Ondřej Štindl: K hranici

K městu se blížili od západu. Přes sukno uniformy a vrstvu pancíře vnímal chvění motoru, jeho zplodiny mu voněly, nasládle a konejšivě. Pohodlně se opřel a přivřel oči před náporem slunce, v uších dusot všech těch koňských sil. Motory dělat uměli, Němci. Teď jeli na ně. Jeli je dorazit. Přes clonu dýmu ke Stěpanovi doléhaly další pachy toho jara, rozpuk a tlení, chaos země, na níž povoloval krunýř války. Vstávala mátožná, stižená závratí, pomalu nabírala síly k běhu za nějakým novým snem nebo chimérou. Stěpan ale zůstane nehybný, je na svém místě, poklimbává na pancíři. Po tváři mu lehce přejela větvička kvetoucího šeříku. Je jich tu tolik. Zvláštní.

Položil ruku na hlaveň kanónu, do prstů mu z ní přecházela moc. Mohl by ji tak třeba ovládat, točit s ní, jak se mu zamane, dát tomu velkému kovovému údu rozkaz, ať se trochu činí. Protože tohle místo nepoznalo takovou sílu a možná by mělo. Potřebovalo být poseté krátery, ozvučené rachotem hroutících se zdí a lidským křikem. Vilky, stavení a kůlny na úbočích kolem řeky. Absurdní idyla jak z obrázku v knížce pro děti. I vozidla ze Stěpanovy kolony vypadala v té scenérii jak hračky. Přizpůsobila se úhlednosti té země daleko od krvavé nádhery velkých bojišť. Tenhle kout se dočká jen posledních záškubů války. Přicházející mír už nic nezastaví. Pro vojáky Stěpanovy armády mohl znamenat pohromu, jestli se honem nevykoupí, neproklouznou na poslední chvíli mezi vítěze, neztratí se v přicházejícím veselí, tanci, orgiích pomsty. Nebudou v tom mumraji stát za povšimnutí, bezvýznamní a maličcí.

Lidé kolem cesty je ale viděli docela jinak. Dívali se na ně s bázní a nadějí, byli ve svátečním a celkem dobře živení. Školáci, jimž v očích svítil zájem o všechny ty válečné stroje. Staří muži s hlínou za nehty na sedřených rukou. Tělnaté ženy s ustaranýma očima a jejich zvědavé a svěží dcery. Rozšafní pánové s velkými břichy, připravení přivítat projíždějící historii v katastru jejich obce. Plukovník se u nich občas zastavil, sesedl z koně a s vážnou tváří jim rozdával manifest. Když ho tiskli, Stěpan točil klikou štábního cyklostylu. Otřískaná mašina kladla odpor a plukovník mu funěl na záda, s mručivým uspokojením pak pročítal text literu po liteře. Skládaly se do vět psaných skřípavým stylem člověka, který si chce připadat důležitý. S chrchlavým patosem povolávaly svět do příští války. Rytíři svobody v ní po nacistické bestii skolí i komunistickou hydru. Prapor vítězství pozvedne Ruská osvobozenecká armáda – ten jejich spolek. Místní hodnostáři zdvořile předstírali, že si ta slova čtou, berou je vážně. Pokyvovali hlavami, byli by schopni v tu chvíli odkývat cokoliv, hlavně aby ten kníratý chlapík na koni dovedl svoje podivné vojsko do bojující Prahy a vyhnal z ní zbytky okupantů. Aby už byl konec a oni mohli slavit. Protože jim se chtělo slavit. Už teď se usmívali, nesměle a trochu vystrašeně, škubali rameny, když se z dálky ozval výstřel.

Plukovník jim blahosklonně kynul, užíval si, že je pro jednou někde vítaný. Nastavoval jejich pohledům svůj profil válečníka, snad zahleděný na místa velkých bitev budoucnosti, v uších zvuk svého kroku, který se jednou ozve v sídle panovníků jeho vlasti. Plukovník a jeho druzi ji vrátí z hlavy na nohy. Boha na nebe, rudého ďábla do pekel, zvony do věží kostelů a do Kremlu osvíceného cara. Ještě teď se mu někdy podařilo přesvědčit se, že je tahle cesta pro něj pořád otevřená. Strávil hodně času promýšlením organizace přehlídky v den vítězství. Snad je jeho knír pro tak slavnou příležitost dost mohutný. A byl. Teď se ale chvěl, stejně jako plukovníkův hlas. Stěpan z něj slyšel tíseň a měl svého velitele díky tomu o něco radši.

Pohledy lidí u silnice na něm ulpívaly trochu déle. Přitahoval je cizokrajný odstín jeho kůže, kosé oči a černé vlasy. Možná v něm viděli potomka nájezdníků ze starých dob. Stěpanovi předkové ale nedobývali cizí kraje, lovili zvěř v promrzlé zemi, svět o nich nevěděl a oni o něm také ne. Vzdáleně si pamatoval ty časy, kdy bylo možné jít někam sám a podle sebe. Tehdy, dřív než se stal součástí masy, která se přelévala zemí v závislosti na okamžitých rozmarech osudu. Nakonec ho to vychrstlo sem. Na kapotu stíhače tanků Hetzer v Čechách nedaleko Prahy, jediného velkého města, které jeho osvobozenecká armáda dostala šanci osvobodit z moci těch, kdo byli ještě před pár dny jejími spojenci.

Stěpan na tom neviděl nic divného. Nebylo to poprvé, kdy v téhle válce změnil stranu. Třeba ve skutečnosti existuje jedna strana, jedna moc, která jen mění tváře a stejnokroje. Nikdy ale nepolevila, vytloukla mu z hlavy sen o tom, že by mohl najít nějakou její slepou skvrnu, ostrov pro sebe. Hnala ho dopředu a nikam. K cíli, který pro něj namátkou stanovila, kde se pohyb zastaví, energie vyčerpá a všechno přestane. Kde přestane i on. Teď ji ale dokázal nevnímat, dokázal nemyslet, nechal sebou jen procházet všechny ty vjemy. Barvy zaprášených stromů kolem cesty, uklidňující hřmění motorů, poryv větru.

Bruneta v květovaných šatech mu poslala vzdušný polibek, její manžel se tomu zakřiknutě zasmál. Taky Stěpanovi zamával na cestu do boje, který asi měl být jeho. A Stěpan se na chvilku viděl jejich očima – ohněm zkoušený bojovník s kůží zašlou prachem cest, v očích smrt i netečnost vůči ní, uniformu ležérně rozepnutou a v klíně zbraň, nemusejí vědět, že z ní ve skutečném boji nikdy nevystřelil. Na rukávu insignii s trikolórou a ležatou literou X. Svatoondřejský kříž. Pojmenovali ho na památku světce, který nechtěl být přibitý na kříži podobném tomu, na němž zemřel jeho pán. Věřil, že toho není hoden. Stěpan taky nebyl. Nikdo není. Zas ho ovanula vůně šeříků. Odkud se vlastně berou? Spal bych.

Obrněná kolona se zatím vinula silnící jak železný plaz, zranitelný a všem na očích hledal v ruinách dodělávající říše nějaký úkryt. Ten byl na dosah, zahlédli ho, když kolona vyjela na vrchol kopce a vojákům se otevřel výhled na Prahu. Bludiště zakroucených uliček, kostelů a továren je schová. I Stěpana ten obraz ohromil, připomínal mu hudbu. Členitá a barevná zahrada z kamene, přeťatá blyštivou hladinou řeky, k nebi se z ní vytahovaly věže a sloupy kouře z hořících budov. Obrátil oči nahoru, jako kdyby se mu odtud do tváře sypalo zlato, nechal ho tam. Z města byla slyšet střelba, znělo to jako pozvání. Dobře. Stěpan sevřel zbraň trochu pevněji. Byl probuzený, rostla v něm nedočkavost, skoro ji nerozpoznal. Roky neměl důvod ji pocítit a najednou byla zpátky, o to silnější. Chtěl se spustit z kopce mezi ty zdi, protože někde mezi nimi pro něj mohlo něco být. Možnost zanechat tam svoje znamení, nechat se poznamenat. Najít své místo určení. Vydobýt si na ně právo ve svých posledních hodinách a dnech. Tušil, že jich nebude moc. Všichni to tušili, ať už se natřásali uvnitř těch železných krabic s kanónem, na korbách náklaďáků, v terénních autech, v povozech a na hřbetech koní. Tahle armáda do Ruska nikdy nedojede. Nemusí, sovětské Rusko si přijde pro ni. Ta šmajdavá máma-vlast s podlitýma očima a vyceněnými zuby. Slupne je, hezky zapije, okurčičkou zají a krkne. Takových se tam ještě vejde, holoubci.

Povolala ho narychlo, byl tehdy v učilišti. Hezky předveď, jak se díky generalissimovi můžou i z divochů stát inženýři a buď vděčný. Moc nebyl, ale nechával si to pro sebe. Volávali ho, když bylo při oficiálních příležitostech potřeba ukázat studenty jako rodinu složenou ze všech národů Svazu. Na první pohled na něm bylo poznat, že je zdaleka, dostal se díky tomu i na jeden plakát. Tvařte se odhodlaně a radostně. Odhodlání zvládl snadno, radost dělala trochu potíže, nakonec ty koutky ale trochu zvedl.

Spolužáci na internátu často nápadně ztichli, když se objevil. Odvraceli se, aby neviděl ty úšklebky, cítil v zádech jejich pohledy, když prošel kolem. Stěpanovi to nevadilo, alespoň ne moc, chandru většinou přepil. Jenom v ty jasnější noci, kdy na něj doléhal stesk po spánku v otevřeném prostoru, mu láhev nestačila. Potmě si otevřel okno, sednul si do něj a přivřel oči, aby ztratil z dohledu Moskvu s jejími paláci sovětské moci a elektrickými světly. V ruce svíral sošku lovce z mrožího klu, dali mu ji na cestu spolu s obrázkem Bohorodičky. Památky na pár domků ztracených v bahně, vzorovou vesnici, již pro ně zbudovali, aby se v ní jeho lidé cítili jak pod smradlavou dekou. Jednoho večera se k jejich dveřím připotácel učitel. Vodka z něj táhla jako vždycky tou dobou, tentokrát pro to ale měl zvláštní důvod, služební, dalo by se říct. Oči mu svítily radostí. Stěpan dostane velikou šanci, nastoupí do internátní školy. Nejít nešlo, takže šel. Na první z míst, kde poznával, jaké to je být s mnoha lidmi v jednom domě, na jednom plácku, nastoupený do útvaru. Vystřídal jich několik, lovec a Bohorodička se stěhovali s ním. Soška ohlazená dotykem rukou generací předků a obraz začernalý sazemi, s jejich pomocí se měl spojit s božstvy svých lidí, šeptat jim stará slova. Vytrácela se mu ale z paměti jedno po druhém, zůstávaly jen obrazy, čím dál neurčitější. Mihotaly se na stropě ložnice, zatímco kolem oddychovali spolubydlící a ulice venku křižovala zlověstná auta. Vyráželi v nich na lov muži v dlouhých kožených kabátech, celý blok zatajil dech, když se na chodbě ozvaly jejich kroky. Na koho to asi dnes padne, komu budou podklesávat nohy, až ho povedou, ohlížet se přes rameno, loučit se s žárovkou u stropu a fleky na zdi před cestou někam hodně daleko nebo třeba hodně blízko, do sklepa zachmuřené úřední budovy před zeď omlácenou kulkami. Zřízenec s hadicí bude připravený spláchnout ten sajrat, co po nich zůstane, parta je sehraná. Stěpanovi se ale tenhle druh potíží vyhýbal, možná ho chránil jeho ojedinělý původ. Dalšího Evena do šťastné rodiny na plakátě by třeba hned tak nenašli a posílat Sibiřana na Sibiř, proč vlastně. Vhodnějších kandidátů převýchovy bylo dost.

Měl před posledním ročníkem, když začala válka. Vracel se z nedělní výpravy na ryby k řece Oka, v tašce cejna a pár bělic zabalených do novin nasáklých krví. Zůstala po nich šmouha na mramorovém obkladu v metru. Nějaká důležitá bába to ocenila přísným pohledem, odhodlaná se z plných plic pohoršit. Stěpan se jí ztratil v zástupu na peróně. Přijel vlak a všechny je vcucnul, vezl je tiché a namačkané na sebe. Stěpan se nechal vyplivnout, kde potřeboval, proud lidí ho nesl ven na ulici. A tam se dav zastavil. Ztuhl jako přimrazený pohledem medúzy, která schovala hlavu mezi rozesmátými tvářemi na pozůstatcích prvomájové výzdoby. Jako uřknutý Kostějem Nesmrtelným. Celou zemí zněl z tlampačů jeho plechově zkreslený hlas. Poslouchali ho bez hlesu.

Byl to jen ministr zahraničí. Oznamoval národu, že armády fašistického Německa překročily sovětskou hranici. Snažil se mluvit s autoritou vůdce, hlas se mu ale třásl vědomím hrozící porážky, byl to hlas člověka, jemuž kolem hlavy sviští kosa. Slyšeli to a v duchu se ptali, kde je generalissimus. Žije vůbec? A co oni? Budou žít? Slyšeli ministra mluvit o nepřátelských bombardérech nad Kyjevem a Sevastopolem. Vyhlíželi ty stroje, nad sebou ale viděli jen letní nebe přeťaté dráty. V pauzách v ministrově projevu se ozýval zpěv skřivanů v parku nedaleko. Znovu a znovu ho přehlušoval hlas vystrašeného papaláše, pověřeného úkolem probudit v masách vůli k hrdinství. Když Molotov došel ke smělým sokolům sovětského letectva, Stěpan přestal vnímat. Myslel na ryby v tašce, lomcovala jím strašná chuť zakousnout se do masa, jež bylo ještě před chvílí živé. Musel tam ale zůstat, zase uvízlý v davu. „Vítězství bude naše.“

Konečně. Stěpan si uvědomil, že má ve tváři slzy, pohnutí přitom necítil, spíš si připadal prázdný, připravený, že do něj vstoupí něco velkého. Prošlo to kolem nich, popohnalo jejich srdce, i když ve tvářích zůstali bledí. Byli jak opaření, ještě dlouho po projevu se nerozcházeli, stáli spolu tišší a nehybní a ohromení. Nikdo na sebe nechtěl upozorňovat předčasným odchodem, který by se dal vykládat jako projev lhostejnosti k osudu vlasti. A oni tou zprávou byli skutečně zasaženi. A pak jako kdyby něco povolilo a dav se rozešel, rychle, tiše a cílevědomě, vedený společnou vůlí, jež jim řekla: už to stačilo, už můžete.

Ty ryby Stěpanovi nakonec moc nechutnaly. Stejně se jimi přejedl, nevnímal pobouřené pohledy ostatních studentů – jak se může někdo krmit v takovou chvíli? Stěpan ale věděl, že takových příležitostí ho v budoucnu moc nečeká a že bude potřebovat sílu. Cpal do sebe sousto po soustu, zatímco mu za zády pobíhal šéf buňky komsomolu, atletický fešák s protivně vřelým úsměvem, teď ale roztrpčený tím, že nemůže jít zabíjet Němce hned. Narvat fašistovi do ledví bajonet, poslouchat ho, jak křičí. Večer ho Stěpan zastihl plačícího ve společenské místnosti, škubala se mu ramena, hlava na stole vedle prázdné láhve. Stěpan vycouval ven a tiše zavřel dveře.

Jeho ročník povolali mezi prvními. Ulicí řvala červená, když šel na nádraží. Z plakátů na sloupech, na zdech, ve výkladních skříních na něj ukazovala Matka-vlast. Zachmuřená žena v rudém, za ní les vztyčených bodáků. Nastrkovala Stěpanovi k přečtení vojenskou přísahu, probodávala ho očima. Tomu pohledu nešlo uniknout, ať už se na obraz díval z jakékoli strany. Lotte mu jednou řekla, že to je jenom trik, který malíři znají staletí. Tehdy ještě Lotte neznal, a tak se bezděky krčil, když se dostal do dosahu těch vševidoucích zraků. Z amplionů rachotila odhodlaná válečná píseň. Matka-vlast tě volá! Přísná a rozlícená, lepší ji poslechnout. Už jdu. A šel docela rád. V tom městě se mu stejně moc nelíbilo a Stěpan ještě věřil, že pro něj existuje jiné místo. Někde daleko. Někde jinde. Takže bojiště.

Otevřenými dveřmi dobytčáku sledoval ubíhající krajinu. Nikdy nebyl takhle daleko na západ, země ale vypadala povědomá – širá jako vždycky, zalitá letním sluncem. Ve vagóně za Stěpanem bylo ticho, kovový dusot vlaku mu připomínal kostelní zvony, občas se k němu přidalo zpěvné zahoukání lokomotivy. Byla to klidná chvíle, vzdálená zuřivému a úzkostnému mumraji na nádraží. Vztek a strach se tam předávaly řetězcem velení, jeho články trnuly hrůzou z toho, že netuší, co dělat, a překrývaly ji snahou působit co nejrozhodněji.

Nakonec ho ta mašinérie nějak zpracovala, proměnila ve vojína Deljankina, posadila do vlaku s mnoha jinými, jejichž těla teď na sebe narážela v rytmu ujíždějící soupravy. Agilní mladý politruk je přiměl, aby se navzájem představili, když vlak vyjel z Moskvy, nechtěl promrhat ani minutu, již by šlo využít pro práci s mužstvem. Stěpan si jména spolubojovníků zapamatoval. Úplně zbytečně, za pár dní byli všichni mrtví, aniž by s kýmkoliv z nich stihl promluvit. Ta jména mu ale bůhvíproč zůstala v hlavě, občas na něj nečekaně vypadla, jako nepotřebná stará veteš, která se člověku plete pod nohy, když se potmě plíží domem.

Vlak vyklidili uprostřed noci. Hnali je tmou, pak je v ní nechali nesmyslně dlouho čekat a potom je hnali zase někam jinam. Za horizontem se rozsvěcely záblesky, hřmění rozechvívalo vzduch, proplétaly se jím ladné křivky letu světlic. Konečně. Musel se zastavit, aby tu nádheru vstřebal, byl jako klacík, který se na chvilku vzpříčil v proudu potoka, než ho voda zase strhne, kolem něj zatím čvachtaly stovky bagančat.

Shromaždiště bylo na velké mýtině hluboko v lese.

V měsíčním světle viděl, že je plná přešlapujících stínů. Hloučkem opodál kolovala láhev s vodkou, ozval se politrukův hlas:

„Okamžitě to schovejte!“ Neměli se k tomu, politruk se do nich pustil znejistělým třaslavým ječákem, kdosi se tomu zasmál. Mladý oficír vytáhl pistoli. Nebyli na něj zvědaví, zrovna tihle chlapi toho za posledních pár dní za sebou měli hodně. Nejstarší z nich se nadechl k odpovědi, slova z něj ale ne a ne vypadnout, mával rukama, aby jim pomohl, mával čím dál usilovněji, a pak vzlétl. Letěli s ním, politruk, parťáci, flaška asi taky. Letěli v prudkém světle, přidalo se k němu ohlušující prásknutí. Svět kolem Stěpana ztichnul, až na skoro neslyšný pískot v jeho uších, zněl jako pokyn nějakého letargického božstva. Zachtělo se mu, aby zemina vířila vzduchem, aby se stromy v lese lámaly, podetnuté z nějakého nepochopitelného rozmaru, aby vzduch krřžovaly třísky a vojáky, kteří se jim dostali do cesty, měnily v potrhaný krvavý šašlik. Trvalo to pár minut a ohňostroj zase zhasnul. Kus země, který jeho síla zvedla do vzduchu, přehazovala a protřepávala, spadl na zem, proměněný ve změť pařezů, údů, větví, torz, bahna, krve. Stěpan opatrně vstal. Bolely ho klouby v prstech, jak jimi usilovně svíral hlavu a snažil se je prostrčit někam do klidnějších hlubin. Pískání v uších pomalu ustávalo, nahradilo je šumění větru ve větvích a tiché úpění všude kolem. Jeden z přeživších důstojníků dal povel k ústupu, nemusel nikoho přemlouvat. Vraceli se stejnou cestou, vlekli se bahnem, ze všech stran k nim doléhalo vzdálené dunění. Němci se zase dali do pohybu. Stěpan si uvědomil, že někde tam, na té mýtině poházené lidským masem, zůstala jeho brašna. Byli v ní Lovec a Bohorodička. Věděl, že je ztracený.

Další dny trávili na cestě. Drkotali se po silnicích přeplněných povozy s otřískaným nábytkem a promoklými peřinami. Většinou šli ale vesničané pěšky, jejich kravky se pletly pod kola aut a skučely hladem a vyčerpáním. Taky se naučily s obavami zkoumat oblohu, jestli z ní nepřiletí letoun označený křížem a nepokropí ten mumraj. Část lidí z vesnic ale zůstávala, asi jim nebyla proti mysli představa, že se dostanou z dosahu sovětské moci. Někteří z nich klopili oči a snažili se držet z dohledu, jiní ale na prchající vojska hleděli se zadostiučiněním. Později, u Lotte na statku, mu Taras vyprávěl, co všechno lidi na tomhle kuse země zažili, než válka začala.

Ti, kdo s nimi cestu sdíleli – babky s nůšemi na zádech a ikonami na krku, staří muži v rozedraných botách a spousta dětí –, se na ně dívali jinak, s nadějí a vyčítavou otázkou. Vděční za iluzi, že se dočkají ochrany, kdyby se fašistům zachtělo jejich nůší, jejich hlav a vnitřností. Zároveň nechápali, jak to ti unavení mladíci s čepicemi na stranu mohli dopustit. Nechat Němce s jejich letadly a tanky, aby je takhle hnali bůhvíkam. Stěpan jim pohled vracel a snažil se přitom, aby na něm nebylo poznat, že tu krátkou dobu žádného německého vojáka ani nespatřil, že fašista v uniformě je pro něj stejně přízračná figura jako pro ně. Věděl jenom, že jsou nepochopitelně rychlí, že je ženou a na křídlech už je předehnali. Vyčerpaní lidé na silnici jim nemohli stačit, uvízli uvnitř obrovské podkovy, uzavírala se, stával se z ní kotel. Nedostanou se z něj, vypadá to tak. Cesta dopředu se brzy uzavře a oni se ve stahujícím se obklíčení budou točit jak špinavá voda u odtoku, než zmizí v potrubí za ostatními splašky.

Město už bylo na dohled, měli za úkol rozebrat v něm továrnu, vyráběla cosi důležitého, neřekli jim co. Dřeli jako otroci, pletli nohama, když po podlaze vlekli další a další kusy zařízení. Inženýr je sledoval přes špinavé brýle, párkrát se pokusil je vyčistit, nikdy se mu to úplně nepovedlo. To byly jediné chvíle, kdy projevil nervozitu. Kolem něj padali lidé vyčerpáním, těžké stroje jim drtily ruce a nohy, když nebyli dost opatrní, lampasáci řvali a každou chvíli se mohly objevit německé tanky nebo letadla. On ale peělivě dělal to svoje, věděl, že každá součástka musí být správně označená a uložená na správné místo, že se na žádnou nesmí zapomenout. Jinak by tu továrnu už nikdy nedali dohromady, jinak by už nevyrobila ani jednu z těch důležitých věcí, které tak potřeboval generalissimus, potřebovala je vlast, a s tou přísnou paní nebylo radno si zahrávat. A ti prchající muži v uniformách chtěli, aby měla důvod je mít alespoň trošku ráda i teď, než se z toho všeho oklepou, než se pořádně nadechnou, než dostanou příležitost. Stěpan na inženýra hleděl s obdivem, první člověk, který v tom beznadějném chaosu něco skutečně chtěl a dosáhl toho. Taky by ze mě byl inženýr, kdybych dostudoval. Než nasedl do posledního náklaďáku, usmáli se na sebe. Stěpana to potěšilo.

Zanedlouho uslyšeli vzdálené hřmění leteckých motorů, změnilo se v jekot, a pak se od nádraží ozvala střelba a řada výbuchů. Stěpan tušil, co tam uvidí, nevěděl jenom, že to odneslo tolik dětí. Dav musel přetékat až před budovu, všichni ti lidé, kteří doufali, že z tohohle vředu, který se Němci chystali vyříznout, ještě něco pojede. Teď leželi odhození mezi cihlami a zkroucenými kusy strojů, na některých bylo ještě vidět čerstvě napsané evidenční číslo. Přeživší se omráčeně zvedali, vytírali si z očí zvířený prach. Až se ta oblaka usadí, rozeznají v hromadách suti zbytky svých blízkých.

Tehdy Stěpan uviděl svého prvního fašistu. Jeden stroj útočící letky se ještě vrátil, třeba pro něj na tom místě ještě něco zbylo. A taky že zbylo, něco se našlo. Naletěl si nízko a stiskl spoušť kulometu, Stěpan viděl, jak dávka přesekává vejpůl ženu v brčálových šatech. A pak zahlédl jeho, zpod kukly mu koukaly tmavé vlasy, nebyli všichni blonďáci. Pohled měl obrácený někam daleko, jako kdyby tu spoušť kolem působil jen tak mimochodem, zatímco jeho hlava s vyklenutým čelem propočítává dráhy hvězd, smysl bytí nebo co všechno ty německé hlavy dělají. Ale je potřeba zaměstnat i ty ostatní orgány a údy, a proto ruce vedou knipl, palec mačká spoušť, oči přejíždějí horizont, plíce natahují kyslík, chladný a řežavý. To se mu to zasněně kouká, to se mu to počítá, když má tu zasranou naleštěnou mašinu! Bez ní by byl hovno. Krvácel by a naříkal jako všichni tady dole. Stěpan strhl z ramene samopal a začal po letadle bezhlavě pálit. Sestřelit ho nemůže, ale aspoď dá tomu krasavci v kokpitu najevo, že on je tady taky. Že je taky lovec. Chytal jsem mrože u břehů Ochotského moře, chtěl bych tě vidět, sráči! Vystřílel celý zásobník, ty náboje mu potom chyběly. Odlétající stroj na něj zamával křídly.