Václava Havla fotografoval kdekdo, ale jenom dva fotografové měli možnost sledovat dramatika, disidenta a prezidenta dlouho a opravdu zblízka. Bohdan Holomíček živelně dokumentoval rušný život na Hrádečku, Tomki Němec byl zase osobním fotografem za Havlova prezidentství.

Jejich svědectví dávají dohromady jedinečný Havlův obraz, který k jeho nedožitým osmdesátinám vystavuje pražské Centrum současného umění DOX.

Černobílé cykly doplňují na deseti obrazovkách fragmenty dosud nezveřejněných videozáznamů dokumentaristy Petra Jančárka z posledních tří let Havlova života.

I když jsou Holomíčkovy i Němcovy fotografie většinou známé a mnohokrát publikované, jejich nové zvětšeniny i nový výběr nabízí jedinečnou příležitost: znova, přesněji a živěji si do paměti uložit obraz muže, který pomohl k návratu své země na mapu svobodného světa.

Tomki Němec namísto exhibice stovek skvělých záběrů, které by diváka "utloukly" desítkami nezapamatovatelných událostí, s velkou přísností vybral pro DOX ze svého archivu, který čítá přes šedesát tisíc snímků, jen necelé dvě stovky fotografií.

Výsledek je krásný. Velkolepé zvětšeniny působí intenzivně, jednotlivé tematické cykly jsou výmluvné.

Výstavu otevírá známý snímek z prosince 1989, na kterém si Havel v pracovně u velikého okna s výhledem na pražské panoráma kontroluje inaugurační řeč.

Je časně ráno, ale budoucí prezident už má bílou košili a kravatu a v popelníku jsou zmačkané první nedopalky. Němcovi bylo tehdy pětadvacet, studoval FAMU a k focení volby prezidenta se přihlásil na výzvu studentské agentury Radost.

"Sérií z inaugurace měla moje práce s panem prezidentem skončit. Pak z toho ale byl 'první týden prezidenta', 'první měsíc' a nakonec dva roky," říká autor, který patřil také mezi oficiální fotografy posledních pěti let Havlova prezidentování.

Na snímcích vystupuje Havel buď ležérně v džínách, kožené bundě a triku s potiskem, anebo v kravatovém stejnokroji politiků. A překvapivě ani upnutý oblek neznamená nudu.

Například série z první návštěvy československé reprezentace v USA z února 1990 je nabitá emocemi. Tehdy Václav Havel okouzlil Spojené státy i postojem, kdy nežádal pro svou zemi finanční pomoc, ale "jen" morální podporu.

"Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii," řekl tehdy Havel ve svém projevu před americkým Kongresem.

Projev byl sedmnáctkrát přerušen potleskem. Fotografie s aplaudujícími kongresmany, kteří dojatě hledí na Havla a jeho gesto "victory", je mýtotvorná. A také skvěle kontrastní v porovnání se snímky z následné návštěvy v Moskvě.

Strohost a míjení je patrné na záběru, na němž Havel sedí u prázdného stolu naproti prezidentu Michailu Gorbačovovi, jenž si bez jiskry pochopení prohlíží Havlův dar: pravou indiánskou dýmku míru.

Fotografií i filmem

Výstavu dvou fotografů v pražském centru DOX doprovází také dosud nezveřejněné videozáznamy dokumentaristy Petra Jančárka z posledních tří let života Václava Havla. Filmař natočil dvě stě hodin materiálu, z něhož chystá celovečerní film. "Dávám si termín do roku 2018, kdy bude nová volba prezidenta," říká Jančárek a dodává: "Je třeba připomenout, jak má prezident vypadat."

Bohdan Holomíček zvolil v DOX opačnou výstavní strategii než Němec. Celou dlouhou stěnu vytapetoval několika stovkami momentek. Ačkoli se téměř každý snímek může stát silnou fotografií velkého formátu, Holomíčkovi vyhovuje deníkový styl, do fotografií také vpisuje krátké komentáře.

Václav a Olga Havlovi, kteří od sedmdesátých let vedli na Hrádečku čilý společenský život, nemohli potkat lepšího obrazového kronikáře. "Často jsem fotil večírek a potom do rána vyvolával. Pak mě čekala práce, ze které jsem rovnou jel zase s fotkami na Hrádeček," popisuje své nasazení Holomíček. "Nefotil jsem jenom Václava Havla, fotil jsem všechno a všude."

Na zdi v DOX defilují kromě manželů Havlových desítky mladých tváří ze sedmdesátých a osmdesátých let, často slavných nebo těch, které se teprve měly proslavit − na poli literatury, divadla, výtvarného umění, sociální angažovanosti a také politiky.

Holomíčkovy černobílé snímky vlastně vtiskly tvář českému disentu. Z okruhu Václava Havla nechybí nikdo. "Pokaždé, když se na Hrádeček někdo chystal, poslal mi koresponďák, abych přijel fotografovat," vzpomíná Bohdan Holomíček.

Související