V první francouzské životopisné studii o Edvardu Benešovi historik a jeden z hlavních aktérů francouzsko-československých vztahů mezi dvěma válkami, obdivovatel československého ministra zahraničí Louis Eisenmann v roce 1934 napsal:

„Západní vzdělání, mezi jeho krajany jedinečné, navíc nabývané od raného mládí a za obtížných materiálních podmínek, což ho nutilo vyvíjet maximální intelektuální úsilí a vůli, předurčilo Beneše, hluboce národně cítícího Čecha, k tomu, aby vytyčil cestu zahraniční politice národa, který – jak mu Beneš sám často připomíná – je svým postavením a svými dějinami nejzápadnějším ze slovanských národů a jeho kultura je a musí být nejbližší kultuře západní.“1

Francouzům se tehdy Edvard Beneš jevil jako hlavní postava politické scény své země i Evropy: po sedmnáct let byl ministrem zahraničí, dvakrát prezidentem republiky. Byl o deset let mladší než Churchill, o více než pět let než Stalin, o dva roky než Roosevelt; o šest let starší než Charles de Gaulle a o pět než Adolf Hitler, narodil se téhož roku jako francouzský prezident Vincent Auriol, francouzský předseda vlády Édouard Daladier nebo 33. americký prezident Harry Truman. S těmito muži se setkal, nebo se s nimi musel utkat, a měl s nimi tedy určité vztahy. Přesto je dnes ve Francii málo známý, což je paradox, uvážíme-li, že mezi evropskými státníky první poloviny 20. století byl jedním z největších vyznavačů Francie. Jeho pařížská studia, láska k Francii až do podzimu 1938 a hluboká deziluze, která přišla potom, však odrážejí mezinárodní ambice, pařížské naděje a nezdary od počátku minulého století do druhé světové války. Zapomnění do značné míry vychází z tragických okolností posledních let jeho života a z desetiletí, kdy rozdělení Evropy vzdálilo Paříž od Prahy. S výjimkou pražského jara a represe disentu se Československo stalo mrtvým úhlem francouzského vidění.

Kniha

Antoine Marés

Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem

2016, Nakladatelství Argo, přeložila Helena Beguivinová, 372 stran, 398 korun

Protože by však postižení všech Benešových aktivit vyžadovalo několik svazků,2 zaměří se tato kniha zejména na francouzský rozměr jeho působení, který u něj byl prvořadý nejméně třicet let a jímž se jeho životopisci mnohdy málo zabývali.

Edvard Beneš je ale zčásti zapomenutý i novými generacemi Čechů, pro které se omezuje na pár hesel: z první republiky mají v paměti spíše přísnou tvář prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka než tvář jeho věrného spolupracovníka a nástupce. Jelikož je Beneš spojen s tragickými epizodami novodobých českých dějin, zdá se, že mnozí Češi na jméno spojené s tolika bolestnými nebo nepříjemnými vzpomínkami raději zapomněli. Stal se neoblíbencem československých dějin 20. století, přestože se občas nečekaně objeví na současné politické scéně, jak jsme od roku 1989 několikrát viděli.

Bez ohledu na protikladné reakce, které jeho osobnost vyvolávala a nadále vyvolává, zůstává Beneš těsně spojen s neklidnými dějinami Evropy a svých československých spoluobčanů, počínaje vznikem československého státu, avataru středověkého českého království rozšířeného o Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu. Benešova činnost souvisela s otázkami, jak zajistit bezpečnost nové střední Evropy v nejisté bezprostředně poválečné době a později v nepokojných časech světové hospodářské krize a jejích důsledků: marně se snažil přinášet diplomatické odpovědi na vzestup autoritářských režimů a nacismu, který způsobil, že značná část Evropy se víceméně stávala satelitem Německa. Později z exilu čelil hrůzám a tragédiím druhé světové války, zažil osvobození své země sovětskými vojsky a záhy poté její podrobení se Moskvě.

V každé z těchto fází hrál zásadní úlohu. Za první světové války se osvědčil jako vyjednávač v čele českého odboje ve Francii, v roce 1918 se ve 34 letech stal ministrem zahraničních věcí. Protože byl nejbližším spolupracovníkem zakladatele Československa Masaryka, zejména na mezinárodní scéně se zdálo zcela přirozené, že po něm v prosinci 1935 nastoupil do funkce prezidenta republiky. Jakmile však stanul na tomto vrcholu, musel čelit zpochybňování řádu nastoleného mírovými smlouvami: Společnost národů, jejímž byl významným činitelem, už ztratila vliv na Německo i na nespokojené země vzniklé rozpadem Rakouska-Uherska, a tehdy začaly působit síly ohrožující status quo.

Mnichovská dohoda v září 1938 a obsazení českých zemí německou armádou 15. března 1939 znamenaly konec demokratického režimu a zahájily dlouhé období represe a v Benešově případě i exilu. Ocitl se v srdci těchto zvratů a z nich plynoucího zoufalství. Bude možné stát vzkřísit, jako za první světové války? Po několika týdnech psychického rozrušení se někdejší prezident vzchopil, posléze vzal na vědomí sílící postavení SSSR ve střední Evropě a v prosinci 1943 se zavázal ke spojenectví s Moskvou. Šlo o realismus, nebo fatální chybu? Zajistil tehdy Československu odklad, který jeho sousedům bezprostředně po válce nebyl dopřán, nebo se vrhl do dobrovolného poddanství SSSR?

Beneš je tedy jedním z velice mála významných politiků (spolu s Rakušanem Karlem Rennerem), který se mezi léty 1914–1948 ve střední Evropě ocitl v odpovědném postavení ve třech rozdílných obdobích: „první“ představovala habsburská střední Evropa, k níž patřil svým vzděláním a prvními politickými a národními zápasy; „druhé“ období ztělesňuje střední Evropa, která vznikla na národnostním principu a z vyhrocených nacionalismů, než byla dočasně smetena bouří druhé světové války; „třetí“ se vyznačovalo vzestupem sovětské moci, dědičky ruského imperialismu, která se opět chopila svého západního pohraničí a zašla i mnohem dál. Mluvit o Benešovi tudíž znamená prozkoumat první, zanikající císařský svět, třetí, který vzniká od roku 1944, a mezi nimi meziválečný svět, přičemž tehdejší státní suverenita se zdála být jen krátkou mezihrou, dokud nebyla v roce 1989 znovu obnovena.

Právě v těchto složitých a proměnlivých souvislostech Beneš dospěl od téměř jednomyslného uznání svých spoluobčanů v roce 1919 ke zpochybňování z nejrůznějších stran, od světla do stínu, od „slávy k propasti“, s občasnými návraty prestiže. Ve chvíli vyhlášení války v září 1939, dále za napadení SSSR wehrmachtem 22. června 1941 a za osvobození Benešovy země od nacistické okupace v květnu 1945 se totiž zdálo, že dějiny dočasně dávají za pravdu jeho předpovědím.

Beneš, tragická postava dějin 20. století, vyvolával vášně a polemiky, někdy velmi ostré, které se neustále rozvíjely po roce 1948 a zejména od roku 1989, kdy se v českých zemích i na Slovensku promluva historiků zbavila politického područí. I dál se k němu váží komplexní debaty, které jsou součástí politického boje, ale také definování – nebo i přede nování – české „národní identity“, a vyvolávají i širší otázky dotýkající se dějin Evropy a jejích proměn v minulém století.

***

Edvard Beneš nenapsal žádnou autobiografii, jež by se týkala celé jeho životní dráhy a umožnila by mu provést celkovou bilanci jeho působení. Politicky činný byl od 10. let 20. století prakticky nepřetržitě až do roku 1948, ve víru první světové války, v boji o vznik československého státu a poté v ministerské a prezidentské funkci.

V červnu 1948 abdikoval, už několik let nebyl zdravý, a zemřel dříve, než mohl využít důchodu k reflexi a vzpomínání. Zároveň je ale jen málo politiků, kteří toho napsali – nebo přiměli jiné k napsání – tolik o svém působení: přestože se Beneš musel neustále hájit před nejrůznějšími odpůrci, nebyl mu cizí kult osobnosti, který mnohdy obklopuje veřejně činné osoby ve střední Evropě.

Jeho četné sebeospravedlňující texty tvoří rozsáhlý korpus týkající se zejména obou světových válek. Historikové se jím už patřičně zabývali, ale působení tohoto významného státníka vysvětlují pouze zčásti.3 Přestože na toto téma existují skvělé práce,4 považoval jsem za nutné vrátit se přímo k pramenům, jinými slovy do archivů (zejména samotných Benešových fondů), které jsou dnes dostupné díky pozoruhodné práci českých archivářů po roce 1989.

Co však může opravňovat francouzského historika, aby se pustil do životopisného díla, jakému se odvážilo věnovat jen málo badatelů, včetně Benešových krajanů? Jako mladičký student jsem v Praze na začátku „normalizace“, při bádání o českých zemích za první světové války, narazil na jisté tabu: v duchu všudypřítomné cenzury jsem v kartotékách Národní knihovny v Praze nenašel heslo „Edvard Beneš“, vyjma stejnojmenného autora učebnic němčiny. Přesto bylo možné některé z Benešových textů najít paralelními cestami, jeho díla se nenacházela v knihkupectvích a v antikvariátech a jeho jméno vymizelo z dějepisných knih, když už ne z paměti lidí. Vládnoucí moc ho nepřestala očerňovat, z mnichovské dohody, s níž souvisel, dělala základ ostře protizápadní ideologie jako za dob nejtužšího stalinismu. Pro mnohé československé občany se Mnichov také úzce spojil s Francií. Takový diskurz nemohl než vést zvídavou mysl k tomu, aby lépe pochopila, co se v roce 1918, 1938, za druhé světové války a pak v roce 1948, kdy byla československá demokracie rozdrcena a smetena, opravdu stalo. Z tehdejší doby za mnohé vděčím dílům Roberta Kvačka a debatám s Kolomanem Gajanem, které pro mě představovaly cenná vodítka. Z této zkušenosti vychází tato biografie, jež se opírá především o konfrontaci rozsáhlého korpusu francouzských a českých archivů.

Cílem této knihy není rozsuzovat zastánce teorií, mnohdy až karikujících, které Beneše líčí jako ďábla nebo jako irénistu: to není úlohou historika. Bez ohledu na společenskou či mediální poptávku musí historik odolávat pokušení být obhájcem nebo žalobcem. I když ve Francii dál zuří diskuse a ideologické polemiky se neustále vracejí ke druhé světové válce, genocidám či k odpovědnosti za zotročování, mnozí historikové (Pierre Nora, Henry Rousso a mnozí další) odmítají být soudci: mají se na pozoru před souzením dějin a také před jejich instrumentalizací ze strany politiků. Historik nemá za úkol dávat v plen zjednodušující hesla. Má především vypovídat o složitosti světa a zároveň se pokusit o vysvětlení. „Snaží se učinit minulost pochopitelnou,“ napsal Marc Ferro, a my bychom mohli dodat „a vyhnout se přitom anachronismu“.

Jednání a rozhodnutí politiků je třeba posuzovat podle historických okolností, nikoli na základě soudů založených na našem současném mínění, jak tomu podléhalo a dosud podléhá mnoho zejména zahraničních komentátorů českých dějin. Nelze však ani upadat do léčky hagiografie, velmi rozšířené, jakmile se přiblížíme k Benešově osobnosti. Přestože životopiscův přístup předpokládá alespoň minimum empatie, ne-li přímo vůči dané osobností, tedy alespoň vůči jeho době, osobní odpovědnost druhého československého prezidenta samozřejmě nelze pomíjet.

Protože Benešova historie splývá s historií státu, k jehož založení přispěl, přičemž se ocital na křižovatce české (a poté československé) společnosti a jejího vztahu s Evropou a světem, mluvit o jeho osobnosti znamená také vytáhnout český prostor z provinčního tíhnutí, tolik odsuzovaného Masarykem, a vrátit ho do srdce Evropy. Ideologický vývoj bývalého ministra zahraničí sám o sobě vypovídá o tom, co se dělo v Evropě 20. století: Jakou roli má ve společnosti hrát stát jako regulátor a činitel? Jak lze skloubit individualismus se socialismem? Podobně zásadní otázky vyvstávaly od první světové války. Benešova životní dráha byla jakýmsi seismografem starého kontinentu, podobně jako jím od dob třicetileté války bývala jeho země.

Psát životopis Edvarda Beneše tedy znamená zajímat se o okolnosti obnovy nezávislého státu na troskách mocnářství a o výzvy, jimž musel tento stát čelit ve stále nepřátelštějším evropském okolí. Vyžaduje to také analýzu toho, jak byla vybudována a vedena zahraniční politika usilující o zachování suverenity s ohledem na „hlubší síly“, jimiž lze vysvětlit, že činnost člověka je výslednicí mnoha strukturálních a kolektivních sil, jakož i různých kolektivních představ.5 A konečně to znamená klást si sine ira et studio otázku, jak prostor československého státu prošel ideologickými spory, které drásaly Evropu, a do jaké míry mohl Edvard Beneš tyto procesy ovlivňovat.

 


1) LOUIS EISENMANN, Un grand Européen, Édouard Beneš, Paris 1934, s. 151–152.

2) Jako příklad uveďme monumentální studii JINDŘICHA DEJMKA, Edvard Beneš, politická biografie českého demokrata, Praha 2006–2008.

3) Zejména pozoruhodné práce Milana Haunera o druhé světové válce. Hauner je i editorem Benešo-
vých pamětí: EDVARD BENEŠ, Paměti I, II, III, Praha 2007.

4) Zatímco první seriózní biografie pochází od Jaroslava Papouška (Praha 1934), po článku LADISLAVA
KUNTEHO, Dr. Edvard Beneš, jeho generace, rod a život, in: Dr. Edvard Beneš – spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé, (ed.) Jaroslav Werstadt, Praha 1924, s. 1–47, se Benešovu životu věnovali zejména anglosaští autoři: EDWARD B. HITCHCOCK, „I built a temple for peace“; the life of Eduard Beneš, London 1940, do češtiny přeloženo pod názvem Zasvětil jsem život míru, Praha 1946; GODFREY LIAS, Beneš of Czechoslovakia, London 1940; Sir COMPTON-MACKENZIE, Dr. Beneš, London 1946, česky vydala Družstevní práce v roce 1948. Dnes nelze v historiogra i pominout velká díla Jindřicha Dejmka. Kritičtější práce ANTONÍNA KLIMKA, Boj o Hrad, díl 1: Hrad a Pětka. 1918–1926; díl 2: Kdo po Masarykovi? 1926–1935, Praha 1995–1998, vyvolaly nelibost zastánců Beneše a první republiky. Z dalších nedávných kvalitních publikací uveďme: ZBYNĚK ZEMAN, ANTONÍN KLIMEK, The Life of Edvard Benes, 1884–1948. Czechoslovakia in Peace and War, London 1997 (česky jako ZBYNĚK ZEMAN, Edvard Beneš. Politický život, Praha 2009). Nejnověji v ruštině: VALENTINA VLADIMIROVNA MARINA, Vtoroj prezident Čechoslovakii Edvard Beneš, politik i čelověk 1884–1948, Moskva 2013, z „klasického“ pohledu.

5) To je přínos Pierra Renouvina, francouzského „zakladatele“ dějin mezinárodních vztahů: Introduction à l’histoire des relations internationales, (edd.) PIERRE RENOUVIN, JEAN-BAPTISTE DUROSELLE, Paris 1964; Paris 1991.