Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí.

Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích.

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř.

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. Mně je devatenáct.

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka.

Kniha

Evžen Boček

Aristokratka na koni

2016, Nakladatelství Druhé město, 170 stran, 259 korun

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy.

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce.

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1919, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien.

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky.

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem.

V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka.

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité.

Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS.

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948.

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

 

23. 6.

Přivezli pro mě rakev. Je bílá a na víku je cedulka s mým jménem a datem narození. Datum úmrtí naštěstí chybí.

Rakev objednala Milada, protože před vrcholem návštěvnické sezony potřebujeme výrazné osvěžení prohlídkové trasy. Zajímalo mě, co je na mé smrti osvěžujícího a jestli se mě kvůli zvýšení návštěvnosti chystá zabít a nabalzamovat.

Prý nechystá, a dokonce mě ujišťovala, že v dohledné době ani neočekává, že umřu.

Blížící se naplnění rodové kletby umocněné připravenou rakví bude trhákem letošního léta a k návštěvě Kostky vybičuje i ty největší ignoranty, kteří dovolenou tráví sběrem hub a zavařováním meruněk.

Podle Milady lidé smrt milují.

Když ještě pracovala pro knížete Schwarzenberga na Orlíku, došlo při vloupání do zámecké zbrojnice k tragédii, při níž se na zloděje převrátila obrovská vitrína s popravčími sekerami a mučicími nástroji. Počet obětí masakru se podařilo zjistit až rozborem DNA.

V následujících týdnech zažil Orlík takový nával návštěvníků, že se muselo provádět i v noci, zvláště když se Miladě podařilo celou událost prezentovat jako pomstu bývalého hradního kata, který nesnáší, když mu někdo sahá na vercajk.

Otec byl zprvu docela zaražený a protestovat začal až poté, co se dozvěděl, kolik rakev stojí. Prohlásil, že se jedná o rouhání, které ho ještě ke všemu bude stát „majlant“, a zaměstnancům pohřební služby přikázal, aby si tu předraženou bednu zase odvezli. Milada ovšem řekla, že náklady se nám vrátí už během prvního prázdninového týdne, protože zdražíme vstupné. Rouháním by podle ní naopak bylo tak neopakovatelnou příležitost propást. Pokud přežiju svoje dvacáté narozeniny — a já s tím docela počítám — zařadím se do šedého houfu mediálně neviditelných aristokratek, jakých jsou v Čechách desítky.

Milada očekává sezonu snů.

Josef prohlásil, že v jeho případě se bude jednat o sen věčný, jelikož se chystá umřít, a doporučil nám, abychom udělali totéž. Jestliže se nám podařilo přežít školní výlety, jednalo se o zázrak, který se nebude opakovat. Hordy upocených prázdninových výletníků, navíc nesmyslně vydrážděných kacířskou pověrou, jsou podle něj předobrazem krupobití popsaného v Apokalypse. Ale zatímco konec světa vtěsnal milosrdný Bůh do třiceti dnů, letní prázdniny mají dva měsíce, což nejsou schopny přežít ani organismy, které nemají problém s jaderným výbuchem a následnou radiací.

Josef samozřejmě nehorázně přehání, ale fakt, že matka od minulého týdne, kdy skončily školní výlety, křičí ze spaní, je docela znepokojivý.

Po Josefově apokalyptické prognóze se Milada obrátila na pohřební zřízence s žádostí, aby budoucímu nebožtíkovi vzali míry a hned začali s výrobou rakve, protože v létě se mrtvoly rychle kazí. Funebráci se nejistě usmívali a couvali směrem k východu. Na ústup se dali v okamžiku, kdy si moje šílená guvernantka Deniska lehla do rakve, prohlásila, že je to „super“, a požádala je, aby ji přiklopili.

Těžko říct, jak by komentovali Josefovu žádost, abychom ho po smrti hodili do kompostéru, což je zřejmě jediné místo, kde ho nikdo nebude očumovat.

U večeře se mluvilo o rakvi. Milada už odfaxovala do všech českých novin a časopisů tiskovou zprávu, která svým slohem připomíná úvodní stránku nějakého hororu. Jen slovo prokletí se tam vyskytne sedmkrát. Námitku paní Tiché, že „holka bude mít v hlavě pěkný čurbes“, odbyla Milada poukazem na představitelku Sněhurky v Disneylandu, která leží ve skleněné rakvi celou šichtu a určitě z toho žádný čurbes v hlavě nemá. Nevím, kde bere tu jistotu. Při mé návštěvě Disneylandu v roce 1985 byla Sněhurka první člověk, kterého jsem viděla šňupat kokain.

Pan Spock prohlásil, že jestli si na někoho brousí zubatá kosu, je to on, protože už za šedesát pět dní dosáhne věku, v němž měl jeho otec první mozkovou mrtvici provázenou epileptickým záchvatem a ledvinovou kolikou.

Pan Spock je přesvědčený, že dopadne stejně a do rakve ho budeme ukládat v kraťasech, protože mu kvůli silné cukrovce uříznou obě nohy. Zachránit ho prý může už jedině mnohem vyspělejší mimozemská civilizace, která by z něj udělala mutanta. Josef řekl, že nemusí vkládat naději do ufonů, protože nejpozději za měsíc budeme mutanti všichni.

Jakkoliv jsem přesvědčená, že v dohledné době neumřu, do svých večerních modliteb jsem pro jistotu zařadila i prosbu o odvrácení náhlé smrti.

 

24. 6.

U snídaně mi Deniska řekla, že bych „ty moučníčky měla začít kapánek vybržďovat, abych se do tý rakve vešla“.

Mám skoro stejné míry jako princezna Diana v době svého sňatku s Charlesem, ale přesto jsem se rozhodla držet několik dní půst. Mnohem víc než případná smrt mě děsí představa, že mě do hrobky uloží v kredenci a do rodové historie vstoupím jako Dýchavičná Marie nebo Cvalík.

Kandidátů na brzký odchod na onen svět je ovšem na Kostce mnohem víc.

Náš zahradník tvrdí, že má krevní tlak jak masajská žirafa.

V encyklopedii zvířat jsem se dočetla, že masajská žirafa má krevní tlak třikrát vyšší než člověk, takže pan Spock zřejmě brzy exploduje. Stejný konec očekávám i u matky, až se dozví, že se princezna Diana — slovy paní Tiché — sčuchla s nějakým Arabáčem. „Nějaký Arabáč“ je ve skutečnosti egyptský miliardář, s nímž se Diana podle dnešního Blesku seznámila při nakupování kabelek v jeho obchodním domě.

Ačkoliv matka neumí česky přečíst ani datum, Blesk jsem pro jistotu spálila v kamnech. Dodnes nevstřebala, že si Jackie Kennedyová vzala „toho řeckého námořníka“ (miliardáře Onassise).

No a jelikož já při nejbližší příležitosti zabiju svoji guvernantku, je pravděpodobné, že prázdniny přežije jenom paní Tichá s našimi psy. I když... na závěr dnešního pokusu o výcvik otec Olinovi a Laďovi slíbil, že půjdou do guláše. Z nejasných důvodů totiž všichni tři skončili v kašně, kde se ukázalo, že naši psi mají hrůzu z vody, takže na otce naskákali jako na záchranný člun. Když se mu podařilo konečně vydrápat ven, vypadal jak po napadení žralokem.

Půst není tak náročný, jak jsem se obávala. Za chvilku bude půlnoc a žádný strašný hlad nemám.

 

25. 6.

Mám strašný hlad a jsem nearistokraticky nervózní. Hned ráno jsem se osopila na Carevnu, která ohlodávala kosti od včerejší večeře a já jsem měla dojem, že schválně mlaská.

Místo snídaně jsem se jela projet na koni. Rozčilovalo mě, že kůň měl radost.

Když jedna skupinka návštěvníků začala při prohlídce hrobky reptat, že za tak nehorázné vstupné by se dal očekávat přinejmenším sarkofág Tutanchámona, a ne pár polorozpadlých rakví, odsekla jsem, aby šli na hřbitov, kde to budou mít zadarmo.

Jakkoliv se na smrt nechystám, ze studijních důvodů jsem zběžně prolistovala deník zámeckého lékaře z devatenáctého století. Je v něm zaznamenáno celkem sedm úmrtí mých předků, ale o nějakém smíření při odchodu z tohoto světa se mluvit nedá. V poslední hodince se většinou nadávalo, a pokud tomu nebránilo ochrnutí, házelo se různými předměty nebo trhalo povlečení. Hraběnka Sofie při udělování posledního pomazání pokousala zámeckého kaplana.

Doufám, že nezačnu dávit návštěvníky.

 

26. 6.

Paní Tichá si myslí, že mám stažený žaludek kvůli strachu ze smrti. U snídaně, kde jsem pochopitelně nebyla, nařkla Miladu, že „kvůli jejímu tyátru ztratila holka chuť do života“.

Aby se „holce“ chuť do života zase vrátila, paní Tichá vyfuněla a odhekala dvě patra a přinesla do mého pokoje husí stehno o velikosti sekery, štrúdl, po němž by zcela jistě upadlo do hyperglykemického komatu celé mužstvo vzpěračů, a pochopitelně také ořechovku, jejíž antidepresivní účinky spočívají v navození stavu, kdy je člověku všechno jedno a jakýkoliv problém odbývá zaklínadlem „sere pes“.

Někde jsem četla, že třetí den půstu přestává mozek myslet na potravu. Můj ne. Ve chvíli, kdy se paní Tichá s téměř předsmrtným chrčením objevila ve dveřích, jsem měla hlady okousané všechny nehty, a nebýt jejího příchodu, zřejmě bych si začala hryzat ruku.

Od zhltnutí té nádherně vonící hromady mě dělily setiny vteřiny, když se paní Tichá svalila do křesla, které zabečelo jako zvíře a péra se zarazila do parket.

Hlavou mi proletěl obraz sedacího a lehacího nábytku vyztuženého dubovými fošnami a železnými táhly, který budu zanedlouho potřebovat stejně jako hraběnka Antonie, jejíž rakev považují někteří návštěvníci za hausbót.

O dvacet minut později

Mám nesnesitelný hlad a začínám litovat, že jsem jídlo odnesla do otcova pokoje. Už přestal fungovat i pohled na křeslo, jehož sedací část se ještě stále nevrátila do původní polohy.

O padesát minut později

Otec si přišel pro ořechovku. Snědl štrúdl a je mu těžko. Pochoduje po chodbě a nadává na paní Tichou, že „do štrúdlu snad musela dát tuk z celé velryby“.

 

27. 6.

Není mi jasné, jak ty permanentně vyhladovělé modelky můžou vůbec chodit. Já jsem hlady tak zesláblá, že jsem se ráno skoro nedokázala ani učesat. Jelikož jsem nebyla schopná vyzvednout sedlo na koňský hřbet — a to i poté, co si chápavý kůň při posledním pokusu téměř dřepl — šla jsem se projít do parku s našimi psy. Na zpáteční cestě se mi z hladu točila hlava a na ranní poradu jsem se — slovy paní Tiché — dovlekla jak stará žebračka. Hned na začátku nám Milada oznámila, že na všech českých školách se právě rozdává závěrečné vysvědčení a s výjimkou nezletilých kriminálníků a chovanců odvykacích zařízení začínají dětské populaci prázdniny.

Podle nějakého průzkumu plánuje každá druhá rodina návštěvu alespoň jednoho hradu a zámku, přičemž jako hlavní důvod tázaní uvedli, že jedině změna prostředí zabrání tomu, aby své potomky pozabíjeli. Zároveň ovšem dvaaosmdesát procent rodičů vyjádřilo přání, „aby se na těch památkách alespoň něco hejbalo“, a téměř devadesát procent chce „pro ty haranty nějaký překvápko“. Josef poznamenal, že stejné požadavky si do deníku zapsal i římský historik Plinius, když se s celou famílií dokodrcal v srpnu roku sedmdesát devět na letní pobyt do Pompejí. Za hodinu po jejich příjezdu vybuchl Vesuv a hejbat se začalo všechno. Nakonec město i s obyvateli a turisty pohřbil popel, takže bylo i překvápko. Historickou vsuvku dovršil Josef povzdechem, že my takové štěstí mít nebudeme, protože široko daleko není žádná sopka.

Na tomto místě musím bohužel konstatovat, že půst se u mě zřetelně míjí účinkem — alespoň pokud jde o utlumení špatných povahových vlastností a vzbuzení lásky k bližnímu. Naprosto nearistokraticky jsem se na Josefa osopila a nabídla mu možnost soukromého zemětřesení v naší historické mlátičce na obilí s následným uložením do kachlových kamen ve svatebním pokoji Helenky Vondráčkové, kde se už asi tři sta let nevybíral popel. Josef vzdychl a prorockým hlasem oznámil, že za pár týdnů se budeme chtít zahrabat všichni. Pan Spock nás požádal, abychom před ním nepoužívali slovo zahrabávat, když mu do první mrtvice zbývá šedesát jedna dnů, pět hodin a — s pohledem upřeným na kukačky — třicet devět minut. Deniska se na něj obdivně podívala a řekla: „To je psycho.“ Výjimečně s ní souhlasím. Otec praštil do stolu a řekl, ať držíme klapačky, nebo z nás všech udělá nebožtíky vcukuletu. Následně vyzval Miladu, aby pokračovala v poradě a pokusila se ho přesvědčit, že vyděláme nejenom na tu posr... rakev, ale i na vodu, jelikož právě přišla od vodáren druhá upomínka s výhrůžkou odstřihnutí vodovodu a on si nemíní čistit zuby ve smradlavé kašně a na záchod chodit do písku jak naše kočka.

Milada sebejistě prohlásila, že po letošní sezoně se budeme koupat v penězích, protože aristokratka před smrtí a budoucí strašidlo v jedné osobě (jako já) udělá z Kostky novodobé poutní místo českých rekreantů a jejich znuděných a otrávených ratolestí. Kombinace kletby, smrti a duchařiny prý budou na průměrného Čecha působit jako afrodiziakum.

„A kolik těch průměrných Čechů je?“ zeptal se otec.

Josef řekl, že všichni.

 

28. 6.

V noci se mi zdálo, že jím husu. Po probuzení se ukázalo, že jsem rozkousala polštář. Moje postel vypadala jako hnízdiště a já jako nějaká labutí královna z lední revue.

Související