Když před dvaadvaceti lety mladý polský kněz Zbigniew Czendlik přijížděl do Česka na výpomoc, měl v oknech auta přiskřípnuté mokré ponožky. Výměna farností proběhla tak rychle, že si sotva před odjezdem stihl vyprat, a tak si po cestě prádlo sušil. Aspoň to tak sám líčí v knižním rozhovoru Postel, hospoda, kostel, který s ním vedla Markéta Zahradníková a jejž nyní jako další z nabídky Velkého knižního čtvrtku vydává nakladatelství Argo.

Mediálně vytěžovaný farář, který se se svými přiměřeně provokativními názory co chvíli objevuje v televizi, v rozhlase, a dokonce i v ženských magazínech, je upovídaný extrovert. Svou kazatelskou výmluvností zahrnuje všechny, kdo jsou jen trochu ochotni poslouchat. Křesťan, nekřesťan. Nelze mu však upřít, že se mu celkem často povede vtip a občas vystihne cosi hlubokého, ba přímo božského.

Nejčastěji provokuje ty, kteří mají o víře příliš jasné a nekompromisní představy. "Věřím, že se do nebe nakonec dostaneme úplně všichni. I ti, do kterých bychom to vůbec neřekli. Ovšem někdy, když se dívám na obrázky svatých, mám pochybnosti, jestli se tam pro mě najde ta správná parta."

Malým zázrakem je, jak dobře se kněz Czendlik v českém prostředí adaptoval, a ještě si k tomu získal velkou popularitu. Když jej pozvali jako doprovod české výpravy na olympiádu do Londýna, prý se s velkou hrdostí promenoval v českém dresu. Cítí s Čechy, ale jeho polská identita je vždy po ruce, když si chce utahovat z domácích nectností. Myslí si, že Češi neumí pořádně oslavovat. Také se diví, proč Češi tak rádi zůstávají doma, dokonce ani do hospod vlastně moc nechodí.

Sám sebe pasuje na lidový protipól kněze a intelektuála Tomáše Halíka, kterého obdivuje, ale když se s ním potká, moc si prý nepopovídají. "Ve slabých chvilkách trochu trpím pocitem mediálního blbečka," přiznává Czendlik.

Farář z Lanškrouna se umí postavit i k tématům, která čeští klerikové často vykazují do sféry neslušných dotazů, například k osobní cestě ke kněžství anebo mediálně exponovaným církevním restitucím. Ty obhajuje bez velkých rozborů, sice poněkud naivně, přesto smysluplně: "Od církve se žádá milosrdenství a péče o lidi v nouzi, ale nejlépe bez peněz a v chudobě. My jsme si peníze nevymysleli, ale každý snad chápe, že čím více jich máme, tím více dobrého můžeme pro druhé udělat."

Také do církevního provozu nechává otevřeně nahlédnout, stávající poměry líčí bez příkras. Zároveň je však jasné, že by své povolání nevyměnil.

Kniha

Zbigniew Czendlik a Markéta Zahradníková

Postel hospoda kostel

2016, Nakladatelství Argo, 278 stran, 298 korun

"Když v církvi nadřízený o něco poprosí, je to stejné, jako když na vojně dostaneš rozkaz," říká a dodává, že sám nikdy neměl s poslušností problémy, neboť jako nejstarší ze čtyř dětí byl od maminky dost vycepován. Za největší břímě svého povolání považuje osamělost, kterou přináší celibát, a také bydlení na faře, jež mu nedopřeje mnoho soukromí.

Číst rozhovor s neustále pozitivním a vtipkujícím farářem, je chvílemi trochu únavné. Z poněkud zdlouhavých odpovědí se ale skoro pokaždé vynoří něco výstižného. Anebo v nich zazáří sympatický bonmot. Například když prohlásí: "Odmítám se tvářit jako Boží prominent jen proto, že jsem katolík."

Související