Asi žádný jiný držitel Nobelovy ceny za literaturu se nemůže pochlubit tím, že dělal programy pro IBM. Jihoafričan John Maxwell Coetzee, který dnes v pražském Anežském klášteře vystoupí jako host Festivalu spisovatelů Praha, se programováním pro velké počítače chvíli živil.

Paralelně s tím ale vždy běžel jeho lingvistický zájem o krásu a tajemství literatury. Zejména o dramatika Samuela Becketta, o němž napsal disertační práci, ale také o jiné klasiky − Kafku, Borgese, Škvoreckého.

S tímto českým spisovatelem má Coetzee společné, že se stejně jako on stal profesorem literatury: literaturu píše, a zároveň ji kriticky hodnotí, včetně svých současníků. V Coetzeeho sebraných esejích z 80. a 90. let minulého století nazvaných Cizí pobřeží lze najít eseje o Salmanu Rushdiem nebo o Amosi Ozovi.

Těžko říct, jak přesně kybernetický jazyk, Beckett a teorie literatury ovlivnily Coetzeeho psaní, každopádně se vlivy v jeho tvorbě projevily. Coetzeeho styl je úsporný a přesný, nikdy ne upovídaný či jazykově opulentní, něčím připomíná strohost Milana Kundery.

S českým romanopiscem má také společný sklon k esejismu, byť Coetzeeho eseje jsou standardními literárními studiemi, kde se jen tu a tam objeví názorný obraz. Esejistické přemýšlení se však dostalo do jeho románů. Podobně jako Kundera také Coetzee říká, že "literatura slouží k tomu, abychom mohli neomezeně zkoumat naši existenci".

A Samuel Beckett? Ten je přítomen zejména v Coetzeeho pozici autora, jenž nechce opustit krajinu modernismu a přitom ví, že svět, ve kterém žijeme, se natolik komplikuje, až se v něm vše podivně míchá − a každý, kdo se snaží najít nějaký pevný bod, nutně krachuje jako Beckettovi hrdinové.

Také Coetzee ale ví, že to není důvodem k rezignaci, nýbrž naopak výzvou k novému hledání toho, co je v nejistém světě nějak pevné.

Přesně to se děje v Coetzeeho románech. Například v Pomalém muži, jenž v českém překladu vyšel před devíti lety, spisovatel vypráví těžký osud stárnoucího Paula, který při nehodě přijde o nohu a snaží se nově zorientovat ve světě, kde je najednou bezmocný. Pevným centrem zraněného, trpícího muže má být jeho ošetřovatelka, ale protože je cizinka, pokus o sdílení společného světa končí samými nedorozuměními a karamboly. Jako by tu Coetzee docházel k obecnějšímu poznání, které probíhá celým jeho dílem a také velmi souvisí s jeho jihoafrickým rodištěm.

Hranice lidi oddělují i sbližují, vzniká na nich a kvůli nim kruté násilí, jak poznal i hrdina jiné Coetzeeho prózy Hanebnost. Také jsou ale hranice místem setkání, které lze využít k poznání a hlavně k proměně sebe sama − vlastního postoje a vidění, dokonce i vidění a cítění druhých.

Těmito tématy se Coetzee zabývá ve svém třináct let starém románu Ježíšovo dětství. Z letošního pokračování The Schooldays of Jesus, které zatím vyšlo jen anglicky, dnes autor v Praze přečte ukázku.

Sám Coetzee ovšem poznal, že někdy se na hranici nelze pohybovat úplně bezpečně, protože její druhá strana byla uzavřena. Proto spisovatel před lety opustil Jihoafrickou republiku, zmítanou vnitřním etnickým a sociálním násilím − což bylo mimochodem další téma románu Hanebnost.

Coetzee dnes žije v Austrálii, přesto o problémech své rodné země nepřestává psát. Nadále si myslí, že podobně jako dějiny literatury by také dějiny lidstva mohly být "neustávajícím vzájemným oplodňováním přes ploty a hranice".

Na dnešním čtení v Anežském klášteře nevystoupí literát-mudrc, který šíří jakousi pravdu o světě, nýbrž otevřený a bystrý profesor literatury, s nímž je radost absolvovat důmyslně promyšlené literární exkurze do nitra lidské existence. Kdo chce ale například slyšet, co autor myslel svým románem Mládí a jak přesně to bylo s hrdinou jeho prózy Život a doba Michaela K., raději si musí číst sám doma.

"Vyhýbám se tomu, abych interpretoval své knihy," říká Coetzee již dlouhá léta. "Existuje-li způsob, jak říct lépe, jasněji a stručněji to, co říká fikce, proč potom fikci rovnou nezrušit?"

Související