Martin Reiner: Jeden z milionu

Dětství

Na konci roku 1973 přijde v obálce z USA exoticky vyhlížející vánoční přání. Se zpožděním a spoustou razítek, navíc má pomačkané lesklé růžky; soudruzi si nejspíš Santu podali v cele předběžnýho zadržení. Stříbrné věty v angličtině a červená líčka reliéfního dědka, po němž se dá přejíždět prsty. Jo! Tohle je vizitka hrdiny.

Matka o otci nechce mluvit.

Jednou se prořekne, když naznačí, že emigrace se ukázala být jeho nejlepší vlastností. Něco na tom bylo; v nepřítomnosti se nemohl dopouštět chyb, které dělali ostatní neustále. Když jsem, zuby i myšlenky zaťaté, skláněl hlavu před káravým zrakem matky nebo učitele, myslíval jsem na něj. Na zachránce, co přifrčí se svým sobím stádem, snese se z nízko letících oblaků a unese mě na ostrovy blaženosti. Ta víra rostla na normalizačních skládkách, ale kupodivu nikdy úplně nezplaněla; žila z podstaty. 

Asi o půl roku později doputuje ještě jednou až do Brna obálka s krásnými známkami, které s matkou odlepujeme nad kastrůlkem s vařící vodou. Protože se nevešla do schránky, přinesl nám ji věčně zamračený pošťák večer osobně. Uvnitř je obrázková skládačka atrakcí nově otevřeného Disneylandu, která mě úplně zničí. Chvíli se směju, potom dlouho brečím, matka mě nemůže utišit... Žlutá ponorka, skuteční indiáni útočící na starý vlak, horská dráha, jejíž kolejiště strmě stoupá a vzápětí se propadá v dechberoucích zákrutách, jezírko s plameňáky. Pak pošta z druhé strany oceánu přestane chodit. Soudruzi z Leninky matku upozornili — a to stačilo.

Jaké je to, nemít otce?

Nejspíš zlé pro toho, kdo o něj přijde. Já ale znal jen tetiny historky a jednu retušovanou fotku v sépiovém tónu. Odešel od nás, když mi byly dva roky. Příjezd Rusáků o pár let později vyřešil jeho problémy se svědomím; měl-li jaké. Foukl na opačnou stranu zeměkoule.

Jeho skutečnou podobu si vůbec nedokážu vybavit, ale měl jsem rád tu fotku, kde je mladý a krásný jako Jean Marais.

Matka říká, že ve skutečnosti tak dobře nevypadal.

Po letech ještě poslal nějaké oblečení a pár elpíček.

Já už v tý době — tuším, že to bylo v roce 1985 — vedl tajnou válku s komundírama; můj vorpálový meč samozřejmě vězel v rukou dobře maskovaného člena SSM. Nosil jsem nedůtklivý světlý knírek (blonďák jsem bohužel po otci), na který se akorát chytaly nudle a drobky. Ale obal Van Halenů, kde má andělský hoch mezi prsty cigaretu a na svět pohlíží velmi zlověstně, ten se mi hodně líbil. Koukal jsem na něj jak do zrcadla a úplně cítil, jak mi tají rysy a beru na sebe podobu androgynního mstitele. Ve skutečnosti měla ta léta spíš podobu operetního fundusu zarovnaného kulisami. Takový divadlo pracujících, kde jsem netoužil hrát — a už vůbec ne roli trudnomyslného otloukánka.

Hodit vinu na otce ale nebylo tak snadné, jak bych si přál. Vždyť já pořád snil, jaké to bude, až se jednoho dne setkáme.

A jednu z těch představ jsem dokonce hodil na papír, aniž jsem tehdy něco tušil o záhadné moci psaného slova... Byl jsem fakt slepý mládenec.

Mládí

Svého času jsem psal hodně. Měl jsem několik bloků a do nich ukládal své drzé výzvy osudu. Byl to takový můj náhražkový růženec — a to si pamatuju, že často v těch povídkách hráli významnou roli strážní andělé, strážníčci, k nimž jsem se v dětství modlíval s prababičkou.

Děj téhle povídky jsem umístil za oceán, tady nebylo co řešit. Navíc jsem se chtěl aspoň imaginárně svézt na žlutě polstrovaných sedačkách nějakého silného amerického vozu, ideálně v širokém, robustním cadillacu Coupe de Ville 1956. Jenže to bych musel otce potkat na Kubě, a nevím, co bychom tam dělali, když prý nesnášel doutníky. Tak jsem hrdiny posadil do daleko mladšího lincolnu Continental Town Car ze sedmdesátých let — a jelo se!

Otec řídil velmi soustředěně, s pohledem zapíchnutým do silnice před sebou a měl na tacháči nejmíň sto deset mil za hodinu. Já vedle něj mlčky cucal z lahve brčkem Coca-Colu. Neměl jsem ponětí, o čem bychom se měli bavit. Zato andělé! Cestovali s námi, jak se na strážníčky sluší, přilepení na střechu lincolna; jeden těsně vedle druhého jako ve formaci, křídla složená na zádech do aerodynamického profilu. A byli v jednom kuse v sobě. Poštěkávali na sebe sprosťárny, což mě hrozně bavilo psát; s velkým gustem jsem je obdařil slovníkem drsného, všemi zrazeného adolescenta.

Ale co s tím dál? To jsem nevěděl, a tak jsem rychle zacouval s povídkou do boxu:

Andělská hádka dosáhne bodu, po němž přijde už jen vzpurné pohození hlavou — a pak každý na opačnou stranu, vítr odnáší bílé peří, vítr, který sílí a žene Mohavskou pouští velké trnité koule. Do toho dramatický kvil elektrické kytary...

Čtenář je ujištěn, že andělé nejsou — přes všechnu svou moc — víc než Boží žoldnéři, takže se umoudří a přistanou zpátky na určené vartě, jenže... nebude už pozdě? Neodehrají se právě v těch nestřežených minutách věci, které nikdo nedokáže napravit?

Ruský kaktus

V reálném životě jsem vystudoval botaniku na přírodovědecké fakultě.

Když jsem koncem devadesátých let svého otce poprvé navštívil, stál před jeho domem ojetý Renault Espace. A měl hned na uvítanou skvělou zprávu: na večeři jedeme do restaurace All You Can Eat, kde si člověk může pořádně naložit. Můj hrdina!

Buicky, chevrolety, plymouthy, studebakery, oldsmobily či lincolny si do velkého sešitu vylepuju dodnes. Nedávno jsem letěl do Dubaje, abych na vlastní oči viděl nejúchvatnější sbírku těchhle nabušenejch staříků, stovky korábů, v nichž jsem tolik let převážel své sny. Jenže čas nezastavíš, I’m not a kid anymore, a můj vztah k Americe a všem jejím rekvizitám se dost proměnil. Řekl bych, že zvěcněl.

I ta mytická koule hnaná vichrem skrz pustinu, ten povinný doplněk westernů, který se na plátně musí objevit nejpozději, když jsou mraky za bílými titulky černé jak schody do pekla a v dáli zní harmonika, se proměnila v laskavec bílý. Neznám v rostlinné říši název, který se tak příkře rozchází s pověstí svého nositele. Ale tohle je zajímavé: ta ikona amerického Západu pochází... z Ruska. Jako můj otec, ostatně. V Americe jí občas říkají ruský kaktus. Pro samotné Rusy je to ovšem tatarský bodlák. Pro Rusy je celý svět tatarský bodlák, který je třeba spálit.

Když můj otec, oficiálně Oleg, ale pro všechny odjakživa Olin, začal po sametové revoluci ze svého emigrantského domku v Lake Forest kibicovat dění u nás, přinutil Josefa Škvoreckého napsat do Lidových novin: „Dejte si velký pozor na tyhle apoštoly, kteří pobrali své rozumy na intelektuálních skládkách celé Ameriky. Jsou to pivní moudrosti... a to, že přilétají z Ameriky, by vás nemělo zmást.“

Díky bohu za ta slova!

Olin se tenkrát urazil a odložil plánovanou invazi do Čech. Pak vážně onemocněl a dnes o Česku mluví jen v souvislosti se svou smrtí a pohřbem na nějakém malém jihočeském hřbitůvku. Kýč jak vrata! Chybí jen mramorový anděl na náhrobku, patřičně zdrcený Olinovým skonem.

Pokud jde o mě, já s anděly definitivně skončil. Ale je to jinak, než si myslíte. Nic ve stylu věda a věci exaktní kontra mystika s velmi plochou dráhou letu. Mě na nich začalo štvát, jak byli přístupní představám kdejakého idiota. A tahle jejich frivolnost, která jim dovolovala rozdat si to s klopotnou fantazií prvního vola, na kterého venku narazili, způsobila naši rozluku. Zavrhl jsem anděly, skutečné i ty papírové. Ale ještě předtím mi přece jen něco sdělili. Tam, kde se kruhy individuálních svobod protnou, vznikají snadno a rychle válečná pole. Vysunutá zóna, země nikoho, prostor, jehož ztráta je v generálním štábu srdce podepsaná dřív, než se boj rozhoří.

Místo katastrof.

Z Las Vegas do Anaheimu

Dal jsem tu andělskou povídku tenkrát přečíst své matce.

Posadila se u kuchyňského stolu, míchala bezmyšlenkovitě turka; já vedle předstíral, že čtu jakýsi článek v Mladém světě. V jednu chvíli se nahlas rozesmála, pak na mě omluvně pohlédla, a já jí pokývnutím a gestem naznačil, že teď ne, že má rozhodně pokračovat.

Vysvětlila to později: zmínka o otci jako „soustředěném řidiči“ ji hrozně pobavila.

„Já Olina vlastně moc neznala,“ řekla mi, „ale řidič to byl strašnej. Jednu bouračku jsem s ním zažila. Otočili jsme to několikrát přes střechu. Nechápu, že se nikomu nic nestalo. Řídil nemožně, ale byl to vždycky klikař.“

Ve vzpomínkách holt vypadá vždycky všechno líp než ve skutečnosti. Olin totiž není strašný řidič; on je, přísámpámbů, nejhorší řidič, jakého jsem zažil.

Když si chce zapálit cigaretu, jede na rychlostní silnici pět vteřin v protisměru a bez velkého spěchu hledá zapalovač v bordelu úložního prostoru po pravé ruce. Na dálnici vjede omylem do placeného pruhu, a když to zjistí, provádí manévry, jejichž výsledkem může být jen smrt nebo doživotní odebrání řidičáku. Jezdí na červenou a nadává volům, co se mu tam motají. Neustále usíná za volantem. Když ho sleduješ při práci, dojde ti, že jeho anděl strážný musí být vážně Herkules, když ho udržel při životě sedmdesát let.

A pokud byl stejně skvělý milenec, jako je skvělý řidič (a to si o sobě myslí), je tenhle náš výlet nejlepší sit down na světě.

Zaráží vás, že pár dní poté, co jsme si poprvé potřásli rukou, vím o jeho sexuálních úspěších? Vytáhl snad po cestě ze Salt Lake City do Los Angeles své diplomy, zacinkal půl století starými medailemi? Tak na to vemte jed!

Přemýšlel jsem celou dobu, jestli si to všechno vymýšlí, bohapustě lže nebo jen hodně přifukuje historky s reálným základem... Ale ten největší otazník ležel úplně jinde.

Je možné, aby má matka nepochopila, že byla jen pořadovým číslem v prázdninové soutěži spřátelených plavčíků? Nejspíš ano.

„Kdo měl za sezonu míň jak sto bab,“ praví poklidně ten růžolící nadsamec, „neměl šanci.“

„Vždyť já vím, za vašich mladých let byly zimy studenější — a léto od března do Dušiček,“ načrtnu velmi dlouhou plaveckou sezonu, ale on se jen uchechtne, takové to chtěl bych vidět tebe, a má samozřejmě pravdu.

Tenhle závod bych nevyhrál ani za dvacet let.

Kdo zdědí Zemi?

Večer v motorestu, kousek od Disneylandu, v Anaheimu, si otec nad umyvadlem vyčistil zuby a omyl hemeroidy. Na chvíli se zastavil pohledem v zrcadle. Sedmdesát, pomyslel si. Ale pomyslel vskutku? Na koho tam vlastně koukal?

A koho uvidím v zrcadle já v jeho věku?

Hemeroidy si taky omývám; akorát k tomu zatím nezvu rodinu. Jemu je to jedno. Syn neznamená nic. Nemá mu co dát. Nemůže v něm zahlédnout své chyby. Nevidí už nic; ani v tom zrcadle.

A já? Mohl bych se poučit z jeho chyb. Jenže on chyby nedělá, pamatuješ? Kdyby ses ho zeptal, na žádnou by si nevzpomněl.

Já se pletu ustavičně. Libuju si v iluzích. Možná proto v sobě pořád škrtám; i když žádnou chybu nevidím, nevěřím, že by tam nebyla. Třeba... kdybych ho měl nablízku, věřil bych si víc. Nebo by mě svým egem udusil jak polštářem.

Teď už několikátej den poslouchám jeho netrpělivý řev šeptem, jeho nedůtklivé pokyny, nevyžádané rady, impertinentní otázky, a čím dál víc si myslím, že by to dlouho nevydržel, že by se z té své nápovědní kukaně vyškrábal a šel odžít naše životy sám... daleko lépe, samozřejmě; bez chyb.

Jaké je to, mít otce? Tak... asi takhle:

„Jak to sedíš za tím volantem? Proč si dáváš to sedadlo tak blízko?!“ (Štěká na mě, když ho konečně vystrnadím na místo spolujezdce.)

„Proč zajíždíš k tomuhle pitomýmu hotelu?“ (Jsou jeho první slova, když se po třech hodinách spánku probudí v cíli naší cesty.)

Co to máš na sobě za nevkusný tričko?“ (Zeptá se s vážnou tváří stokilový stařec s postavičkou Barta Simpsona na svém triku.)

Ale jindy jsme si docela hezky popovídali:

On: „Nejsi teplouš?“

Já: „Proč?“

On: „Že seš takovej...“

Já: „Jakej? Podívej se na mý ruce. To jsou přece úplně tvoje ruce.“

On: „No právě. Vždyť tys těma rukama nikdy nic neudělal.“

Já: „Jak to proboha víš?!“ (Má pravdu.)

„A udělal?“

„Já používám spíš hlavu.“

„Hlavu?“ (Velmi posměšně.)

„Moh bys to taky někdy zkusit.“

„Když myslíš.“

„Nechápu, proč sis matku bral, kdyžs to stejně nemyslel ani na minutu vážně.“

„Snažil sem se. Byla těhotná.“

„Snažil ses dva roky. To ses opravdu přetrh.“

„Co to je za blbý řeči?“

„Tys nikdy nezkusil odevzdat svý zbraně a jít dál jen tak. Vzdát se svý síly, svý nezávislosti.“

„Proč bych to taky dělal?“

„Nevím.“

„Tak vidíš.“

„Možná... bys tu sílu nějak předal těm, kvůli kterým se jí vzdáváš.“

„Bullshit!“

„Asi máš pravdu.“

„Oh, look at this shit!“ sklouzne naráz do angličtiny, když se přes silnici přežene velikou rychlostí několik trnitých koulí.

„Jak se tomu tady oficiálně říká?“

„Tumbleweed. Ale měli by tomu říkat the worst crap one could ever see. To ti doškrábe lak na novým autě tak, že ho můžeš vyhodit. Rusáci tomu říkaj tatarskej bodlák.“

„Já vím.“

„No jo, ty víš všechno.“

„Budeš se divit, ale o rostlinách toho vím dost.“

„I vo takovejch?“

„Laskavec bílý, ale klidně taky třeba slanobýl draselný, Salsola kali, jedním slovem tumbleweeds, nejdokonalejší plevele, jaké Matička Země povila.“

„Poslyš...“

„Ne, teď ty poslyš, aspoň na chvíli drž hubu!“

„No jo no,“ rozesměje se spokojeně.

„Tenhle tatarskej bodlák vyrůstá ze země jako každá jiná rostlina. Ale když semena dozrajou, tak stonek uschne, ulomí se a vítr pak žene celý rezervoár semen krajinou. A těch semen je tam okolo čtvrt milionu. V jedný tý kouli. A kdykoli s tím vítr praští o zem...“

„Tak se ty semena vysypou.“

„Tak se ňáký semena uvolní... Když se tenhle tumbleweed dostal koncem devatenáctýho století z Ruska do Ameriky, způsobil tady naprostou katastrofu. V parlamentu Severní Dakoty se vážně uvažovalo o tom, že oplotí celej stát, aby to zastavili.“

„A co na tom bylo tak hroznýho?“

„Nejhorší bylo, že často fungoval jako větrem hnaná pochodeň. Nic nehoří tak snadno jako tohle prosušený chrastí, který je navíc furt v pohybu, zásobovaný kyslíkem. Takže tumbleweed zapaloval lány s úrodou, a taky nepříjemně zraňoval koně, bez kterých byli farmáři namydlený. A víš, co je nejvtipnější? Že to bylo právě planýrování a zúrodňování půdy, který umožnilo tohle inferno. V divoký krajině plný keřů a tuhejch trav by se plevel snadno o něco zachytil, ale takhle letěl plání jak družice noční oblohou —“

„Poslouchej, ty fakt mluvíš jak hotentot.“

„Bez zušlechťování, Oline, by tenhle ruskej plevel v Americe byl jen takový bla bla bla, ale v zemi, kde může opravdu každej říkat nahlas, co mu zrovna dělá průvan v palici, se škodlivý semena rychle šíří.“

„Tomu nerozumím.“

„Fascinující na tom ruským kaktusu je schopnost přežít za všech okolností. To asi víš, že nedaleko odtud dělali Američani jaderný pokusy —“

„V Nellis Range —“

„— nejen. V jižní Nevadě všude možně, těch střelnic bylo několik. A hádej, jaká rostlina se objevila na Ground Zero jako první?“

„Tumbleweed?“ (Bez ironie!)

„Takže to bude nakonec ruskej plevel, kdo s žábama, červama a slimákama zdědí tuhle Zemi.“

Desperado

Mají strážníčci v popisu práce též dozor nad činy našich úst?

Kdo ví... ale měli by.

Byl jsem tehdy vizionář, který viděl, co nastane, nebo jsem tu situaci prostě stvořil?

Protože po všech těch letech se opravdu stalo, co jsem předvídal. Andělé na chvíli přerušili službu — a ti dva dole v autě se spolu dali do řeči.

Otec a syn, kteří se potkali příliš pozdě.

Když Olin vyrazil druhý den za svým doktorem dolů do Města andělů, napsal jsem krátký vzkaz na papír vytržený z bloku a pak vyrazil pěšky do nejbližšího rentcaru. Půjčil jsem si Pontiac G6, krásný kus, stříbrná metalíza, vevnitř bílá kůže. Trvalo to celé pár minut, a ani to nebylo drahý. Vyjel jsem z širokého výjezdu na hlavní silnici a pocítil radost a sílu. To auto bylo jako nová pohádka, do které mě právě obsadili. Elegantní, mocné, mé.

Řekl, ať se zajdu podívat do Disneylandu, a nejspíš si vážně myslel, že budu v tom motorestu sedět na zadku, dokud se nevrátí. Vždyť co by za takovou možnost jinej dal!

Tak jsem si půjčil Gé šestku a jedu do San Diega.

Zase mi patří celej svět; svět, o kterej jsem se zkusmo dělil na pár dní s ním. Teď jsem to zase já, ve své správné velikosti. Nejlepší řidič. Skvělý milenec! Má krev je jenom má. Hnací sílu tam napumpoval přímo Stvořitel. Nic víc, nic míň!

Uháním dálnicí.

Pustím rádio a tam: Desperado od Eagles. Směju se té náhodě, nahlas zpívám a z hlavy mi odletují poslední cáry vjemů spojených s ním. Jako když na větrné ulici zahodíš starý noviny. Zpívám, jako jsem vždycky zpíval. Na plné hrdlo.