V závěru nejnovějších Star Wars, filmu Rogue One, se objeví tvář jejich nejslavnější hrdinky, princezny Leii. Je vykouzlená počítačovými triky ve stejné podobě, v jaké se herečka Carrie Fisherová roku 1977 poprvé představila coby slavná mezigalaktická princezna. Dnešního diváka v té chvíli zaplaví pocit zvláštní nostalgie.

Necelé dva týdny po premiéře filmu Rogue One však z téže scény zamrazí: takhle se americká herečka, která předevčírem ve věku 60 let zesnula, naposledy objevila za svého života na plátně kin. Virtuálně.

Je v tom podivná ironie. Fisherová se celý život vyrovnávala se svou nejslavnější rolí, která byla zároveň i prokletím. Těžko říci, jaký osud její postavu potká v osmé epizodě Star Wars, která se v kinech objeví přesně za rok a kterou ještě stihla natočit. Ale samu sebe mohla naposledy na plátně spatřit jako počítačový přízrak.

Nejspíš by to okomentovala s nadhledem, který byl vlastní nejen její nejznámější hrdince, ale také jí samotné. "Celá má existence by se dala popsat jedinou větou. A ta zní: Kdyby můj život nebyl vtipný, pak by musel být pravdivý, a to nelze dopustit," míní v jedné ze svých vzpomínkových knih nazvané Wishful Drinking z roku 2008.

Zde otevřeně a také velmi humorně popisuje temné stránky svého života − od drog a alkoholismu přes bouřlivý vztah a krátké manželství s hudebníkem Paulem Simonem až po bipolární poruchu a deprese, z nichž se léčila i pomocí elektrošoků.

Když se Fisherová stala hvězdou filmu, kterým režisér George Lucas změnil podobu hollywoodských trháků na dlouhé dekády, všichni kamarádi si dělali legraci z jeho názvu. Hvězdné války − znělo to jako film o hádce jejích skutečných rodičů.

"Jsem vskutku produkt Hollywoodu. Když se spojí dvě celebrity, výsledkem je něco jako já," naráží Fisherová v knize Wishful Drinking na svůj původ. Byla dcerou herecké hvězdy Debbie Reynoldsové a popového zpěváka Eddieho Fishera a její život se od "obyčejné" reality hodně vzdaloval, jak přiznává na stránkách knih.

Život v showbyznysu byl přitom tím posledním, co by ji lákalo, když sledovala, jak se z její matky, někdejší hvězdy filmů jako Zpívání v dešti, stává zpěvačka v nočních klubech a kterak se otcova kariéra rozpouští v alkoholu a amfetaminech.

Přesto v sedmnácti letech dostala první malou filmovou roli v dramatu Šampón režiséra Hala Ashbyho, kde se na chvíli objevila po boku svůdníka, jehož hrál tehdejší idol Warren Beatty. A o dva roky později se coby studentka anglické herecké školy účastnila konkurzu na Star Wars.

Takhle ve své poslední knize The Princess Diarist, která vyšla před pouhým měsícem, popsala vlastní pocity, když se od svého agenta dozvěděla, že roli dostala: "Zasmál se, pak jsem se zasmála já, položila jsem sluchátko a vyběhla jsem na dvorek a na ulici. Pršelo. V L. A. neprší. Nyní v L. A. pršelo a já byla princezna Leia. Nikdy předtím jsem nebyla princezna Leia, a od teď už jí budu napořád."

Jako z románu

"Ráda cituji fiktivní postavy, protože si sama jako taková fiktivní postava připadám," napsala v jedné ze svých knih herečka Carrie Fisherová.

Už od čtrnácti let psala – ať už deníky, či básně. Když letěla propagovat svou nejnovější knihu The Princess Diarist, tedy Deníkářka princezny, dostala v letadle infarkt, kterému nakonec podlehla.

V těch slovech je i kousek hořkosti z vědomí, že během dekád s Leiou splynula v jednu bytost, že pro veřejnost už zůstane jen a pouze nebojácnou princeznou s nejdivnějším účesem v celé galaxii.

Přitom Fisherová hrála v desítkách dalších filmů. Jednu ze sester ve snímku Woodyho Allena Hana a její sestry.

Či kamarádku hlavní hrdinky romantické komedie Když Harry potkal Sally.

A v hudební komedii Blues Brothers si na chvíli ukradla film pro sebe, když překvapila dvojici hrdinů v temném tunelu a zasypala je ostrými kulkami a ještě ostřejšími průpovídkami.

Ale Leii už se nikdy nezbavila.

Fisherová napsala čtyři romány a literární talent čiší i z jejích autobiografických knih. Vzpomíná v nich třeba na to, jak se jejich vztah s Paulem Simonem promítl do písní a alb, za něž hudebník získal tři Grammy v hlavní kategorii Album roku. Ale také na Hollywood, který z ní udělal sebevědomou akční hrdinku i sen mnoha chlapců a hračku stojící v poličkách dětských pokojíků.

"Chtějí ze mě jen tři čtvrtiny," podotkla jízlivě, když jí opět nabídli roli nejslavnější vesmírné princezny v sedmé epizodě Star Wars z loňského roku a tak jako v roce 1977 po ní chtěli, aby zhubla. A o roli žen ve filmu i o dalších společenských tématech včetně vlastní duševní poruchy psala též do novin.

V knihách i v komediálních výstupech na pódiu si Fisherová vždy bez skrupulí dělala legraci ze svých prohřešků: "Víte, jak se říká, náboženství je opium lidstva? Tak já nábožně užívám celé zástupy opiátů."

Poslední kniha však končí sérií emotivních otázek, jak by její kariéra vypadala, kdyby nebylo princezny Leii.

"Nikdo by se neptal, zda jsem se necítila jako zboží v těch hloupých zlatých bikinách, když jsem seděla na obřím krutě se chechtajícím slimákovi. Nikdy by se mě nezeptali, kým byste se stala, kdybyste nebyla intergalaktickou princeznou? Byla bych to já. Však víte, Carrie. Jen já."

Související