Malou velkou českou tragédií je fakt, že tak úctyhodní mužové, jakým byl filozof Jan Patočka a jakým je historik Jan Tesař, se tolik rozcházejí v názorech na Edvarda Beneše.

Každý druhého československého prezidenta vnímá jinak. Patočka konstatuje dalekosáhlé "charakteroborné" důsledky Benešovy volby v čase Mnichova. Tesař vidí, co bylo díky Benešově prozíravosti − a odvaze brát vše na sebe − skoro zázračně zachráněno hned a co po válce. Ztráty a zisky každý počítá podle jiných vzorců. Každý je srozuměn s obětováním jiných hodnot. Vůbec není snadné dát jednomu z nich za pravdu. A oběma najednou? To snad ani nejde.

Rozřešení by mohl přinést v českém překladu právě vydaný Benešův životopis, jehož autorem je francouzský historik Antoine Marés. Česko zná "jako své boty". Dlouhodobě se věnuje problémům střední Evropy, několik let působil jako ředitel pražského Centra pro francouzská bádání o dějinách a společnosti. Rozumí Čechům proto, že zná nejen osobnost Edvarda Beneše, ale také naše nekončící spory o něj. Před čtyřmi lety Marés ve slovenštině dokonce napsal studii o tom, jak "medzi zvodami hagiografie a hyperkritickým diskurzom" napsat Benešův životopis. Zná celou produkci tuzemských historiků o Benešovi i zdejší hádky, které ji doprovází. Chápe, proč zřejmě nemohou být jiné než líté, nicméně sám zvolil jiný žánr.

Vyzbrojen především "francouzským klíčem" Marés líčí děje v širších kontextech, které by naše "bloky" mohly když ne zrušit, tak alespoň uvolnit. Zbavit je srozumitelného, ale marného dohadování o Benešově genialitě či zbabělosti, velikosti či bídě. Vždyť spor o Benešův charakter jako by byl přímo sporem o nás, o našem osudu. Jako by na vyřešení toho sporu snad záleželo vše.

Marésova kniha českým čtenářům dává ohleduplnou, přátelskou lekci. Začíná konstatováním, že "mluvit o Benešovi znamená také vytáhnout český prostor z provinčního tíhnutí, tolik odsuzovaného Masarykem, a vrátit ho do srdce Evropy". A končí konstatováním, že "tento stát nelze posuzovat, aniž ho zasadíme do evropského kontextu 30. let".

Právě to se nám stále nedaří: myslet sub specie Evropy v mocenských, ideových i zájmových silokřivkách, v mezinárodních kontextech. Zdejší vášnivé boje kolem Beneše se nemohou vymanit z provincialismu, ze zápasnického hekání, příliš zpocených trikotů a siláckých slov, aniž by se povznesly nad ring omezený "věncem pohraničních hor", nepřátelským světem Němců tehdy zdejších i tamějších. Zasazování do kontextů je hlavním přínosem Marésovy knihy.

S autorem lze souhlasit, že "evropský kontext" naší benešovské otázky z rozhodující části tvořily francouzské reálie a postoje. Nejen proto, že na francouzské zajištění Beneš ve 30. letech nejvíce spoléhal. Tento chladný racionalista již od svých mladých let k Francii cítil přímo vášeň, snad jedinou ve svém životě. Velmi dobře Francii znal, roky v ní žil, psal o ní − logicky tak Francie spoluutvářela jeho názor na svět.

V rozmařilé francouzské metropoli se Beneš dokonce zamiloval a našel zde doživotně věrnou partnerku. Na Pařížské mírové konferenci roku 1919 ve Versailles také s mocnými diplomaty a generály vítězné Dohody spoluurčoval definitivní podobu podivně protáhlého útvaru zvaného Československá republika. Nebo mu ti pánové spíš vedli ruku − pokud jde o Beneše, ten byl na rozdíl od Francouzů prozíravý a například "výběžky" nikdy nechtěl. Ani Žitný ostrov. Ale dostal to všechno.

V politickou i generálskou Paříž také Beneš, byť už za hranicemi svého racionalismu, doufal do posledních chvil před Mnichovem. Stala se jeho největším zklamáním − a příklon ke Stalinovi je do značné míry bezděčným výronem Benešovy zhrzené lásky nejdříve k Francii, pak k Západu vůbec. A to platí, i když byl Beneš vždy socialistou.

Antoine Marés je ovšem Francouz, a tak nabízí porozumění právě francouzským determinantům Benešova života a politiky. Jeho kniha o nadšeném francouzském Benešovi a o zklamávající benešovské Francii věrohodně poukazuje na tento podstatný klíč k našemu druhému prezidentovi.

Marés je nejen rozsáhlý, ale též důkladný. Těžko rozpoznat, co všechno sám objevil − zejména ve francouzských souvislostech toho zřejmě bylo dost. Především je ale důležitá Marésova klidně rozložená pozornost na celý Benešův život a dílo.

Češi se "zasekávají" vynášením morálně podbarvených soudů − rozsudků u problematických momentů, třeba u Benešova ignorování ústavy v roce 1938, kdy od března není ani jednou svoláno Národní shromáždění a místo něj hraje jakousi nedefinovanou roli jen uskupení poslanců zvané "jednadvacítka", kdy vláda se sice schází, ale nehlasuje (aby nebyly spory!). Nebo u zapřené mise ministra sociální péče Jaromíra Nečase, jenž v září 1938 z Benešova pověření cestoval do Paříže, aby tlumočil prezidentovu ochotu vzdát se části pohraničí.

Podobně sporným momentem je ale distancování se od podílu na zabití Heydricha, anebo pak únor 1948, kdy prezident přijímá demisi ministrů, kterých však v poslední chvíli přibylo a v okamžiku podpisu jich nebylo 14, jak se traduje, ale 16 (tedy nadpoloviční většina), takže Beneš ji podle ústavy neměl přijmout, měl vypsat předčasné volby… Pravda, byl tehdy na konci sil, ale…

Všechno to Marés odmítá soudit. Raději podrobně vysvětlí, co se stalo. Proč se to asi stalo. A co si o tom kdo myslel. Pak jde v líčení dějů dál.

Svoji Francii historik v knize nešetří − nejlapidárněji to učinil citovanými slovy kupodivu šifréra francouzské ambasády v Praze Guye Monoda, který si do deníku poznamenal: "Všechno vzdáváme ze strachu z diktátorů, ze strachu, že bychom museli vést válku. Opouštíme Čechy v rozporu se všemi zárukami a ujištěními danými před třemi dny. Ovšemže Beneš sám mluvil o postoupení území se žádostí, aby ten nápad byl vydáván za nápad Londýna a Paříže. Naši vládnoucí činitelé, celí šťastní, že mají důvod k selhání, na sebe raději vezmou takovou nečestnost."

Kniha

Antoine Marés

Edvard Beneš – Drama mezi Hitlerem a Stalinem

2016, Nakladatelství Argo, přeložila Helena Beguivinová, 372 stran, 398 korun

V Marésově knize nejvíc rozjaří, jak se už rok po začátku první světové války konspirovalo proti mocnářství. Vědělo se, že Masaryk v prosinci 1914 odjel na poslanecký pas do Itálie, údajně proto, aby svoji dceru doprovodil do sanatoře, jak se tehdy říkalo. Ve skutečnosti odjížděl, aby mohl začít bourat.

Rovněž se vědělo, že Beneš ilegálně překročil hranice u Aše počátkem září 1915. Ale teprve Marésova kniha ozřejmuje, že ještě předtím Beneš téhož roku dvakrát zajel za Masarykem do Švýcarska, ve vší legální počestnosti, aby mu tajně předal informace o poměrech doma. To se to konspirovalo! Bylo to Rakousko-Uhersko skutečně zpuchřelé… A zbouralo se i proto do značné míry samo.

Podle Antoina Marése není úkolem historiků rozsuzovat "zastánce teorií, mnohdy až karikujících, které Beneše líčí jako ďábla nebo jako irénistu". Podle něj mají spíš vypovídat o složitosti světa a hledat vysvětlení, učinit minulost pochopitelnou.

Francouzští historici mají diskusi o dodatečném souzení, ospravedlňování a omlouvání se už za sebou. Historikům nepřísluší, ani politikům. Hlavně těm ne − když chtějí "řešit" minulost zákony.

A pokud jde o Čechy: kéž by Marésova kniha přispěla ke zdejší debatě. Otvírejme také my spory francouzskými klíči, potažmo klíči evropskými, polskými či maďarskými. Fascinace těmi německými už dlouho zavádí. Stejně tak fascinace jen cizí zradou. Vždyť co my? Nezradili jsme sami sebe, když jsme začali zbrojit a stavět pevnosti až v pětatřicátém roce? Když jsme se ani nepokusili postavit se za naše spoluobčany − německé antinacisty?

Osobnost Edvarda Beneše je a napořád zůstane casus belli. Spory o něj se vynořují a zase zanořují. Sněmovna před dvanácti lety schválila zákon, že "Edvard Beneš se zasloužil o stát", Senát jej neschválil. Nedávno problém Beneše vynořil uhrančivý snímek režiséra Petra Zelenky nazvaný Ztraceni v Mnichově. Z filmu o nedofilmování vane hořká skepse: v dnešním cynickém světě kšeftů se už pravdu nedozvíme. Nikdy. Co z našich, byť poctivých úsilí o pravdu zůstává, je fraška. V době postpravdy, jak se dnes říká, je to vlastně jedno.

Neděje se ale toto vynořování také kvůli nám? Stále stojíme nejen mezi mocnými tohoto světa, ale též mezi světy zásadně jiných hodnot. Nejsme si jisti tím, kam chceme či musíme patřit. Můžeme se dnes "ztratit" leckde: v Bruselu, Pekingu, Berlíně, Moskvě. Pořád nevíme, kdo jsme, jen že už nejsme "ti proti Němcům".

Jistěže jsme také my Edvardem Benešem, se všemi obdivuhodnými i pochybnými stránkami jeho osobnosti. Opusťme naději, že budeme jen těmi skvělými, ať už si pod tím představujeme cokoliv. A mějme na mysli varování Antoina Marése, že "s výjimkou pražského jara a represe disentu se Československo stalo mrtvým úhlem francouzského vidění". Počítejme s tím, že nejen francouzského.

Edvard Beneš je a bude naše oblíbená česká "politická psychoanalýza". Marés se nám ji snaží věcně rozmluvit. Dělá to dobře, důkladně, přesvědčivě a hlavně klidně. Čtenář zřejmě připustí, že má pravdu, ale když ono se nám na tom kanapi tak dobře leží: jsme pacienti, páni doktoři, obdivujte nás, litujte nás, starejte se. Máme to trauma! Vždyť my byli tak strašně zrazeni!

Pacient by už měl vstát. Je nejvyšší čas odhodit berle "zrady Západu" a "Benešových selhání" z let 1938 a 1948. Vstát a jít. Marésův francouzský klíč k Benešovi otvírá další prostor pro debatu. Nabízí perspektivu, která umožňuje nejen vstát, ale vzít s sebou i své lože. A odejít s ním tam, kde jsme opravdu sebevědomě doma. A to přece není v příbytku věčně zrazovaného trpitele. V "truckomůrce" oběti. Vyzdobené obrazy slavných českých porážek.

Související