Václav Havel byl zatčen dva týdny po uveřejnění Charty 77. Na svobodu se dostal po čtyřech měsících. Autentický pohled do tohoto zásadního období jeho života slibují Zápisky obviněného. Obsahují dosud neznámé poznámky, které si disident vedl po dobu svého prvního věznění.

Objev Havlových poznámek z roku 1977 v pozůstalosti jeho přítele, překladatele Zdeňka Urbánka, je unikátní a nečekaný. Havel se o nich nikde nezmiňoval, nevědělo se tedy, že vůbec existují. Šlo přitom o období, kdy se rodil Havlův nesmlouvavý postoj vůči režimu. Zveřejněné záznamy dosvědčují, v jakých bolestech a pochybnostech se to dělo.

Když Urbánkův vnuk David Dušek objevil diář Mototechny z roku 1977 s Havlovými vpisky, hledal způsob, jak je veřejnosti co nejlépe přiblížit. Byť měl velmi nesnadnou práci, je třeba říci, že jako editor nezvolil nejlepší způsob.

Faksimile Havlových vězeňských zápisků zaujímá zhruba polovinu svazku. Zápisky obviněného jsou ovšem uvozeny několika zasvěcenými eseji od Paula Wilsona (ano, toho Kanaďana, který hrál s Plastiky), Martina Palouše či Michaela Žantovského. Editor David Dušek napsal čtivý úvod. Odmítl však převládající přístup, kdy editor předmětný text analyzuje a pomocí poznámkového aparátu přičleněného k jednotlivým pasážím se ho snaží čtenářům zpřístupnit. Zde by to byla přetěžká práce: mnoho Havlových zkratek a iniciál by asi stejně zůstalo nevysvětlených.

Vězeň psal své poznámky evidentně jen sám pro sebe. Bez editorského vodítka jsou však pro čtenáře Havlovy texty cestou neznámou krajinou bez kompasu.

Namátkou zápis ze 7. května. Jediná poznámka dne zní "J. M. Plojhar". Jméno pravděpodobně neodkazuje na kněze Josefa Plojhara, který aktivně kolaboroval s komunistickým režimem, ale na Zeyerův román Jan Maria Plojhar. V této postavě, která neumí najít zakotvení ve vyšší společnosti, z níž pochází, ani mezi běžnými lidmi, mohl Havel nacházet paralelu ke své aktuální situaci. Nebo měl tuto knihu prostě jen půjčenou z vězeňské knihovny? To se samozřejmě už nedozvíme, v Zápiscích obviněného ale chybí jakékoliv variantní vodítko. A podobně je to u desítek dalších záznamů.

"Bloudím a ztrácím se ve Václavově zápisníku už několik týdnů. Jeho rukopis je téměř nečitelný, přepis v počítači oproti originálu chladný a souvislosti v něm mizejí. Přesto ve změti slov, vět, rámečků, obrázků a vykřičníků rozeznávám potenciální příběh Ferdinanda Vaňka," píše ve svém pozoruhodném příspěvku knihovnice Anna Freimanová.

Zatímco znalkyně Havlova díla je schopna v této tříšti nalézt stopy budoucích Havlových her i nerealizovaných námětů, běžný čtenář postrádá potřebnou erudici a také trpělivost. I onen chladný přepis Havlových zápisků v knize naprosto chybí. Čtenář je odkázán na zhlédnutí reprodukovaných stránek.

Pokud může, utíká vězněním zkoušený Havel k diazepamu, léku tlumícímu úzkost. Objevuje se dokonce zápis, že by si mohl hodit mašli. "Množící se zmínky o depresi, nespavosti a medikaci vytvořily začátkem dubna již klinický obraz depresivního stavu, k jehož zvládání neměl vězeň-pacient žádnou předchozí průpravu a žádnou podporu zvenčí," soudí ve svém brilantním příspěvku Havlův přítel Michael Žantovský. Disidentův vyšetřovatel jeho stavu dokázal pochopitelně využít.

Kniha

Anna Freimanová, Václav Havel, Martin Palouš, Paul Wilson, Michael Žantovský a David Dušek (ed.)

Zápisky obviněného – Diář Václava Havla 1977

2016, Knihovna Václava Havla, 256 stran, 299 korun

Otištění kompletního Havlova diáře nabízí hluboké emoční možnosti, jak nahlédnout jeho situaci. Změť vykřičníků, rámečků, podtržených či přeškrtnutých slov nejen ilustruje, ale přímo zobrazuje těkavou nejistotu člověka, který s uvězněním za své protirežimní aktivity musel počítat, přesto ho realita zastihla dost možná nepřipraveného a rozhodně nezoceleného.

Právě tady se rodil Havel jako vůdce opozice, člověk, který za své názory ručí vlastní svobodou. Následné zocelení plachého intelektuála přitom provázelo snad největší selhání v jeho veřejném angažmá, dopis prokurátorovi, v němž za své propuštění na svobodu slibuje, že se přestane veřejně angažovat.

Vratkost tohoto postoje dokáže psycholog Žantovský skvěle analyzovat. Podobně objevná je i Paloušova stať o Havlově myšlení jako odpovědi na dílo Jana Patočky.

Ano, Václav Havel, Zápisky obviněného se zdají být nejcennější tím, že přinášejí autentické svědectví zpoza mříží. Tím nejpodstatnějším na nich jsou však tyto sekundární texty, které na primární zdroj odpovídají a prohlubují tak havlovské bádání. Zápisky samotné zůstávají při vší své jedinečnosti spíše střípkem.

Související