Sociální sítě Miloše Čermáka: Názory jsou jako "díra v zadku"

Vypadal, že mě moc rád vidí. Ujistil se, že pojedeme na letiště, a pomohl mi dát tašku do kufru. Pak mi ještě přidržel dveře, když jsem nastupoval.

Byl jako spousta jiných taxikářů, se kterými jsem dříve jel. Přátelský, žoviální a rozzlobený. Na svět i politickou situaci.

Sotva jsme vyjeli, dozvěděl jsem se o něm všechno, co jsem potřeboval vědět. I nepotřeboval. Že je to v té politice bída všude, kam se podíváš. Že by lidi měli víc makat a míň žvanit. Že by se chtěl v příštím životě narodit jako cikán, protože by bral sociální dávky a nemusel by celé dni točit volantem. Že by uprchlíky putující do Evropy nechal klidně v moři utopit a že Praha nebyla snad nikdy tak rozkopaná jako teď.

"Ale co vám budu povídat, vy v novinách tohle všechno víte líp než my obyčejný lidi," zamrkal na mě, že ví, co dělám. Ono to zas nebylo tak těžké, když mě nabíral před vydavatelstvím. A pak ještě dodal: "Jo a mimochodem, mám moc rád vaše články."

Au.

Tomu se říká lichotka, která tak úplně nepotěší. Angličané pro to mají hezký termín "unwelcome flattery".

Vypravil jsem ze sebe cosi mezi zakašláním a zamručením. Muž to zřejmě považoval za projev falešné skromnosti. Na nejbližších semaforech se proto otočil a dodal: "Jako vážně, měl byste jít do politiky. Slušnejch lidí je dneska málo. Nebejt Zemana, tak už vážně není koho volit!"

Au au.