Především dvě velice úspěšná představení pro děti jsou v obecném povědomí spojena s divadelním režisérem Janem Bornou, který v pondělí zemřel ve věku šestapadesáti let. Inscenace nazvané Kdyby prase mělo křídla a Jak jsem se ztratil Borna připravil v pražském Divadle v Dlouhé a královsky se na nich bavili také dospělí.

První byla smrští divadelních nápadů, zdobících volné pásmo z písniček hudebníka Petra Skoumala, kde měly nezastupitelné místo báječně nonsensové texty básníka Emanuela Frynty. Druhá − od roku 2000 stále hraná produkce − neopakovatelně navozuje vánoční atmosféru a opírá se o jednu z povídek spisovatele Ludvíka Aškenazyho.

Jan Borna se k něžnému humoru svých inscenací propracoval i přes texty komplikovanější. Bylo jimi třeba Tango polského dramatika Sławomira Mrożka z doby, kdy Borna se svými bývalými studenty z pražské DAMU ještě působil v Dejvickém divadle. Z něho pak i s herci v roce 1996 odešel, aby se spojil s "emigranty" ze smíchovského divadla Labyrint, soustředěnými kolem režisérky Hany Burešové.

Tak vzniklo Divadlo v Dlouhé, dodnes jeden z nejautentičtějších souborů s osobitým rukopisem a nezaměnitelně radostnou atmosférou při vzniku i reprízování jevištních opusů.

Jan Borna ovšem v Dlouhé nepřipravoval pouze rodinná představení, byť i jeho činoherně tradičnější tvary se vyznačovaly průzračnou svěžestí a skýtaly možnost, aby je v doprovodu rodičů sledovala školní mládež.

Jemně aktualizačním odérem dokázal Borna přibarvit českou klasiku, například Stroupežnického Naše furianty či dramatizaci Epochálního výletu pana Broučka do XV. století od Svatopluka Čecha.

Za vrcholy Bornovy práce lze považovat nevšedně koncipované kabarety, spojující vždy tvorbu umělce slovesného s šansony autora jiného. Vznikala tak překvapivá souvislost, občas připomínající pověstné, surrealismem vzývané setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole. Už názvy kabaretů sdělovaly, které autory dal Borna dohromady: Vian–Cami, Prévert–Bulis a ve třetím případě osobnost, jež mohla poskytnout inspiraci slovem i hudbou − Kabaret Kainar–Kainar.

Tato pásma i klasické divadelní tvary dokázal Borna vždy bravurně pointovat. Občas − ve výsostně básnickém gestu − do svých inscenací zapojil i loutku, která do celku jako by vnášela pozdrav či memento z jiných světů.

V nedávných letech byla Bornova práce stále osudověji limitována těžkou chorobou, roztroušenou sklerózou. Také proto režisér na posledních inscenacích spolupracoval se svým kolegou, hercem Miroslavem Hanušem.

Bornovy fyzické schopnosti se zhoršovaly, posledních zkoušek se účastnil už na vozíku.

V té době začaly vycházet nenápadné sbírky Bornových nápaditých a statečných veršů, obsahujících humor, jemnou erotiku i radost z verbální ekvilibristiky. Režisérovu vlastní poezii zahrnula − kromě tvorby Jana Vodňanského a Petra Skoumala − též inscenace S úsměvy idiotů.

Posledním společným dílem Jana Borny a Miroslava Hanuše, které mělo premiéru na sklonku loňského roku, byly Hovory na útěku od německého dramatika Bertolta Brechta, obohacené dekadentním půvabem tvorby londýnského kabaretního šramlu Tiger Lillies. Do pojetí britského tria se stylizovali muzikální herci z Dlouhé a písně česky otextoval Miroslav Hanuš. Hovory na útěku jsou titulem hořce současným, zpracovaným ovšem bez laciných aktualizací.

Bornův odchod dává vzpomenout na jeho stále hranou inscenaci pro celou rodinu nazvanou O líné babičce. V ní si seniorka velmi aktivně plní sny a atmosféra představení dýchá vlídnou pohodou, podbarvenou navíc "oldies" songy v inspirované interpretaci. Stará dáma se ve finále rozhodne "splynout s mořem" a ozve se písnička předčasně zesnulé Zuzany Navarové: Neste mě, neste, ptáci, do nebes…

Související