Přijít to muselo. Když se na začátku desetiletí začaly na serveru YouTube objevovat první písničky pod tajemným pseudonymem The Weeknd, ve světě popu se z nich rychle stala událost.

Zpěvák a producent Abel Makkonen Tesfaye z kanadského Scarborough se v nich ponořil do žánru R&B, jehož šablony jsou už dekády úspěšné v hitparádách, jenže s postojem a přístupem alternativního umělce.

Jeho účes ve stylu umělce Basquiata se stal ikonickým stejně rychle jako jeho songy populárními a falzetem v hrdle dokázal skvěle balancovat mezi popem a nezávislou scénou. S aktuální třetí deskou nazvanou Starboy pronikl The Weeknd do světa mainstreamového popu.

S rozervanými texty plnými večírků, večírků po večírcích a experimentování v kombinaci s přiznanými odkazy na Michaela Jacksona smíchanými s leckdy až arabskými nápěvy a samply kapel jako Siouxsie and the Banshees od počátku kariéry do popu vnášel nová témata.

Prvními dvěma deskami se přidal k těm, kteří nastolují trendy pro největší americké popové hvězdy, jež se tou dobou ještě opájely bezstarostností a hédonismem narovnaných tanečních beatů a chytlavých melodií.

Rok 2016 je plný důkazů, že tohle už se změnilo. Jedněmi z nejúspěšnějších nahrávek jsou minimalisticky a hypnoticky pojaté desky Beyoncé či Rihanny, jejíž skladba Work v produkci Weekndova krajana a spolupracovníka Draka by klidně mohla být hymnou opiátově ospalé "antipopové" generace.

Do atmosféry, kdy se z nezávislé hudby stává hlavní proud, nyní The Weeknd vstoupil na první pohled jako vítěz.

Server Spotify ho vyhlásil nejstreamovanějším umělcem a jeho třetí studiová nahrávka Starboy se stala nejprodávanější v osmdesáti zemích světa. Přesto se ale ono vzrušení z nového a jiného přístupu k tradiční popové disciplíně někam vytratilo a někdejší výlučnost střídá při vší rafinovanosti i předvídatelnost.

Z velké části je to v případě aktuální desky určitě dáno přehnanou stopáží. Téměř hodinu a čtvrt s osmnácti písničkami The Weeknd neutáhne a některé skvělé momenty neochotou škrtat zbytečně rozmělnil.

Přesto tu jsou, v čele s úvodní skladbou, která dala albu Starboy jméno a pod jejíž produkcí jsou podepsáni francouzští dobyvatelé hitparád Daft Punk. Jejich prolnutí s Weekndovým světem zní zcela přirozeně. Pro Daft Punk typickou taneční návykovost v sobě ta skladba má, ale až v druhém plánu, zahaluje ji podloudný klid a to je kontrast, na kterém umí The Weeknd svoje hudební vize stavět opravdu dobře.

Druhá spolupráce s Daft Punk desku naopak uzavírá − skladba I Feel It Coming je čistokrevným vyznáním melodice Michaela Jacksona a s línou funky kytarou v refrénu je předurčena k jedinému − úspěchu i u těch, které žádné posouvání trendů nezajímá. Artikuluje to, co předtím Weeknd celou deskou naznačil. Je jistým odhozením manýr, ještě hlubším poddáním se oněm popovým šablonám, které si už dříve pokroutil k obrazu svému.

Díky tomu tu vedle sebe obstojí a uchopitelný celek tvoří novovlnnou diskotékou zrytmizovaná divočina False Alarm, přímočará taneční óda Rockin' patřící do rozjásaného hudebního klubu i "zhulený" song Stargirl s hostující zpěvačkou Lanou Del Rey.

Deska Starboy svou všudypřítomnou melancholií i nenápadnou chytlavostí shrnuje, jak zněl pop v roce 2016. Možná je to přehnanou stopáží a vatou mezi skvělými singly, proč přesto v souhrnu zní, jako by si na ní The Weeknd neostříhal jenom vlasy, ale i kus svojí někdejší výlučnosti.

Související