"V obličeji černá jako Čenstochovská madona, ale jako pravá Moravanka žádostivá boje pustila jsem bugu na dráhu," popisuje Eliška Junková svůj poslední odpich z depa po defektu na voze Bugatti během Velké ceny Německa. Tvář jí očoudil dým odpařovaného oleje, který cákal na rozžhavený motor.

Na okruhu Nürburgring roku 1927 patřila k outsiderům. Malá, amatérská jezdkyně, která musela sedět na polštáři, aby vůbec viděla přes volant. Jediná žena závodu, která navíc jela ve své kategorii v nejslabším voze. Vůbec se nemohla rovnat evropským profesionálům. A přesto se stala absolutní vítězkou.

Autobiografie průkopnice českého automobilismu Elišky Junkové je plná vítězství. A to rovněž v obdobích, kdy se velkorysá a zároveň disciplinovaná žena, která ovládala čtyři jazyky a nesnášela feministky, závodění po pouhých pěti letech zřekla. To vše připomíná nyní vydaná kniha Má vzpomínka je bugatti.

Kniha

Eliška Junková
Má vzpomínka je bugatti
2016, Nakladatelství Verzone, 230 stran, 359 korun

Pod stejným názvem Junková knihu dopsala už v roce 1972, kdy také poprvé vyšla. Závěrečné kapitoly týkající se tehdejší doby ale poznamenaly nesvobodné poměry. Junková například nekomentuje dvě desetiletí, kdy nesměla vycestovat za hranice, i když pozvánek dostávala stále mnoho. Nynější posmrtné vydání knihy doplňuje poznámkami autorčin adoptivní syn Vladimír a na závěr dopisuje faktograficky cenný portrét.

Vzpomínky Elišky Junkové, která zemřela v roce 1994 jako čtyřiadevadesátiletá, jsou bohaté na podrobnosti o značkách a typech vozidel, o jejich vybavení, poruchách a jízdních vlastnostech. Přinášejí však požitek i netechnicky založeným čtenářům. Autorka, která se znala s Havlovými, navštěvovala básníka Jaroslava Seiferta a v 50. letech, když si nemohla dovolit automobil, ji s nákupem svezl Jan Werich, je skvělá vypravěčka: "Naše slabší skupina startovala až po nich, když už jejich kompresory skučely po celé trati jako lodní sirény. Na 520 km dlouhé klikaté trati měli jsme ovšem kolikrát možnost si ještě s mercedeskami zazávodit," popisuje začátek svého nürburského triumfu.

S gustem také líčí, jak stála na stupni vítězů a německá kapela, která neuměla hymnu mladého československého státu, zahrála při vytahování vlajky Proč bychom se netěšili ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Nejpoutavější je část knihy, ve které Junková vzpomíná na svůj největší závod, sicilskou Targu Florio v roce 1928. Trať na pět okruhů měřila 540 kilometrů, na jednom okruhu se překonávalo 900 metrů převýšení a v horském terénu čekalo na závodníky půl druhé tisícovky zatáček.

Autorka přetiskuje své podrobné dopisy, které psala ze Sicílie během měsíčního tvrdého tréninku manželovi, rovněž závodníkovi Čeňku Junkovi, jehož pracovní povinnosti držely v Praze. Čtenář sleduje přípravu a konečně i závod jako v přímém přenosu a při závěrečném neuvěřitelném triumfu − ve své kategorii dojela Junková první, absolutně pátá − sahá po kapesníku.

Právě po Tarze se rozhodla, že se závoděním skončí. V předsevzetí se ještě utvrdila, když na Nürburgringu téhož roku zahynul její muž.

Eliška Junková se v knize, jak je to u její generace obvyklé, svým soukromím příliš nezabývá. O bohatém společenském životě, který vedla, píše syn Vladimír, jenž popisuje i období strachu a nejistot. Třeba když po válce musela Junková dokola prokazovat, že pomáhala odboji, když se hájila proti vystěhování z mansardového bytu pod Pražským hradem nebo když po popravě Milady Horákové pálila korespondenci v domácím kotli.