Kniha Michaila Zygara nazvaná Všichni muži Kremlu by se klidně mohla jmenovat Ruský prezident pohledem svých blízkých. Bývalý šéfeditor moskevské nezávislé televizní stanice Dožď knihu chystal řadu let a na základě přímých rozhovorů v ní vykreslil portrét ruského prezidenta Vladimira Putina. Největší zvláštností Zygarovy knihy je fakt, že jediným, s nímž autor nemluvil − anebo rozhovor s ním nezveřejnil −, je ruský prezident sám.

Zpovídaní lidé se samozřejmě z nejrůznějších důvodů stylizují, přesto v souhrnu poskytují autentický pohled na způsob myšlení nejužšího Putinova okolí a na vývoj uvažování muže, který od roku 2000 vládne Rusku.

Tento vhled je velice důležitý k vyjasnění několika okolností. Vladimir Putin od svého nástupu k moci vyvolával otázky, zda zamýšlí pokračovat v liberálních reformách, jak by se mohlo zdát podle jejich stoupenců mezi ekonomicky orientovanými ministry, anebo zda od počátku cílevědomě budoval vertikálu moci, což je jiné označení pro autoritativní režim. Případně zda je váhavým vůdcem, jehož hlavním, nyní jediným záměrem je udržet se u moci s cílem vrátit Rusko na světovou scénu jako rozhodující velmoc, jakou byla za studené války.

Své strategické a prestižní mety − vrátit Rusku postavení supervelmoci − však Vladimir Putin může dosáhnout jen částečně. Kreml nyní nedisponuje prostředky, jež mu poskytlo první "tučné desetiletí" Putinovy moci. Tehdy se sešly dva významné faktory: účinky předchozích ekonomických reforem a rostoucí ceny ropy i zemního plynu, které umožňovaly navenek používat energetické suroviny jako mocenský prostředek a doma si z rekordních příjmů rozdělovat dividendy.

Osobní svědectví Putinovi blízkých lidí opakovaně potvrzují, že prezident je velice obratným taktikem. Dokáže využít slabin soupeře a také alespoň částečně modernizoval ruskou armádu − její výzbroj i taktické uvažování.

Putin však neumí modernizovat ruský stát, jehož úloha za jeho vlády nebývale narostla. Zevnitř je Rusko oslabováno vleklou demografickou krizí, nekvalitním školstvím, zastaralou infrastrukturou i absencí fungujícího právního systému, která odrazuje dlouhodobé zahraniční investice a vypuzuje domácí podnikatele − ti pak investují v zahraničí.

Z postupné proměny okolí ruského prezidenta vysvítá problém s rostoucí úlohou a vlivem siloviků, kteří se stali klíčovou složkou ve státě i v ekonomice. Jsou to lidé z bezpečnostního aparátu, kteří nemají žádnou mocenskou či politickou protiváhu, a tak se ocitají mimo kontrolu, kterou za Sovětského svazu představovala komunistická strana.

Vše závisí na názoru prezidenta a lidí kolem něho − v případech, kdy jde o jejich zájmy, dokážou Putinovo rozhodnutí ovlivnit. Dokumentuje to příběh přihlášky o pořádání zimní olympiády v Soči, proti níž se Putin původně stavěl, ale nakonec se nechal přesvědčit potěmkinovskými billboardy podél cesty ze svého bydliště do Kremlu. Přispěla k tomu také epizoda během přímého přenosu Putinovy pravidelné výroční televizní seance. Tehdy se prezidenta objednaný tazatel zeptal, kdy už konečně Rusko uspořádá olympiádu.

Kniha

Michail Zygar
Všichni muži Kremlu – Stručná historie dnešního Ruska
2016, Nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložil Libor Dvořák, 416 stran, 369 korun

Z knihy je nápadná uzavřenost Putinova nejbližšího okolí, protože jemu blízcí lidé jsou přesvědčeni, že pokud by mu řekli něco, co nechce slyšet, poškodili by především sami sebe.

Jevgenij Kovalčuk, jeden z Putinových přátel ještě z mládí, se svěřil: "Co by se stalo, kdybych otravoval Putina tak, jako to udělal (bývalý ministr financí) Alexej Kudrin? Omezil bych svůj přístup k němu a nakonec bych se tak sám potrestal. Proč bych něco takového dělal?"

Na anexi Krymu se zase ukazuje zkušenost z totalitních časů, kdy jedna věc jsou úmysly a záměry a druhá jejich provedení. Okupace poloostrova, která byla zvenčí nahlížena jako ukázka nové strategie pracující s hybridní válkou a efektivními zastíracími manévry, podle bezprostředních líčení obsahovala sérii improvizací vrcholících zmatečným útěkem ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče sesazeného parlamentem z funkce.

Pro pochopení Putinova uvažování je podstatné, že zásah na Krymu i podpora separatistů na východě Ukrajiny byly motivovány pocitem, že Rusko ztrácí vliv na své okolí, na které mělo nárok po desetiletí, kdy platilo dělení světa podle jaltské konference z roku 1945.

Z výpovědi lidí kolem Putina vyplývá, že nynější sebestylizace ruského vůdce je výsledkem postupného procesu. Na začátku své vlády se například pokoušel o partnerství se Západem. Jeho nabídka, aby se Rusko stalo součástí NATO, ovšem vůbec nebrala v potaz, že podmínkou členství není pouze vojenská, ale ještě více politická aliance.

Kniha Všichni muži Kremlu také dokládá, jak velkou roli v uvažování Vladimira Putina hrají otázky prestiže. Nejvíc se jej totiž nedotkly sankce uvalené na Rusko kvůli Ukrajině, ale fakt, že Rusko bylo vyřazeno ze skupiny G8 sdružující nejvyspělejší státy světa.

Po překladu Zygarovy knihy do češtiny je spolu s letošním vydáním například Nového cara Stevena Leeho Myerse nebo Putina a putinismu Waltera Laquera k dispozici série fundovaných rozborů politiky velmoci, která se stále asertivněji prosazuje na evropském kontinentě i ve světě.

Související