Po prvních dvou dílech, jež měly premiéru na letním festivalu v Karlových Varech, se to dalo tušit. Nyní je to jisté. Seriál Pustina z produkce českého HBO, jehož první díl stanice včera odvysílala, nechává tuzemskou konkurenci daleko za sebou.

Temný krimiseriál vyprávějící o stejnojmenné vesnici na severu Čech, již sužuje kriminalita i rozpínající se důlní průmysl, nejen zdařile kopíruje zahraniční trendy, ale ještě vytváří něco svébytně českého.

Dosavadní pokusy přiblížit se severským či americkým krimi přitom v Česku skoro vždy narazily na odlišnost prostředí i limity tuzemských tvůrců. Autoři Pustiny však měli vyšší ambice. Nechtěli pouze vzít skandinávskou temnotu a přesadit ji do českých reálií.

Když se v počátku Pustiny rozehrají podivné praktiky na pomezí zvráceného rituálu a promyšleného trestného činu, které by místní starostku mohly odradit od jejích snah chránit obec před zájmy těžařů, ještě se zdá, že půjde o typickou krimi "po seversku" − tedy že se tu osobní příběhy budou mísit s okultismem a politikou.

Brzy se však pozornost přesune na záhadně zmizelou dceru starostky. Ukáže se, že vrstevnatost díla leží jinde.

Pustina se nepochybně inspiruje v cizině, třeba u australsko-britského seriálu Na jezeře, jehož největší předností je vykreslení malé místní komunity a jejích různých zákoutí. A inspirace jde dál − také v Pustině stojí v centru pozornosti žena a vyšetřuje případ, jenž se jí osobně týká.

Starostka Hana v podání herečky Zuzany Stivínové sice není policistkou, ale jako by osud dcery i celé vesnice ležel právě na jejích bedrech.

V průběhu osmi dílů má Pustina dost prostoru vyobrazit ji jako aktivní cílevědomou hrdinku, ženu zlomenou smutkem i zmítanou pochybami a emocemi.

Do probíhajícího vyšetřování se vedle kriminalistů zapojuje i Hanin vyšinutý manžel, který už s rodinou nežije. Paralelně s tím se však v seriálu odvíjí příběh celé vesnice. Na její život případ zmizelé dívky působí jako rozbuška. Či spíše jako dřevěná kostka ve stolní hře, po jejímž vytažení se zbortí celá věž.

Pozornost diváků těká od jednoho podezřelého k druhému, čímž se nejen udržuje detektivní napětí, ale též vykresluje tíživá společenská situace místa, kde přestávají fungovat mezilidské vazby.

Například pasťák v seriálu není jen plasticky zachyceným dějištěm autentických dialogů a šarvátek tamních chovanců, ale přímo obrazem celé vesnice. V ní mizí společná minulost sousedů a zůstává jen nejistota, závist či škodolibost.

Když v jedné scéně starostka přichází na úřad, kde za jejími zády probíhá zákulisní pletichaření, místo soucitu se hrdince dostává jen jízlivosti. V jediné uštěpačné větě se koncentruje zloba i krutost, jediný okamžik umí naznačit, co se děje mezi lidmi, které nesužují ani tak rypadla těžařské techniky, ale především rýhy, které ty stroje zanechaly v jejich duších.

Scenárista Štěpán Hulík po projektu Hořící keř − dobovém seriálu o Janu Palachovi − pro HBO napsal fiktivní žánrovou látku, ale k postavám i prostředí byl podobně pečlivý. A debutující režisér Ivan Zachariáš dokázal, že umí víc než vytvořit nápaditý minipříběh v reklamním spotu, jimiž se dosud živil. Jak coby aktivní režisér poloviny epizod Pustiny, tak v roli supervizora, který hlídal soudržnost celého konceptu u druhé poloviny dílů, jež natočila Alice Nellis.

Jaroslav Dušek překvapivě ztvárnil manžela starostky jako rozpolcenou, až zrůdnou figuru, v níž je však zároveň cítit lidskost a bolest. Jen ty přechody jsou někdy až příliš náhlé.

Byť je lze ospravedlnit tím, že manžel trpí psychickou poruchou, jako by se v jeho postavě opět zračil celek. Podobně jako jeho postava také celý seriál Pustina těká mezi mnoha rovinami. Z větší části soustředěně a stylově, občas ho však vlastní ambice zavalí jako dusivé vrstvy okolní horniny. I tak je radost pozorovat, jak se Pustina z toho závalu vyhrabává.