Emil Tomáš

Do cely 17 na Pankráci jsme dostali přírůstek.

Vychrtlej Cikán.

— Co máš — ptáme se.

— Nič.

— A jak se menuješ?

Ukázal levou dlaň, tam měl vytetováno EMIL a na hřbetu ruky TOMÁŠ. Na paži ZLATA a nad tím asi sedm jmen dětí. Tak to prej ukazuje policajtům.

Byl to nejpříjemnější spoluvězeň za těch poučnejch osm měsíců. Přečetl jsem si jeho obžalobu. Neudělal skutečně skoro nič.

Divokej Cikán Ďurážko, kterej bydlel v lese, ho ukecal, že voberou rybáře u rybníka. Tak mi to taky vyprávěl, jen zapomněl dodat, že když rybářům čórli jejich kabely, ještě je hodili do vody. V lese pak zjistili, že v bagáži tichejch bláznů jsou jen žížaly a těsto. Žádný love.

Kniha

Vratislav Brabenec

Podoby

2016, Nakladatelství Argo, 192 stran, 248 korun

Před tím seděl jen za příživu. Za tohle dostal loupež a ještě něco. Příživu popíral. Říkal, že dobře hraje karty a taky na housle.

Emilko, jak jsme mu pak říkali, krásně zpíval.

Večer před spaním mi zabroukal několik východňárskejch klenotů. Třeba ... ráno vstaněm ku frištiku, němám kedy frištikovať... nebo Těplá perina ako ta Júlia... hej, diča more, diča, hej, kiva para diča..., což prej znamená papriky, rajčata, člověče...

K tak dobrý básnický zkratce jsem se ještě nedostal.

Co by si člověk ke štěstí mohl přát víc než peřinu a Julii a k tomu ještě papriky a rajčata!

Landovský moje vyprávění i to další vylepšil — vyšperkoval — a udělal z toho hru Arest...

Před Emilkem jsme měli Milana ze stejnýho národa. Tomu hrozilo až deset let. Taky nic neudělal, jen bodnul vreckovým nožíkem vebéžáka do břicha... Byl chycenej v Nymburce na nádraží, jak se zrovna ženil se svou milou na záchodcích. Kapesním nožíkem ale služební soukennej zimník nepropíchneš. A tak byl snaživej VBŽ jen škrábnutej na pupku.

Ten hrdina VBŽ taky udělal chybku. Řekl totiž Milanově milý — ty kurvo. A tak jsem měsíc Milana učil obhajobu.

Byla to dost šichta. Slovensky nic moc, česky vůbec. A tak jsme to dřeli jako roli v cizím jazyce. Dohodil jsem mu i svýho advokáta. Moje úvaha se zakládala na tom, že v jeho etniku, když někdo urazí tvou milou, musíš se zachovat jako chlap-bojovník. Jinak bys byl úplná sračka.

Dostal necelý tři roky...

A před Milanem na Ruzyni jsem měl Jirku. Divil se, proč furt čtu. Krásně vyprávěl, kde všude se ženil a jaký to bylo. Vycházeli jsme skvěle i díky mý zásobě tabáku i kulatejch s držátkem, jak se tu říkalo cigaretám BT s filtrem.

Během četby mě často vyrušil zoufalou prosbou — Až najdeš v knížce něco vo lese, vo ženských nebo vo koních, tak mi to přečti.

Často jsem to musel opakovat i třikrát za sebou.

Někdy v sedmdesátým jsem zaměstnával cikánskýho kameníka. Pracoval sám a nepil. Vezli jsme ho z Teplic na zámek Březnice. Celou cestu věděl, kde přesně jsme, a radil, jak se dostat dál polní zkratkou. Měl to tu projetý s tatínkem, ještě než jim kočování zatrhli...

 

Jarda Prel

Vesnických bláznů ubylo. Jsou v ústavech. Ve městě je to jinak. Blázen je tam dneska každý druhý, ale skrývá se nenápadně v nějakým úřadě nebo něco zkoumá a počítá, případně se o něm říká, že je básník...

Jardovi P. nechali po osmačtyřicátým malý políčko a chatrč, kde bydlel se starým otcem. Měl i krávu. Políčko bylo tak dvacet na dvacet a Jarda na něm střídal plodiny. Někdy to byl brambor, většinou obilovina.

Když zrálo obilí, postával Jarda u políčka a hlídal, aby brabci nesklízeli dřív. Měl obří prak a střílel jak král David.

Brabce, dřív než přistál, rozmetl na padrť šutrem. To jsem několikrát viděl. Obdivovali jsme jeho kumšt.

V padesátých letech vybudovali občani koupaliště dole ve Svépravicích. Pást krávu nebylo u nás snadný. Jarda objevil, že kolem koupaliště je spousta nespasený trávy, a tak tam občas zašel. Kráva spokojená, lidi neklidný. Občas se kráva vysrala na deku hned vedle naháče. Toho si Jarda nevšímal.

Můj vzdálený příbuzný tehdy dělal místního policajta. Lidi z Jardova okolí mu nahlásili, že se dlouho neobjevil starej Prel. Policajt, kdysi řezník, pak bachař v Ruzyni, se tam vydal. Z Ruzyně odešel, protože se nervově zhroutil, když viděl, co se tam děje. I pro řezníka to byl nářez.

Šel hledat starýho Prela. Starej byl zavřenej ve skříni a Jarda ho krmil trávou. I vodu mu dával a občas vykydal.

To byl Jardův konec. Mám to z první ruky od toho zhroucenýho poldy, řezníka, kterej nevydržel jateční metody na Ruzyni.

Úplně jsem zapomněl dodat, čemu se podobal vesnickej blázen. Byl něco mezi tulákem s bydlištěm určitým, poustevníkem a prorokem. Hlasem nevyslyšeným.

Jednou jsem letěl z našeho Ostrova do Prahy. Po odbavení do malinkýho letadýlka ke mně přišel Eskymák, tedy Inuit, a ptal se, jestli nemám cigáro. Z kapsy mu koukal celej balíček.

Nabídl jsem, pokouřili jsme a pak se ptal, kam letím.

— Do Evropy — řekl jsem po pravdě.

— A čím se tam živíte? — ptal se.

— No, každej něco dělá. Třeba je architekt, nebo učitel...

To ho vůbec nezajímalo. Chtěl vědět, co lovíme.

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že moc nelovíme, a to vůbec nechápal. Chtěl vědět, čím se živíme. Byl z osady, která je dokonce na mapě, protože tam v tý oblasti už nic není, jen ta osada.

Drze asi, jsem se ho zeptal, co dělal ve Vancouveru. Krátce jen odpověděl, že sestra tam pracuje na ulici...

Druhý den jsem hrál na dvacátým výročí Charty 77 ve Španělským sále na Hradě. Pokoušel jsem se někomu prodat příběh s Eskymákem. Marně. Chytil se jenom Vlasta Třešňák a vysvětlil mi, že to cigáro byl jen pokus o sblížení.