Claudio Magris prý někdy psává na protest, občas z lásky a jindy proto, že hledá řád či naopak neuspořádanost. „Vždy je ale pro mě psaní pokusem zastavit život, zachytit jisté příhody či lidi, aby neupadli do zapomnění,“ prohlásil Magris minulý týden v Praze, kam přijel převzít Cenu Franze Kafky.

Sedmasedmdesátiletý italský spisovatel, překladatel a germanista patří k znalcům středoevropské literatury a v minulé dekádě býval označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho nejznámější román Dunaj je vedle Jména růže Umberta Eco jedním z nejpřekládanejších textů italské literatury 20. století.

V Praze, kterou od sametové revoluce navštívil několikrát, Magris tentokrát vystoupil v Italském kulturním institutu. Během zhruba půldruhé hodiny hovořil o svém díle i o psaní obecně.

V projevu například připomněl, že jeho krajan a literát Italo Calvino míval tři různé stoly na psaní – jeden na kritické a politické články, druhý na redaktorskou práci a třetí na krásnou literaturu.

Podobně také Magris rozlišuje mezi beletristickým psaním a tím, co nazývá „eticko-politickou prací“. Do té spadají zejména články, které už devětačtyřicet let publikuje v italském listu Corriere della Sera. „Tyto články mají odlišný jazyk a syntax. Je to psaní praktické, rychlé a úderné, skládá se především z hlavních vět, jež jsou nelítostně jasné,“ poznamenal Magris.

V tomto rozlišování Magris spatřuje jeden z rozdílů mezi moderními evropskými spisovateli a autory ještě z 19. století.

„Kupříkladu styl, jímž Victor Hugo napsal román Bídníci, se příliš neliší od toho, jak psal své polemiky proti Napoleonovi III. Ale představte si, že by Franz Kafka napsal vyjádření solidarity slezským horníkům stejným jazykem, jako když psal Proměnu,“ řekl Magris, podle něhož už autoři Kafkovy generace cítili povinnost „pojmout do struktury vyprávění celou neuspořádanost světa“.

Magrisovy výroky předznamenaly část večera, v níž spisovatel hovořil o dvou svých dílech zřejmě nejznámějších českým čtenářům. Tím prvním je literárněhistorický text nazvaný Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, jejž Magris roku 1963 dokončil jako svoji diplomovou práci. V českém překladu vyšel téměř o čtyřicet let později.

„Ta kniha začala jako dialog mezi mnou a mým profesorem germanistiky. Ani jeden jsme nevěděli, kam chci dojít, čeho to téma bude metaforou. Cítil jsem se jako člověk, který píše báseň o květině a je to pro něj jediná možnost, jak vyjádřit milostné vzplanutí,“ řekl Magris o knize, která spíš než běžnou literaturu faktu připomíná sled reflexí a obrazů středoevropské kultury.

„Během psaní jsem pochopil, že mě přitahuje svět, jenž se tak naučil milovat řád, až vynalezl jeho neuspořádanost,“ dodal Magris.

V Praze ale spisovatel tentokrát mluvil zejména o své nejznámější knize Dunaj, která se pohybuje na pomezí cestopisu, románu a eseje.

Když Magris knihu v polovině 80. let začal psát, vydal se po evropském veletoku od jeho pramene v Německu až do ústí Černého moře.

V textu protkaném odkazy na dějiny středoevropské kultury a její významné okamžiky Magris podal svědectví o posledních letech východní Evropy za socialismu – například v Rumunsku jej během cesty vyslýchala policie –, především ale během psaní došel k obecným poznatkům o vývoji prostoru někdejšího Rakouska-Uherska. Kniha je tak zároveň příběhem jedné postavy i celého „babylonu světa“, jak to Magris v Praze pojmenoval. 

„Dunaj má co dělat s mým zájmem o středoevropskou literaturu. Vznikl ale z toho, když jsme si roku 1982 s přáteli udělali cestu na Slovensko, tedy do někdejšího Československa,“ vysvětlil autor. „Ocitli jsme se za železnou oponou v místech, na něž se v tu chvíli zbytek světa díval jako na jakousi druhořadou, ‚jinou‘ Evropu. A já jsem se ji rozhodl popsat tak, abych to přídavné jméno ‚jiná‘ vymazal,“ pravil.

„Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jsme neviděli, kde končí třpyt vody a kde začíná třpyt trávy. Byl krásný zářijový den, úžasný okamžik, kdy člověk cítí soulad s plynutím svého života,“ popsal Magris moment, kdy během plavby po Dunaji náhle spatřil ceduli lákající do takzvaného Muzea Dunaje.

„Připadali jsme si zvláštně, jako kdyby dva milenci na lavičce zjistili, že jsou součástí veřejné výstavy lásky na lavičkách,“ dodal spisovatel, co ho prý definitivně přimělo putovat pak po celém toku Dunaje.

„Nakonec jsme jezdili a psali a toulali se po Dunaji čtyři roky. Stal se mi celým světem hranic, ale také nutností ty hranice překonat,“ dodal Magris o cestě, která začala roku 1982 a skončila roku 1986.

Rok nato autor knihu dokončil, v českém překladu Kateřiny Vinšové a Bohumíra Klípy vyšla roku 1992.

Do češtiny byl z Magrisova díla naposledy před pěti lety převeden román Poslepu. Jeho hrdinou je bývalý komunistický revolucionář, jenž z lůžka psychiatrické léčebny vzpomíná na svůj život včetně zajetí v koncentračním táboře a později v komunistickém gulagu.

Autor o knize hovoří jako o souhrnu dějin 20. století, v nichž lidé cítili potřebu změnit společnost a obětovali své životy ideálům.

„Jedna věc je ale psát o takových lidech novinovým stylem a jiná vyprávět o nich v krásné literatuře,“ poznamenal Magris na konci své pražské přednášky.

„Pokud se jedná o vraha, odsouzení jeho zločinu lze podat přesně a jasně, ale přesto se prolíná s nejednoznačností života. A jak se autor textu snaží tu složitou realitu uchopit, i jeho psaní se stává čím dál složitějším. Hlavní věty jsou korigovány větami vedlejšími, konjunktivy, kondicionály,“ popsal Magris.

Příběh člověka, jenž spáchá zlo, tak podle něj v současnosti nemůže být zcela lineární. „Protože i to nejstrašnější zlo se mísí s dobrem, jehož ten člověk může být schopen, s jeho slabostí, smíšenými pocity, zkrátka s nepředvídatelností života,“ dodal.

Související