Iva Bittová vydala album s kapelou Čikori, zní na něm hudba přírodních národů pro 21. století

Od města New Yorku jsou to dvě hodiny jízdy vlakem. Domov zpěvačky Ivy Bittové. Okolo les. "Právě v lese u New Yorku jsem poslouchala starší nahrávky," telefonovala nedávno Bittová redaktorce České televize z americké "pustiny" o rozhodujícím momentu, kdy nad energií pramenící z pracovních záznamů skladeb Čikori dostala chuť natočit s touto kapelou další album. Teprve druhé. Vyšlo nyní pod názvem At Home, zatímco debutová deska Čikori je už šestnáct let stará.

V kariéře Ivy Bittové znamenalo založení Čikori koncem devadesátých let zlom. Po letech sólového hraní se někdejší zpěvačka rockové skupiny Dunaj vrátila do stálejšího muzikantského kolektivu. Tehdy také s filharmoničkou, houslistkou Dorotheou Kellerovou nahrála 44 duetů pro dvoje housle od Bély Bartóka a pak už vše směřovalo k množství spoluprací se špičkovými hudebními soubory různých obsazení a velikostí z Česka i ze světa. A také k příklonu ke klasické hudbě včetně role Elvíry v Mozartově opeře Don Giovanni i k přesídlení do New Yorku, kde měl tento modernistický Giovanni premiéru v roce 2004.

To vše Bittovou vyladilo tak, že aktuální nahrávka s Čikori je mantrou muzikantské dokonalosti. K tomu duchazpytné texty, přimíchané hlasy přírody, navzdory použité elektronice jakési odindustrializované pojetí − hudba přírodních národů pro jedenadvacáté století. Místy šamanský trans, příznačný pro autorský rukopis minimalistického kytaristy Vladimíra Václavka, s nímž Bittová hrála už v osmdesátých letech v Dunaji.

Václavkova kytara v Čikori rýsuje základní plán, na němž Bittová s ostatními hudebníky buduje někdy až slastné, ale vyzrálé melodie. Velkou hudbu ze skladeb Čikori dělá způsob vzájemného provázání hlasu i houslí Ivy Bittové, Václavkovy kytary, kontrabasu Jaromíra Honzáka a trubky či křídlovky Oskara Töröka − jsou to blízká setkání čtyř druhů.

"Čím lépe jsem na tom s houslemi technicky, tím víc muziky mě napadá," vysvětlovala Iva Bittová už v roce 1996, proč jí sólové hraní začalo být těsné a potřebuje hudbu realizovat v širším kolektivu. Téhož roku se základní sestavou ještě oficiálně neustavených Čikori uvedla v pražské Arše premiéru programu Bílé inferno, o rok později vydaného na dvojalbu. To má pověst jedné z umělecky nejzásadnějších tuzemských nahrávek devadesátých let. Úspěšná byla také komerčně: s více než deseti tisíci kusy patří k nejprodávanějším deskám vydavatelství Indies v jeho historii.

"Díky Bartókovi jsem učinila další krok," odkazovala v době Bílého inferna zpěvačka na jinou svou tehdejší nahrávku s Dorotheou Kellerovou. "Když jsme zkoušely Bartóka, zeptala se mě občas zničehonic Dorotka: A ty jsi teď s houslemi zpívala, nebo ne? Můj hlas se začíná propojovat se zvukem houslí, rezonovat s nimi."

Na totéž by se nyní Ivy Bittové mohl zeptat posluchač některých pasáží alba At Home, třeba při unisonu s trumpetou: A vy jste teď zpívala?

Posluchač si ale pět minut z úvodní − dvakrát tak dlouhé − skladby nazvané Noc musí počkat, než Iva Bittová zpívat začne. Číst to lze jako upozornění, že v Čikori má Bittová stejné postavení jako ostatní hudebníci. Navíc Bittové tu suverénně konkuruje druhá "zpěvačka": tou je trubka, případně křídlovka mladého slovenského jazzového hudebníka Oskara Töröka, jinak člena skupiny Vertigo.

Törökova hra je baladicky snivá, důvěrná, zabarvená do melancholického retra. Čaj o páté ráno. Milosrdně krásný tón. Jazz nové generace se starým obsahem.

Bittová na albu zpívá civilně, po ptačím způsobu štěbetá jen výjimečně, skoro hlas nepitvoří, jak bývá charakteristické pro její styl. Formovaná mimo jiné dvěma dřívějšími alby se smyčcovými kvartety − Škampovým a Muchovým, kde v jadrně čistých pózách nazpívala lidové písně zapsané Leošem Janáčkem a Bélou Bartókem − pojala svou roli na At Home jako téměř klasická folková písničkářka. I když občas zazpívá důrazně rockově.

Snad jen ve dvou třech pasážích z celé desky se hudba Čikori rozteče, opouští tvar, jako by si kapela chtěla odpočinout od vysokého nasazení, které předvádí od prvních taktů desky. Producentský střih by to vyřešil.

Beztak ale posluchač nadšeně stříhá ušima, aby z desky At Home zachytil všechny její nuance. Uši dokážou být v té chvíli většími branami slasti než jiné tělní otvory.