Mlhy se rozestoupily a kanadský básník a písničkář Leonard Cohen se v pondělí vydal na svoji poslední cestu. Zůstalo po něm dvaaosmdesátileté tělo a přes stovku písní, jimiž se zapsal jako jeden z nejoriginálnějších autorů druhé poloviny 20. století, nenapodobitelný příslušník generace Boba Dylana či Paula Simona.

Učení mistra Leonarda se týkalo žen, Boha, chtíče či odříkání. Zrady, lásky, prohřešků, dobroty. Předával ho ušlechtilý barytonový hlas, prohlubovaný dekádami cigaret a sužovaný utrpením, jejž však Cohen uměl obracet a na jeho rub tesal své nejsilnější písně o tom, že „ve všem je trhlina, a tak se dovnitř dostává světlo“.

Byl fascinován vírou a stejnou měrou také ženami, kvůli nimž se ve třinácti letech naučil hrát na kytaru a do jejichž očí i náručí adresoval mohutnou část svého odkazu. O soužití v partnerství soudil, že je nejobtížnějším aspektem života, ale i když se rozcházel, zpíval: „Nepřestáváme se milovat / v mém tajném životě.“

Od rané dospělosti si přál „žít s křivdou v srdci“, být uctíván nejlépe několika ženami naráz a přitom jim věčně unikat. To ale bylo předtím, než v šedesátých letech na řeckém ostrově Hydra došlo ke Cohenovu prozření.

Básník s korálky na řetízku, obklopen kočkami, vínem a nepopsanými listy, spočinul mezi cypřiši a přístavy v domě bez elektřiny a teplé vody. Na Hydře „psal, plaval a plachtil“ a hlavně tu poznal norskou dívku Marianne, múzu, jíž později věnoval písně Bird on the Wire či So Long, Marianne.

„Držela ses mě jako kříže / Temnotou jsme šli po kolenou,“ zpíval o dívce, která se v županu smála z fotografie na zadní straně Cohenova alba Songs from a Room.

Když se s ní básník letos v červenci po e-mailu loučil, prorokoval, že to není nadlouho. „Jsem ti tak blízko v patách, že když natáhneš ruku, dosáhneš na tu moji,“ napsal Cohen, popřál jí bezbřehou lásku a pak ji nechal zemřít čtyři měsíce předtím, než sám odešel.

Přestože svoji první sbírku básní vydal již roku 1956, Češi se s Cohenem naživo seznámili až v uplynulé dekádě, tom posledním dějství jeho života, kdy už Cohenovy básně dávno našly přirozený hudební tvar. Kdy sám Cohen dosáhl vrcholné elegance.

Také před vyprodané sportovní haly v Praze předstupoval v obleku, zář pronikavě černých očí tlumená stínem klobouku, jejž gentlemansky smekával. Při zpěvu, často spíš recitaci v duchu francouzských šansoniérů či snad židovských kantorů, zatínal pěsti jako drobný boxer. Dával si ruku před ústa, jako by se za svá slova styděl, a coby muž celoživotně přitahovaný temnotou přivíral oči před září reflektorů. Při refrénech kajícně klekal a loučil se s přáním: „Žijte s požehnáním své rodiny a přátel, nebo to požehnání najděte v samotě.“

Mnoho Cohenových písní včetně téměř padesát let staré Suzanne, romantické skladby o zapomnění, či nejznámější Hallelujah, písni o oběti a lásce odkazující na biblického krále Davida, ustálo zkoušku času.

Cohen působil dlouho – už na přelomu 60. a 70. let v něm našla zálibu generace květinových dětí. Stihl prodat statisíce výtisků svých básnických sbírek na univerzitách v době, kdy studenti bouřili proti válce ve Vietnamu, a ve slavném Chelsea Hotelu vzbudil už zájem rockerů Janis Joplin nebo Jimiho Hendrixe.

Natočil silné, jakkoliv hudebně skromné desky Songs from a Room či Songs of Love and Hate. Držel se doprovodu, jenž vyhovoval jeho hlasu – varhan, ženských sborů, triviálních syntezátorů či obyčejné akustické kytary. A vytrvale vzdoroval úsilí nahrávacích společností, které v Cohenových intimních polohách chtěly probouzet nepatřičnou velkolepost.

V tomto ohledu Cohen za největší tragédii označoval album Death of a Ladies Man a vysvětloval, že neměl mnoho na výběr. Při natáčení se producent Phil Spector ve studiu oháněl revolverem a volal „Miluju tě, Leonarde“, na což mu básník s očima upřenýma do hlavně zbraně odpovídal: „To tedy doufám, Phile.“

O desítky let později si na to Cohen vzpomněl v projevu, kde nahrávacím společnostem poděkoval za „skromnost, s jakou vždy projevovaly zájem o moji tvorbu“.

Poslední velká kapitola Cohenova života začala s vydáním alba The Future, na němž roku 1992 mimo jiné zpíval o americké demokracii: „Miluji tu zemi, jen to dějiště nesnesu.“

Na konci následného turné Cohen kouřil dvě krabičky cigaret denně a „účet za víno dosahoval obludných rozměrů“. Když ho vzápětí opustila partnerka, Cohen zavelel na ústup. Na šest let se stáhl do ústraní buddhistického kláštera v Kalifornii a dal na rady svého zenového mistra Roshiho. Vstával v půl třetí ráno, aby stihl uvařit kafe, ale jinak meditoval, čistil krby, odklízel sníh. Maloval a hledal tečny mezi buddhismem a judaismem, věnoval se „náboženství, nejmilejšímu koníčku“.

Na návrat k hudbě, natož koncertování, nepomyslel do chvíle, než mu jeho dlouholetá manažerka z účtů „odklonila“ mnoho milionů dolarů. Básník se zapletl do letité právní pře a navzdory výhrůžkám smrti manažerce závěrem popřál, aby „rozum nasměroval její srdce od nenávisti k soucitu“.

Když vše skončilo, Cohen vyrazil na obří světové turné s nikterak neskrývanou motivací nahradit ušlý zisk. Několik měsíců vytrvale zkoušel s kapelou, kterou mu postavil kontrabasista Roscoe Beck, a pak s ní v letech 2008 až 2013 odehrál téměř čtyři stovky koncertů.

Byly předem secvičené píseň po písni, promluvu po promluvě, a přesto zcela uchvacující. Někdy až čtyřhodinovou délkou vystoupení, ale především svojí odevzdaností a charismatem Cohen na stará kolena učaroval světu snad víc než kdykoliv předtím. Silně k tomu přispěl výkon kapely, kde mezi bicími, klávesami, akordeony a sboristkami vynikali zejména hráč na oud či dvanáctistrunnou kytaru Javier Mas a také zpěvačka Sharon Robinsonová, důležitá postava Cohenových pozdních roků, už od konce 80. let spoluautorka jeho písní.

Poslední koncert Cohen odehrál před třemi roky na Novém Zélandu. Jako obvykle se rozloučil písní Closing Time: „Někdo partnera našel / Někdo ho ztratil / To bude účet, až šumař přestane hrát / Je zavírací doba.“ Prohlásil, že na pódium se nemíní vrátit, a ten slib už dodržel.

Poslední roky žil v Los Angeles obklopený rodinou. Vstával za úsvitu, chodil do synagogy a v předzvěsti blížícího se konce hovořil o tom, že „jako čistotný člověk“ by nerad odcházel s nepořádkem v mysli.

Snil, že ještě vydá sbírku básní, ale nakonec se před pár týdny rozloučil studiovou deskou You Want It Darker. Doteď se také na českých gramofonech obrací titulní píseň, v níž Cohenovo zvolání „Jsem připraven, můj Pane“ na varhanním podkladu doprovází sborové volání v hebrejštině a hlas kantora z Cohenovy synagogy.

Svůj pár týdnů starý výrok o tom, že je připraven zemřít, těsně před smrtí stihl odvolat. Nakonec si i Leonard Cohen přál oslavovat život ještě o něco déle.

Ale kdyby přece nebylo zbytí, celoživotní kuřák Cohen měl o svém odchodu oblíbený sen. Přicházela k němu krásná zdravotní sestřička v bílých punčoškách a přinášela krabičku cigaret, jež na stříbrném podnosu zářily „jako sloupy řeckého Parthenonu“. Muž vytáhl cigaretu a sklepal tabák o dlaň, jak to vídával ve starých filmech, a pak čekal, jestli se objeví oheň.

Škrtnutí zapalovače se ozvalo toto pondělí.

 

V textu bylo dodatečně upřesněno datum Cohenova úmrtí na pondělí 7. listopadu. V sobotu informaci potvrdil mluvčí vydavatelství Sony Music.

Související