jumaševa. Tehdy ještě nebyli sezdaní, to přišlo až v roce 2001. V širším slova smyslu pojem Rodina zahrnoval i dva oligarchy, kteří měli k Táně a Valjovi nejblíž: Borise Berezovského a Romana Abramoviče. No a jakýmsi duchovním otcem Rodiny byl právě vedoucí prezidentovy kanceláře Alexandr Vološin, který musel nějak ukormidlovat skoro bezvýchodnou situaci, v níž se Kreml ocitl.

Vološinovi se v Kremlu někdy říkalo „kruťas“, hlavně za jeho tvrdost a rozhodnost v otázkách, jež mu připadaly zásadní, jako třeba odstranění Lenina z mauzolea.

Jako člověk, který přišel z byznysu, když předtím během 90. let pracoval v desítkách nejrůznějších firem s velice pochybnou, ba začasté podvodnickou reputací, získal Vološin pověst přesvědčeného budovatele státu; a státní zájem hájil přesně v té podobě, v jaké se jevil jemu. Tržní ekonomiku chápal jako absolutní, životně důležitou hodnotu, kdežto lidská práva a svobodu slova za ne vždy užitečný, a někdy dokonce nadbytečný detail.

Situaci, v níž se Vološin jako hlavní kremelský manažer ocitl, komplikovalo to, že Rodina měla velmi silného protihráče – moskevského starostu Jurije Lužkova. Pán Moskvy byl po dlouhou dobu považován sice za Jelcinova antipoda, ale zároveň i za jeho přirozeného nástupce (podobně jako to bylo v případě pařížského starosty Jacquese Chiraca vedle zestárlého prezidenta Françoise Mitterranda). Znala ho tehdy celá země, ovšem nikoli jako liberála či naopak konzervativce; Lužkov žádnou ideologii neměl, ale mezi lidmi se prosadil jako „řádný hospodář“.

Lužkov bažil po osobní moci jen a jen pro sebe a téměř nikdy se tím netajil. Po prezidentské kandidatuře pošilhával už v roce 1998, tehdy také založil politickou stranu Vlast (Otěčestvo). V Kremlu měl vlastní lobby, která Jelcina přemlouvala, aby jako na svého nástupce vsadil právě na Lužkova. Jenže prezidentovi se Lužkov nezamlouval.

Přesto se s ním vedla předběžná jednání. Dnes Lužkov vzpomíná, jak se s ním coby emisar Rodiny setkal Berezovskij, který mu řekl, že podpory by se dočkat mohl, ovšem jedině za dvou podmínek: že bude garantovat nedotknutelnost celé Rodiny a také neotřesitelnost výsledků privatizace. Lužkov odmítl a je dodnes přesvědčen, že kvůli tomu proti němu byla zahájena informační válka.

Lužkov si byl naprosto jist, že s Rodinou je to hodně špatné a že už jí zřejmě nepomůže nic: proslýchalo se, že vedoucí vyšetřovacího oddělení generální prokuratury už podepsal zatykače na Táňu a Valju. Odpůrci Rodiny popisovali nálady v Kremlu takto: už jde jen o to, zda v případě potřeby stihnou či nestihnou dojet na šeremeťjevské letiště. A Lužkov zcela logicky nechtěl do boje vstupovat na straně těch, jež považoval za poražené. On se chtěl paktovat s vítězi.

Vološin připomíná, že sotva stanul v čele Jelcinovy administrativy, pokoušel se o co nejpozornější vztah k Lužkovovi, chodil k němu na návštěvu a sedávali spolu u čaje. Tyhle debaty ale k ničemu nevedly, stěžuje si dnes Vološin, protože Lužkov se u vědomí Jelcinovy slabosti nedokázal opanovat a instinktivně přecházel do útoku. Jenže ať tak či onak, informační válka mezi moskevským starostou a Rodinou nakonec téměř zlikvidovala i Lužkovovy předvolební preference. A tak se pán Moskvy rozhodl k dalšímu lišáckému kroku: podpořil Primakova, pustil tohoto důstojného a lidem uznávaného patriarchu před sebe, kdežto on sám se hodlal schovat před bouří za jeho zády a za další čtyři roky přijít s vlastní prezidentskou kandidaturou.

Ropný magnát Michail Chodorkovskij, který měl v tu dobu velmi blízko k Lužkovovi a Primakovovi, si byl jist, že hodit rukavici samotnému Jelcinovi by se nikdy neodhodlali, protože to byli lidé svrchovaně respektující systém. Podle Chodorkovského smyslem jejich zápasu bylo dosáhnout u Jelcina práva stát se později jeho nástupci. O patro níž, tedy pokud jde o okruh Jelcinových nejbližších spolupracovníků a o Rodinu, ovšem boj běžel na plné obrátky.

Proti populárnímu odvolanému šéfovi kabinetu Primakovovi Kreml žádného solidního volebního soupeře neměl. Rok před skončením Jelcinova druhého období v úřadu hlavy státu Rodina zahájila nástupnický casting. Ten skončil až v srpnu a do čela vlády byl jmenován dosavadní ředitel FSB Vladimir Putin. Byl to mladý, veřejnosti neznámý čekista, bývalá pravá ruka Anatolije Sobčaka, který někdejší pověst demokrata první vlny postupně promarnil.

Dva dny před jeho jmenováním čečenští ozbrojenci vtrhli do sousední severokavkazské republiky Dagestán. Putin se tak stal prvním premiérem, který už se nemusel zabývat problémy ekonomiky a připravovat se tím o body: on bojoval s vnějším nepřítelem a body tak naopak získával. O další měsíc později teroristé vyhodili v Moskvě do vzduchu dva obytné domy, což byla další rána Lužkovově reputaci a což znovu mírně pomohlo Putinovi.

Věřit ale tomu, že Rodina, která sama sebe zkompromitovala, dokáže v nadcházejících volbách uspět, se už nedalo. „Primakov je člověk, který je k vítězství v prezidentských volbách odsouzen,“ říkala do éteru tehdejší televizní moderátorská jednička a šéfredaktor televize NTV Jevgenij Kiseljov pouhé tři měsíce před koncem roku, tedy v září 1999. Primakovovy preference byly spolehlivě nejvyšší, podporoval ho moskevský starosta Lužkov a skoro všichni tehdejší ruští gubernátoři. Financovaly ho dvě největší ruské ropné společnosti Lukoil a JUKOS, peníze mu dával i Vladimir Jevtušenkov, jenž býval označován jako „ruský Bill Gates“, podporoval ho Gazprom i hlavní mediální magnát země Vladimir Gusinskij (proto Primakova také vychvalovala tehdy nejvlivnější televize země NTV).

Ale daleko důležitější než tohle všechno bylo nakonec něco docela jiného. Do parlamentních voleb scházely pouhé tři měsíce. Doposud právě dumské volby ani jedna prokremelská strana nikdy nevyhrála, jenže tentokrát bylo vše ještě horší. Kreml nyní ani žádnou vlastní stranu neměl. Zato Primakov mohl spoléhat na partaj, která volby do ruského parlamentu měla snadno vyhrát: jejími členy byli skoro všichni gubernátoři, což znamenalo, že tzv. administrativní rezerva po celé zemi měla fungovat právě v Primakovův prospěch. Spojená strana Vlast-Celé Rusko (Otěčestvo-Vsja Rossija) byla zkrátka absolutním favoritem.

Realizace snu o odstranění Lenina z mauzolea musela být znovu odložena. Boj s komunistickým dědictvím opět ustoupil do pozadí, protože nejdřív bylo třeba zvítězit nad bývalým komunistou Primakovem.