Jestli něco spojuje českou prózu vydanou v roce 2016, je to jistý druh konzervatismu. V úterý večer to na akci nazvané První bilance, kterou tradičně pořádá pražský Ústav pro českou literaturu při Akademii věd, prohlásil literární kritik Kryštof Špidla.

Ve své tezi o letošní česky psané próze Špidla nalezl „myšlenkový, tematický i formální konzervatismus“. Hned ho také ilustroval na příkladech nedávných románů Petra Stančíka, Marka Tomana, Stanislava Berana či Jiřího Hájíčka.

Špidla nenarážel jen na to, že většina textů se vrací do „bezpečné, už nějak zhodnocené“ historie, a tak například Stančíkův román nazvaný Andělí vejce končí v roce 1945, kdežto hrdina Hájíčkovy prózy Dešťová hůl „utíká do útěšného světa dětství“.

Literární kritik v textech obecně cítí uzavřenost. „Myšlenkový pohyb textů směřuje dovnitř. Jejich obzor je takový český, objevují se idealizované postavy jako dobrý hospodář či sedlák, popřípadě se texty uzavírají do osobní minulosti či vzpomínek,“ řekl Špidla.

Literární historik a pracovník ústavu Aleš Merenus se tezi o konzervatismu snažil vyvrátit poukázáním na to, jak byly některé české romány letos odvážné po vypravěčské stránce. Zmínil například prózu Marka Tomana nazvanou Chvála oportunismu, v níž místo postavy vypráví budova pražského Černínského paláce.

„Mně Chvála oportunismu chvílemi připadala nedotažená, zejména když líčí atentát na Heydricha, u kterého ta budova nebyla, a tak si autor musí pomáhat různými oslími můstky,“ oponoval Špidla. 

Oba kritici se naopak shodli na originalitě letošního prozaického debutu Michala Přibáně, tedy původně literárního historika pracujícího právě v Ústavu pro českou literaturu.

V románu nazvaném Všechno je jenom dvakrát se Přibáň zabývá otázkou spolupráce s StB za minulého režimu a podle svých kolegů pozoruhodně mísí různé časové roviny.

Ředitel ústavu Pavel Janáček Přibáně pochválil také za to, jak ve své knize pootočil perspektivu problému „od toho, že problém tajného agenta je problémem společností před rokem 1989, k tomu, že je současně také naším problémem," řekl Janáček a dodal, že jde o velmi sympatickou cestu.

Podle Aleše Merenuse v letošní česky psané próze sílil proud, jenž propojuje fikci s realitou a využívá dokumentárních prvků. „Je cítit nárůst toho, že autoři si vezmou za téma konkrétní historickou osobu, jdou do archivu a fikci potom staví na konkrétním historickém materiálu. To jsme viděli nedávno u Martina Reinera či Jana Němce,“ řekl Merenus v narážce na dva roky staré romány, Reinerovo dílo Básník a Němcovu prózu Dějiny světla.

Letos by k nim Merenus pomyslně zařadil třeba knihu Jana Poláčka nazvanou Malostranský ďábel, která vypráví o doktoru Jiřímu Arvédovi Smíchovském. Ten se zabýval okultními vědami a spolupracoval pravděpodobně s nacisty, dozajista s komunisty, než roku 1951 zahynul na Mírově. „Poláček si bere dobové dokumenty a staví na tom velmi sugestivně vyprávěnou fikci, která na mě silně zapůsobila,“ řekl Merenus.

Ten se k tendenci českých spisovatelů využívat historické prameny vrátil ještě v následné debatě. „Ta tendence se udržuje a podle mého soudu sílí,“ prohlásil Merenus a posteskl si, že vypravěči jako Jiří Kratochvil, Michal Ajvaz či Jáchym Topol v současné literatuře nemají následovníky. 

Vědci z Ústavu pro českou literaturu mezi sebou také letos uspořádali tradiční hlasování o tom, která tuzemská próza byla nejvýraznější.

Na prvním místě se umístila posmrtně vydaná kniha Voliéry spisovatelky Zuzany Brabcové, jež zemřela loni v srpnu. O druhé až čtvrté místo se dělili Bianca Bellová s postapokalypticky laděným titulem Jezero, odehrávajícím se ve fiktivním světě, jenž nejvíc připomíná okolí Aralského jezera, dále Michal Přibáň s Všechno je jenom dvakrát a také Jiří Hájíček s Dešťovou holí.

Hájíčkův román literární kritik Špidla ve své tezi označil za pozoruhodný. „Zabývá se aktuálními věcmi. Čachry s pozemky a korupce mohou být pro spisovatele až povinné cviky, ale Hájíček dobře vybudoval ústřední zápletku a hrdinu, který snahou dozvědět se pravdu a dobrat se spravedlnosti začíná být až bezohledný ke svému okolí, až ho div netyranizuje. Ta postava je dobře vystavěná,“ prohlásil Špidla.

Účastníky diskuse zaujal též bezmála pětisetstránkový román Marka Vajchra nazvaný Jména příběhu. Knihu, která se zabývá barokní kulturou či hledáním rodové historie a jejíž poznámkový aparát čítá přes tisíc položek, Špidla označil za vrcholně poctivou práci. Také ocenil, že není napsaná povrchním jazykem.

„Přišlo mi to víc jako odborná esej o barokní estetice, ale je to pozoruhodná próza,“ dodal Špidla.

Související