Od naší spolupracovnice v Berlíně – Berlínští hudebníci Daniel Brandt, Jan Brauer a Paul Frick před sedmi lety chytli taneční hudbu za její pevné kořeny a studeným smyčkám dali nový význam, když je místo neustálého mechanického opakování z computerů začali hrát naživo a dynamicky. Tento čtvrtek v Berlíně na výjimečném koncertu představili své aktuální album Joy i starší tvorbu.

Rytmické vzorce protkané krkolomnými zvuky doprovodných hudebníků hrajících na housle, cella, tuby či klavír rozezněly noblesní prostory budovy Konzerthaus v centru města. V bohatě zdobeném prostoru, kde se jinak pořádají koncerty vážné hudby, bylo pod křišťálovými lustry slyšet nejen repetitivní vzorce, ale také zpívané skladby o drogách, xenofobii, fundamentalismu či nenávisti.

Brandta, Brauera a Fricka si z doby zhruba před čtyřmi roky mohou pamatovat také Češi. Akorát že když tehdy skladatelé – ještě bez zpěváka – dorazili do Prahy, kousky z tehdejších alb You Make Me Real či Mr. Machine poslouchalo jen několik desítek nadšenců. Teď s nimi vyprodávají koncertní sály.

Muzikanti a dlouholetí kamarádi z berlínské čtvrti Neukölln se snaží posouvat hudební hranice: jdou k základům techna a přetavují je do ryze instrumentální podoby, všechny zvuky vytvářejí na místě. 

Spoléhají na vlastní produkční schopnosti, hrají si se zvukovými možnostmi nástrojů i očekáváním posluchačů. Zaujmou nejen příznivce současného techna, ale také jazzu, experimentální hudby či klasiky, a to napříč všemi věkovými skupinami.

Zatímco během roku Brandt, Brauer a Frick se svými syntezátory, klávesami a bicími kočují po zakouřených německých klubech, s rozšířenou verzí svého tělesa plní koncertní prostory i velké festivaly jako anglické Glastonbury nebo švýcarský Montreux Jazz.

Loni vydané album Joy berlínské trio zaválo na pomezí repetitivního techna, vážné hudby, ale nově také houpavého popu s vokální linkou. Koketerie s pěveckou složkou začala už na předposledním albu Miami, na kterém spolupracovali například s ruskou dýdžejkou Ninou Kraviz, německou hudebnicí Gudrun Gutovou či anglickým zpěvákem Jamiem Lidellem. 

Berlínský projekt však dál posunula teprve spolupráce s kanadským zpěvákem a excentrickým šílencem Beaverem Sheppardem na albu Joy. Nadále propojuje na první pohled nespojitelné hudební světy, ve společně napsaných skladbách však Sheppardův hlas má důležitou roli. V repertoáru přibyly vysloveně písňové skladby typu You Can Buy My Love, byť i ta se nakonec stočí do spárů strojového rytmu techna, pro tento projekt typického.

Na čtvrtečním koncertu v Berlíně za Shepparda zaskakoval nigerijský rodák Wayne Snow, který se role zhostil s větším odstupem i uhlazeností. Možná proto, že působil tak nezúčastněně, mu nápěvy jako „Away From My Body“ nebo „My Family Don’t Believe Me Anymore“ nešlo příliš věřit.

Přesto je Snow zpěvákem s přesvědčivým a akurátním hlasem. A dokonce přídavek Pretent, jejž proslavil zvukově chladný vokál zpěvačky Emiky, dokázal Snow pojmout emociálnějším způsobem sobě vlastním.

Hudba tvořená přísně bez zásahu loopů či sekvencerů má potenciál znít autentičtěji než běžné techno, vyvolává větší adrenalin, ale také potenciál pro chybování. Brandt Brauer Frick Ensemble však hrají precizně, v tanečních rytmech tepají bez chyby a výjimečně koherentně.

Koncert

Brandt Brauer Frick Ensemble

9. března

Konzerthaus, Berlín, Německo

Přes robotickou repetitivnost jejich zvuky působí lidsky. Ostatně právě rozmanitost zvuku je jednou z předností projektu, který lépe vyzní naživo než při poslechu desky. Důležité je vidět hudebníky pracovat s nástroji: mechanické klavírní figury hrané s upravenými strunami, připomínající práci Johna Cage, využívání zvukových možností nástrojů včetně pizzicat houslí či violoncella, bouchání do nátrubku tuby nebo zvukové vlny v extrémních polohách harfy.

Při poslechu alba přitom témbrové rozmanitosti syntezátorů, tympánů, trubky či tuby splývají. Teprve naživo je posluchač snadněji rozliší. Obrazová složka tak do celého experimentálního projektu doplňuje poslední podstatný díl skládanky.

Pod křišťálovými lustry Konzerthausu se skladby z alba Joy v rychlém tempu střídaly s kousky ze starších desek. Jen když došlo na rytmické a postupně gradující skladby Holy Night nebo Bop, ve vážném a kultivovaném prostředí vzbuzovaly možná příliš umírněnou reakci publika.

Brandt Brauer Frick Ensemble, na rozdíl třeba od německých Kraftwerk, považují počítačově bezchybné smyčky za zbytečné. Živým repetitivním hraním vyvolávají hlubší poslechový zážitek, pouze v příliš soustředěných polyrytmických částech se místy vytrácí laxní uvolněnost. Přesto jde o hudební těleso, které v současnosti patří mezi ta nejzajímavější. Však mu i berlínský Konzerthaus dlouho tleskal vestoje.

Související