Najdeš si mě jednou v úterý, v ten den, kdy jezdím do města.

Jsi přilepený samolepkou na vnitřní straně výlohy bazaru. Obrázek tvé poničené tváře a pod ním výzva, že se hledá HODNÝ, TRPĚLIVÝ A SOUCITNÝ MAJITEL, KTERÝ NEMÁ JINÁ ZVÍŘATA ANI DĚTI MLADŠÍ ČTYŘ LET. O místo viditelné z ulice se ten inzerát dělí s ovčím kožichem, s tamburínou z kaučukovníku, vycpaným kačerem hvízdákem a kaligrafickou soupravou. Kožich je zplihlý a vytahaný, tamburína má píchlou kůži. Kačer trousí piliny, v kaligrafické soupravě bude nejspíš chybět tuš, pera do násadky anebo papír, a skoro určitě návod. Ten bazar má v sobě něco smutného, ale já ho mám rád. Líbí se mi, že je to taková malinká oáza nedokonalosti. Vždycky se u něj zastavím, prohlížím si tu výlohu a na chvíli si nepřipadám ani tak hrozný, ani tak divný. Těch inzerátů jsem si ale předtím nikdy nevšimnul. Je jich tu několik, na každém pod nejasnou fotografií pár řádek. Všechny dohromady vytvářejí mišmaš úpěnlivých očí a ustaraných čel zachmuřených do chlupatých záhybů, ocásků strnulých v nadějném zavrcení. V nápisech pod nimi slova jako KASTROVANÝ, OČKOVANÝ, OČIPOVANÝ, ČISTOTNÝ. Každý z těch mokrých čenichů ve výloze prý touží najít svůj TRVALÝ DOMOV, navždycky.

Kniha

Sara Baume

Jasno lepo podstín zhyna

2016, Nakladatelství Odeon, přeložila Alice Hyrmanová-McElveen, 264 stran, 269 korun

Jdu si právě koupit celou krabici klasických žárovek, protože už nemůžu snášet mdlé světlo těch úsporných, co vždycky zpočátku váhají, a když se konečně rozhoří, začnou paraziticky bzučet, ale jen tak tichoulince, aby ve mně vzbudily podezření, že mi něco prasklo ve vnitřním uchu nebo snad nějaká životně důležitá cévka v čelním laloku. Zastavím se, zkřížím ruce a prohlížím si obrázek draka dštícího oheň na napnuté kůži tamburíny, kačírkovy jasně žluté nožky přibité ke kusu ozdobného cedrového dřeva, jeho křídla zbytečně roztažená k nemožnému vzletu. A zabývám se myšlenkou, jestli v té kaligrafické soupravě chybí návod.

Ty jsi přilepený až v nejdolnějším rohu výlohy. Máš tu nejrozmazanější fotografii a nejstrašidelnější obličej. Když si tě chci prohlídnout, musím se předklonit, a jak se pohnu, můj stín se pohne se mnou, začerní část výlohy a najednou v ní vidím sám sebe. Vidím svou hlavu, jak ti vystupuje ze zad jako nějaký bizarní výrůstek. Vidím svůj vlastní poničený obličej, který na mě z té černoty truchlivě zírá.

 

Psí útulek je od domova vzdálený asi čtyřicet minut jízdy a tři krátké tlusté cigaretky. Zabírá pruh půdy podél té neviditelné hranice, za kterou už továrny a kolonie rodinných domků ustupují lesům a polím. Na jedné straně střechy domů, na druhé koruny stromů. Pod nohama beton a kolem dokola silný drátěný plot, jehož poplastované kosočtverečky drnčí úzkostným chvěním všech těch tvorů, ZANEDBANÝCH, OPUŠTĚNÝCH a TÝRANÝCH. Ke kosočtvercům přiléhá jakési ploskolebé stavení s chatrnými stěnami, které má pod každým rohem vraženou tvárnici. Z betonu se zdvihá ukazatel s nápisem PŘÍJEM a pod tím HLASTE PŘÍJEZD.

Nejsem typ člověka, co je něčeho schopný. Příčí se mi představa, že bych měl po těch schůdkách vyjít nahoru a opřít se do těch dveří. Ale není mi příjemná ani myšlenka, že bych se měl těm pokynům vzepřít. Má pravá ruka si najde levou a chytnou se jedna druhé. Vyjdu po schůdkách a obě spolu svorně zaklepají. Dveře se rozlítnou. Uvnitř mezi dvěma kartotékami za velkou obrazovkou sedí žena. Působí nějak křehce. Proti té obrazovce vypadá drobná, ale tím to není. Bude to v tom, jak jí na obou spáncích pod kůží vystupujou žíly; a že má víčka barvy vyzrálé modřiny.

„Který to bude?“ zeptá se a ukazuje mi stránku miniaturních fotografií. Když položím špičku prstu na špičku tvého zminiaturizovaného nosu, sotva znatelně se pousměje. Podepíšu formulář a zaplatím dobrovolný příspěvek. Křehká žena promluví do walkie-talkie a před ploskolebou kanceláří se objeví správce útulku. Ani mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být takhle jednoduché.

Je to člověk-trojúhelník. Od masivních ramen se zužuje k tyčkovitým nohám, má siluetu kořenové zeleniny. V ruce nese obojek a vodítko. Jak mě vede přes útulek, mává si s nimi u boku a hlasitě rozkládá: „Hned jak sem ho zmerčil, tak si povidám Tendle čokl je zralej tak akorát na injekci a taky že jo, rovnou se vám jednomu takovýmu dobrákovi zahryznul do huby a nepustil ani za zlatý prase. Támdletomu, tady.“

Správce ukazuje na zlatého kokršpaněla, který má u sebe v kleci kojeneckou dečku a pískavou hračku ve tvaru hamburgru. Když procházíme kolem, zdvihne hlavu a na horním pysku jsou mu vidět dvě růžové dírky. „No jo, nebezpečnej hajzl to je. Sem mu tu mordu musel rozpáčit násilim a eště mě přitom rafnul, parchant jeden. Takovoudle povahu se nevodnaučí. Eště den a dali bysme ho utratit.“

Přikývnu, i když se správce na mě nedívá. Představuju si ho doma, v domě, kde všechny pokojové květiny patří jeho manželce a předzahrádku si zalili asfaltem, udělali z ní velikánskou příjezdovou cestu. Všechny stěny uvnitř mají vymalované odstínem magnólie a kuchyňské skřínky plné speciálního toastovacího chleba, který on užívá nejen na toasty, ale na všechno.

„Byl by dobrej na krysy?“ zeptám se.

„No, krysař to bude dobrej, to jo,“ odpoví správce, „Támdle je, koukejte.“ A teď vidím, že ukazuje na tebe.

Jsi tam docela sám, na psí samotce vedle kontejnerů. Páchne to tam starým masem a stovkami sušených granulí, přichycených ke stěnám nedbale vypláchnutých plechovek. Prach, papírky od bonbónů a papírové kalíšky víří vzduchem pod náporem kolemjedoucích aut. Někde zpoza rohu, kam není vidět, se sem nese ňafání a kničení. Je to smutné místo a ty jsi menší, než jsem čekal.

Když tě správce chytne za krkem a zapne ti obojek, zavrčíš, ale nechňapneš po něm. A jak jdeš, není v tvých pohybech nic útočného ani zlého. Nejsi žádný zdivočelý vyděděnec, jak jsem si představoval. Krčíš se, málem vlečeš břicho po zemi, jako bys na hřbetu nes obrovskou tíhu strachu.

„Jen klid“, říká ti správce. „Piánko.“