Když před deseti lety lékaři přetáhli prostěradlo přes hlavu pacienta v nemocnici ve finském Tampere, do úmrtních papírů napsali: cirhóza jater, selhání ledvin a komplikace s cukrovkou. Smrt byla neodvratná a nastala kvůli pokročilému alkoholismu.

Mlčenliví pijani ve finských barech pozvedli sklenice k přípitku. Zpěvák a básník Juice Leskinen patřil mezi ně a Finsko ho znalo jako jednu z nejvýraznějších osobností poválečné kulturní generace. Letos si ho země připomíná ve velkém stylu. Na výjimečného alkoholika nikdy nezapomněla.

"Když posloucháte jeho písně, je to, jako byste objevili cestu přímo do srdce finských lidí, do jejich starostí, štěstí, lásky a života vůbec," říká Olli Jämsén, manažer z Jyväskylä a studovaný kytarista.

Pro zemi typickou zamlklými obyvateli, žijícími někde uvnitř svého já, je to hodně silné přirovnání.

"Leskinen vystihl Finy. Jeho texty se vysmívají tradicím a společenským hodnotám, jsou hodně melancholické, přesto v sobě mají spoustu zvláštního, ujetého humoru," vysvětluje Lauri Porra, baskytarista rockové skupiny Stratovarius, který Leskinena znal.

Ve čtvrtek 24. listopadu je to deset let, co ironický umělec zemřel. Ke kulatému výročí vznikl film nazvaný Nahjus enkelini, ve volném překladu "Flákač – můj anděl", který má premiéru v den zpěvákova úmrtí. Trailer slibuje, že slavný písničkář povstane, aby přivedl své šestileté alter ego k umění a udělal z něj opět básníka, textaře, písničkáře a rockera.

Skutečný Juice se narodil jako Juhani Leskinen ve východofinském Juankoski roku 1950, pět let po druhé světové válce, v níž Finsko ubránilo samostatnost před Sovětským svazem.

Jako řada jeho současníků, kteří byli určující pro poválečnou finskou kulturu, Leskinen vyrůstal a žil v době, kdy se jeho země měnila z chudé agrární krajiny na místo s hodně vysokou životní úrovní.

"Strmá kariéra Juiceho Leskinena, narozeného ve skromných venkovských poměrech, hezky ukazuje překotný poválečný vývoj celé země," říká Jan Dlask, který vyučuje finskou literaturu na pražské Karlově univerzitě.

V sedmdesátých letech se Leskinen, který od svých patnácti let používal přezdívku Juice, přestěhoval do Tampere studovat překladatelství z angličtiny.

Studia ale nedokončil, když se neshodl s jedním z profesorů a na školu se vykašlal. "Nestal se ze mě maisteri, ale maisteli," říkal později. Maisteri je finsky vysokoškolský titul magistr, maisteli je ochutnávač, například vína.

Leskinen začal psát a koncertovat, nakonec nahrál 27 desek, napsal devět básnických sbírek, knihy pro děti, divadelní hry a další literaturu. Patřil k nejlépe prodávaným finským umělcům.

V hudbě začínal jako písničkář, postupně čím dál víc rockový. "Kombinoval moderní styl podobný Bobu Dylanovi s finskou tradicí. Populární byl hlavně v osmdesátých letech, z jeho písní se staly evergreeny," říká baskytarista Porra, sám potomek nejslavnějšího finského skladatele Jeana Sibelia.

K Dylanovým písním Leskinen psal finské texty.

Dodnes si Finové zpívají třeba skladbu Viidestoista yö (Patnáctá noc), ve které Leskinen dumá nad tím, že když se vydá na tah a pije čtrnáct dní v kuse, patnáctou noc na něj přijde krize. Do komerčního bláznění Vánoc se zase strefuje písní Sika (Prase). Lidé v ní bezhlavě nakupují, pijí a přejídají se vepřovým, štědrovečerní pohodu jim přináší právě zabité prase. Zpěvák v posledním verši konzumenty varuje: "Jste to, co jíte!"

Kromě nového filmu desáté výročí Leskinenova úmrtí ve Finsku připomínají koncerty, divadelní představení nebo zvláštní pořady v rozhlase.

Yle Radio odvysílalo dvacetidílnou hru Juicen taivaallinen aulabaari (Juiceův nebeský lobbybar). Zemřelý zpěvák se v něm setkával s přáteli i světovými osobnostmi, třeba s dlouholetým finským prezidentem Urho Kekkonenem, nebo matkou Adolfa Hitlera. Jejich debaty o životě, ženách a politice byly plné hudby, poezie a zemitého finského humoru.

Zpívajícího básníka si ale připomínají hlavně sami Finové. Ačkoli byly jeho texty určené hlavně mužům, oslovovaly a dál oslovují také ženy.

Leskinen zasáhl i mladší generaci, která ho už v plné síle vidět nemohla a jeho tvorbu do hloubky nezná. V oblíbených karaoke barech se hrají desítky jeho hitů, z nichž nejznámější v opilosti zpívají i mladí. "Juice je tak známý, že se přidá celý bar," říká například Toni Laine, pětadvacetiletý student z Jyväskylä.

Na přelomu století se Leskinen z pódií začal vytrácet. Pití a s ním spojené zdravotní problémy mu koncertování komplikovaly. "Juiceho nakonec pohltila jeho vlastní osobnost. Když jsem s ním nahrával jeho poslední album Senaattori ja boheemi (Senátor a bohém), připadal mi jako zkamenělina," vzpomíná na spolupráci z roku 2004 rocker Porra.

"V soukromí byl ale hodně podobný tomu, jak psal – inteligentní a bystrý, a rád si utahoval z lidí," dodává.

Teď se Finové shodují, že v budoucnu Leskinenova pověst ještě poroste. "Jednou se o něm bude učit, jako se učí o našich národních spisovatelích Aleksisu Kivim nebo Väinö Linnovi," předvídá obchodník Jämsén.

Úplně neznámý Leskinen ostatně není ani v Česku. Balíček jeho textů vyšel už v roce 1992 v revue Světová literatura.