Něco je jinak. Před devíti lety anglický kytarista John McLaughlin vezl do Prahy novou kapelu a nemohl o ní přestat mluvit. Proč se po dekádě hraní na akustický nástroj vrací k takzvané jazzrockové fúzi, tedy elektrickému žánru z raných 70. let. Nakolik má smysl hledat další styčné body mezi rockem, jazzem a indickými rytmy, jaké jej proslavily. Zda se zkresleným zvukem elektrické kytary vracet k období slavného Mahavishnu Orchestra, který vedl s českým emigrantem do USA, klávesistou Janem Hammerem. A tak podobně.

V neděli McLaughlin do pražského Fora Karlín přiveze tutéž sestavu. Stále se jmenuje The 4th Dimension, stále rozvíjí stejné hudební myšlení. Akorát mezitím vyměnila bubeníka. Vydala dvě desky, teď už má repertoár. A pětasedmdesátiletý John McLaughlin, jenž od 70. let jezdil za indickými guru a meditoval, teď o kapele uvažuje jako o ryze duchovní záležitosti. "Sebezapomnění," opakuje v rozhovoru pro HN slovo, jež český Google nachází jen v ezoterických kontextech.

McLaughlin však není žádný kazatel. Snaží se vysvětlit, proč už 64 roků hraje na kytaru. "Pořád si na to pamatuju. Je mi pět let. S maminkou doma posloucháme Beethovena. Nebaví mě to, ještě tomu nerozumím. Zničehonic mě ta hudba chytne a odnese pryč. Naskočí mi husí kůže z toho, jak je krásná," vzpomíná. Od té doby se prý celý život vrací k tomuto "blaženému stavu".

Proč ho McLaughlin nachází jen v improvizované hudbě, jazzové či indické? "Při meditaci něco zažíváte, ale soukromě. V hudbě toho stavu dosáhnete improvizací s druhými. Hrajete za sebe, takže vyjadřujete svou osobnost. Ale splýváte s větším celkem," popisuje a pak několikrát, jako mantru, opakuje: "Pokud při hraní přemýšlíte, nehrajete. Pokud hrajete, nepřemýšlíte."

McLaughlin ovšem o muzice vždy přemýšlel. Začátkem 60. let v Británii zažil boom bílého blues, přičichl ke scéně, ze které vzešli jeho rockoví vrstevníci Eric Clapton či Jeff Beck. Pracoval v obchodě s kytarami, prodával kaviár v hotelech, řídil dodávku. Ale po večerech chodil do jazzklubů. "Už tehdy jsem pochopil, že jsem v srdci jazzový hudebník, a rocku či blues jsem se začal vzdalovat," říká.

Neustále se přesouval, z Yorkshiru do Manchesteru, odsud do Londýna a následně do New Yorku. Tam se stal členem kapely Lifetime bubeníka Tonyho Williamse. A fúzi rockové hudby s jazzovými postupy pak naplno rozvinul v průkopnické sestavě trumpetisty Milese Davise. Natočil s ním zásadní desky In a Silent Way či Bitches Brew, kde se po kytaristovi dokonce jmenovala jedna skladba.

Bylo to období "elektrického Milese", už značně volných jazzových improvizací v rockových či afrických rytmech, s psychedelickými zvuky, na tehdejší poměry tanečními groovy, vrstvami elektrických kytar a kláves.

"Hrej to, jako bys neuměl hrát na kytaru," vzpomíná dodnes McLaughlin na jednu z Davisových rad. Než aby opakoval historky, jak mu trumpetista strkal stodolarové bankovky do náprsní kapsy, "aby ses nažral, mladej", raději vysvětluje, že právě Davisovo svobodomyslné vedení hráčů a míchání žánrů McLaughlina přivedlo k založení kapely Mahavishnu Orchestra. Tam hrál mimo jiné na kytaru se dvěma krky.

Také už se ale věnoval józe. Meditoval, objevoval súfismus, "tu láskyplnou stránku islámu, nikoliv tu nenávistnou, o které slýcháváme dnes", jak zdůrazňuje. Našel si duchovního učitele, studoval indickou hudební teorii.

Nakonec založil skupinu Shakti, v níž akustický jazz zkombinoval s indickými rytmy a evropským přemýšlením. Před jedenácti lety Shakti − byť z původní sestavy už jen s bubeníkem Zakirem Hussainem − slyšeli také Češi na koncertě v Obecním domě, toho večera s perským kobercem na pódiu.

V současné kapele The 4th Dimension to kytarista vše zužitkovává. Z desek, zejména výtečné předloňské Black Light, utkví McLaughlinovy bleskurychlé běhy po hmatníku, kadence šestnáctinových not hraných s tvrdým zkreslením zvuku. Některé skladby utužují rockové riffy či bluesové vyhrávky.

Jinde bubeník Ranjit Barot pracuje s indickou pěveckou technikou rychle odříkaných slabik. A pak se zničehonic ozve citlivá balada jako Gaza City, v pochodovém rytmu a s kosmicky kvákajícím syntezátorem à la 80. léta.

"Vymýšlíme skladby tak, aby se v každé projevila osobitost muzikantů," krčí McLaughlin rameny nad dotazem, kde se berou bubeníkovy polyrytmy či zpěvné figury kamerunského basisty Étienna M'Bappého, jenž ani při funky pleskání na baskytaru nesundává speciální hedvábné rukavice.

Když musel John McLaughlin, jenž už pětatřicet let žije v Monaku, nedávno jet do Paříže a na tamní americké ambasádě znovu vysvětlovat, proč žádá o vízum, učinil prý rozhodnutí: letos do USA letí naposledy. "Zaprvé platí nejhůř ze všech. A zadruhé už jsem příliš starý na vyplňování čtyřicetistránkových formulářů. Jezdím do Ameriky půl století, už to stačilo," vysvětluje, proč se letos za oceánem rozloučí. 

Končit s hudbou úplně McLaughlin nechce, přestože se těžko smiřuje se smrtí bývalých spoluhráčů − jen na desce Black Light tři skladby věnoval nedávno zesnulým muzikantům, počínaje kytaristou Pacem de Lucíou, s nímž vedle Al Di Meoly v 80. letech vedl věhlasné trio, až po sitáristu Raviho Šankara. 

Také McLaughlin si pamatuje Šankarův poslední koncert v Paříži, kde už byl téměř devadesátiletý Mistr příliš slabý pro hru na sitár, a tak seděl na koberečku a své dceři Anoušce předzpívával, co má hrát. "To by u mě nefungovalo, já zpívám, jako když mečí koza," směje se McLaughlin, ale pak zvážní a vysvětluje, že v muzice, jak ji chápe on, je klíčové hrát naživo. Tvořit se spoluhráči na místě, vycházet z daného okamžiku, improvizovat tady a teď.

"Jednou mi tělo řekne: už toho bylo dost, teď tu kytaru pověs na hřebík, musíme šetřit síly. A já tělu poděkuji, jak dlouho to se mnou vydrželo," říká McLaughlin smířeně.

Ale smysl života prý našel v tom "vyjadřovat svoji osobnost na pódiu". Ve Foru Karlín by to tedy v neděli měl být smysluplný večer.