Byla Podkarpatská Rus za první republiky českou kolonií? Nebo jsme naopak vděčnému a zanedbanému východu republiky přinesli kulturu, prosperitu a vzdělání? Autoři nové knihy s dlouhým názvem Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918−1946 se takových krajností varují. Zaměřují se především na 20 let první republiky a leckdy nesnadné propojování československého "dálného východu" se zbytkem státu.

Také zásadní dějinné události se někdy přihodí bezmála mimoděk. Podkarpatská Rus proto spadla Praze v roce 1918 do klína tak trochu sama. Představitelům této oblasti bylo jasné, že po rozpadu Rakouska-Uherska si nemohou nárokovat samostatnost.

Ke komu se tedy přičlenit? Proti Maďarsku, Polsku, či dokonce Rusku mluvila historická zkušenost. Nejednotní a svou národnostní a jazykovou identitu teprve hledající Rusíni se na žádné z těchto voleb nemohli shodnout. Navíc zde žilo mnoho Židů, Slováků a dalších etnik. Praha jim tak nějak zbyla…

Ani připojení k Československu ale neprovázelo všeobecné nadšení. Obyvatelstvo, sevřené každodenními starostmi, se politikou většinou vůbec nevzrušovalo − a jak to bývá, brzy se nestačilo divit.

Největší změnou nebyl fakt, že vrchnost z Pešti vystřídali četníci, kteří mluvili česky. Stát se součástí Československa znamenalo hlavně přerušení kontaktu s Uhrami, rozmetání dosavadních obchodních vztahů a v jejich důsledku lokální nedostatek potravin − přísunu plodin z uherských nížin náhle bránila hranice.

Kniha

Jan Rychlík a Magdaléna Rychlíková
Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946
2016, Nakladatelství Vyšehrad, 238 stran, 328 korun

Ani s tou industrializací to nebylo právě velkolepé − doprava do bohatých odbytišť v Čechách a na Moravě by byla velmi komplikovaná a nákladná. Podkarpatská Rus se zkrátka stala součástí nového státu, ale do jisté míry také oblastí druhé kategorie. Praha leckdy Užhorodu nerozuměla. Romantické snění o zbojnících z Karpat na tom mnoho nezměnilo.

Autoři historické monografie Jan a Magdaléna Rychlíkovi věří především číslům. Tvrdá data nashromážděná v archivech a dobových publikacích jsou jejich základním jazykem. Věří, že množství údajů otevírá širokou cestu k porozumění té národnostní, náboženské a hospodářské koláži Podkarpatské Rusi 10. až 40. let minulého století.

Tato informační dálnice však není schůdná pro každého. Mnohý ze čtenářů by například ocenil spíš reflexi některých literárních děl, která se Podkarpatskou Rusí zabývala, než výčet rusínského, židovského a dalšího periodického tisku. Někdy by opravdu stálo za to ubrat v číslech či tabulkách a přidat v interpretacích. Přispělo by to také k větší sdělnosti knihy.

Publikace je každopádně důležitým příspěvkem k poznání naší vlastní minulosti. Nostalgie k takovému cíli nevede. Spočítat se jistě nedá všechno, ale mnohé ano.

Související