Když Miloslav Vlk odešel v roce 2010 na odpočinek, viditelně pookřál. Jako by ho úřad hlavy české katolické církve tížil, trápil a vysával − a po shození funkce se mu vrátila lehkost.
Leckteří křesťané i nekřesťané se po jeho sobotní smrti přiznali, že v 90. letech mu nemohli přijít na chuť, ale jako emeritního arcibiskupa ho měli čím dál raději. Ve své církvi nabyl postavení starého sedláka na výměnku, který už může mluvit a jednat tak, jak to sám považuje za správné.
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
