Je to taková ta kategorie "překvapilo, že ještě žil". Když umřel Claude Lévi-Strauss v roce 2009, spousta lidí (tedy z toho mála, kterému to jméno něco řeklo) se zastyděla, že ho už pokládala za mrtvého. Když nyní zemřel Zygmunt Bauman, asi to mělo pár lidí podobně.

Už se pomalu rojí nekrology a bez překvapení v nich vedou zmínky o holokaustu a tekuté modernitě. Obojí již roky žije ve veřejném prostoru s nezbytnou mírou zjednodušení.

Baumanův koncept vztahu holokaustu a modernity (Modernity and The Holocaust, 1989) nelze zcela dost dobře docenit, dokud člověk nepochopí Baumanovu letitou snahu pochopit zákonitosti moderního věku. Jeho práce o rozvoji racionality a byrokracie nevyhnutelně skončily až u promýšlení perverzí, které redukují osoby nadané emocionální inteligencí a morálkou na člověka stroj. Bauman proto musí odmítnout holokaust jako jedinečný a neopakovatelný fenomén, protože v tragédii 20. století vidí vyhřeznutí mnoha trendů modernity.

Baumanova kniha dobře ukazuje, že někdy historii nelze vysvětlit vršením faktů a letopočtů. Ty bez interpretačního rámce nic neznamenají.

A čím nepochopitelnější součást dějin, tím více potřebujeme jasný výklad a vodítko kauzality (jakou moc má interpretace perverzí modernity, ukázal zcela odlišně na příkladu holokaustu i další nedávno zemřelý intelektuál – historik Ernst Nolte).

S dalším Baumanovým slavným konceptem, tekutou modernitou, je to ve veřejném prostoru snad ještě horší (Liquid Modernity, 2000). Co dnes není tekuté, jako by nebylo.

Přitom Bauman ve své knize definuje, co je předpokladem této tekutosti. Silný individualismus, ztráta společných rámců, konzumerismus, snadná mobilita (ale jen pro někoho). A výsledkem je nejistota světa, budoucnosti i vztahů. Odkaz na Baumanův koncept je ale dnes ve veřejné sféře už silně inflační, až kýčovitý, a většinou znamená pouhou výmluvu "je-to-jinak-než-jsem-x-let-tvrdil-ale-ja-za-to-nemuzu-to-ta-tekuta-modernita".

Globalizace spojuje, právě když rozděluje

Tekutou modernitu také není dost dobře možné pochopit bez předchozí Baumanovy knihy a to je méně známá studie o globalizaci - Globalization: The Human Consequences, 1998. Je psána takřka těsnopisecky, hutně, máloco není popsáno pomocí protikladu. Ale po mém skromném soudu je v čase smrti autora tím nejdůležitějším, co nyní můžeme z objemného díla číst.

Nejprve pár slov o knize: Bauman v ní skvěle popsal, že globalizace spojuje, právě když rozděluje, globalizuje, právě když lokalizuje, integruje, právě když segreguje, separuje a vylučuje. Už v roce 1999, tedy v době vrcholného nadšení z propojování světa, obchodu a ideologií, Bauman věštecky psal, že ti, kteří pociťují negativa globalizace, se uchylují k "neotribálním a fundamentalistickým" tendencím.

Elity pociťují krásnou "beztížnost moci", ale ty méně úspěšné drtí důsledky a ohrožená teritorialita, ze které nemohou uniknout. Nové technologické možnosti globalizace pak bohužel více "polarizují, než homogenizují". 

Bauman popisuje, jak autoritu globálních zajišťuje právě jejich odstup. Jsou mimo tento svět, nad světy místních lidí, prostřednictvím kybersvěta se vznášejí a dozírají. Lidé k nim vzhlížejí prostřednictvím nových médií a buď je slepě následují, nebo si uvědomují svoji neradostnou zkušenost, své lokalizované vězení.

Čtení k brexitu, Trumpovi, Babišovi

Baumanův popis globalizace příliš veselý není (v Giddensově konceptualizaci myšlenkových škol o globalizaci, tedy hyperglobalistická, skeptická, transformacionalistická, by mu bylo asi nejlépe u skeptiků), ale to není na Baumanově knize to podstatné. Nejdůležitější je to jeho vystižení, že globalizace je vždy spojená nádoba. Zatímco my šťastnější se osvobozujeme ze své lokality, rubem jsou ti, "kteří bezmocně přihlížejí tomu, jak jim jediná lokalita, již obývají, mizí pod nohama". A jejich hněvu se v konečném důsledku nedá nikdy uniknout. 

A teď proč je to aktuální: No řekněte, co je lepší četba k brexitu, Trumpovi či Babišovi? Dokud nepochopíme, že náš třpytivý globalizovaný svět, který nás pomalu až nudí přemírou všech těch lákavých příležitostí, není pro všechny a všech, tak jen dál prohlubujeme rozpornost globalizace v naší pozdní fázi modernity. 

Bauman, který v sobě koncentroval tragiku 20. století, nás na to upozorňoval už dávno. Proto jeho odkaz ještě dlouho nezemře…

Související