Ve věku čtyřiaosmdesáti let v sobotu ve Spojených státech zemřel slavný ruský básník a prozaik Jevgenij Jevtušenko. S odvoláním na autorova blízkého přítele o tom informovala ruská státní agentura TASS.

Jako spisovatel poststalinské generace byl Jevtušenko jedním ze symbolů "doby tání" v 60. letech 20. století. Nebál se kritizovat tehdejší sovětský komunistický režim a v roce 1968 protestoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Jevtušenko zemřel v oklahomské Tulse, kde střídavě s Moskvou dlouhodobě pobýval. Byl hostujícím profesorem ruské literatury na místní univerzitě.

Do nemocnice básníka převezli už 12. března. Jeden z jeho synů uvedl, že Jevtušenkův zdravotní stav se v poslední době zhoršoval, do poslední chvíle byl ale básník při vědomí. Podle manželky zemřel ve spánku na selhání srdce.

Agentura TASS uvedla, že Jevtušenko zanechal poslední vůli, v níž si přál být pohřben na hřbitově v Peredělkinu nedaleko Moskvy vedle hrobu spisovatele a disidenta Borise Pasternaka. Vesnice Peredělkino bývala známým útočištěm ruských literátů. Kromě Jevtušenka a Pasternaka tu žil například i Bulat Okudžava.

Jevtušenka prostřednictvím svého mluvčího Dmitrije Peskova ocenil ruský prezident Vladimir Putin. "Jevtušenko byl velkým básníkem, jeho dědictví je důležitou součástí ruské kultury," uvedl.

"Byl jedním z vynikajících básníků Sovětského svazu a Ruska a bude nám velmi chybět," řekl ředitel Gorkého literárního institutu Alexej Varlamov.

Jevtušenko, jenž působil rovněž jako autor scénářů a režisér, nejprve sympatizoval s komunisty, později se ale postavil proti nim. V 70. letech například kritizoval vypovězení Alexandra Solženicyna ze Sovětského svazu.

V jedné z nejznámějších básní z roku 1961 postavil symbolický pomník obětem masakru Židů v rokli Babí Jar na okraji Kyjeva, kde nacisté povraždili přes 33 tisíc lidí. V básni varoval také před antisemitismem v SSSR.

Právě Jevtušenkova báseň a ohlas, který v zahraničí vzbudila, přiměly tehdejší sovětské úřady, aby židovské komunitě umožnily vybudovat nad hromadným hrobem pomník. Politické poměry autor kritizoval také v básni Stalinovi dědici z roku 1963.

Jevtušenko několikrát navštívil Česko. V roce 1997 představil v Praze román Neumírej před smrtí o pokusu o převrat v Sovětském svazu v roce 1991. V Praze byl rovněž roku 2009.

Byl autorem více než 150 děl přeložených do mnoha jazyků, po světě se prodaly miliony výtisků. Na vrcholu slávy Jevtušenko recitoval verše po celém světě a jeho osobitý zajíkavý přednes měl úspěch: agentura AP připomněla recitál v newyorské Madison Square Garden v roce 1972 či shromáždění 27 tisíc lidí, kteří si básníka přišli poslechnout v Mexico City.

V roce 1991, po nezdařeném pokusu o komunistický puč v Rusku, deklamoval své verše před 200 tisíci lidmi. "Byl spíš jako rocková hvězda než obrýlený, tichý básník," zavzpomínal bývalý rektor univerzity v Tulse Robert Donaldson.

V ruských médiích ohlasy na Jevtušenkovo úmrtí provázejí výrazy jako "poslední velký básník 20. století", "polodisident" a "sovětský klasik“.

Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov připomněl Jevtušenka jako "básníka, jehož verše zněly v duších milionů lidí“. Ocenil také Jevtušenkovu "nezapomenutelnou roli" v 60. letech i při podpoře perestrojky, tedy Gorbačovových reforem v 80. letech minulého století.

Jevtušenko "se staral o osud vlasti i světa, věřil v dobro, usiloval o spravedlnost", zdůraznil Gorbačov.

"Odešel poslední zvučný básník 20. století, poslední význačný sovětský básník. Zemřel v cizině, ale přesto zůstal ruským básníkem," uvedl šéfredaktor listu Literaturnaja gazeta, spisovatel Jurij Poljakov. Ten připomněl Jevtušenkovu "básnickou dlouhověkost": autor začal tvořit jako sotva dvacetiletý mladík ještě v Stalinově éře a verše psal a publikoval "do posledního dechu", což je i v ruské literatuře bezprecedentní jev.

Jevtušenko za sovětských dob balancoval na hraně dovoleného; někteří považovali jeho počínání za riskantní, jiní tvrdili, že je salonním disidentem, jehož názory nepřekračují meze povoleného. "Hází kameny jen tam, kam je to úředně povoleno a schváleno," kriticky tvrdil exilový básník Josif Brodskij, který vystoupil z Americké akademie umění a literatury poté, co Jevtušenkovi udělila čestné členství.

Roger Blais, děkan univerzity v Tulse, kde Jevtušenko působil jako hostující profesor ruské literatury, uvedl, že básník byl aktivní až do své smrti. Jeho kurzy poezie byly trvale oblíbené. "Bylo pro něj těžké dávat studentům špatné známky, protože měl studenty moc rád," uvedl Blais.

"Žil podle své vlastní zásady: básník v Rusku je víc než básník a on opravdu byl víc než básník – byl občan s uznávaným občanským postavením," řekla ruské televizi vdova po spisovatelovi Alexandrovi Solženicynovi Natalja. Dodala, že Jevtušenko byl legendou jak ve svých počátcích, tak ve zralém věku. "Myslím si, že se na něj bude dlouho vzpomínat, protože dokázal temperamentně reagovat na nespravedlnost, byl vnímavý k významným událostem," řekla.

"Ovlivnil dobu, ve které žil, změnil mnoho věcí," řekla agentuře TASS Zoja Boguslavská, vdova po ruském básníkovi 60. let Andrejovi Vozněsenském.

"Mé příjmení je Rusko, Jevtušenko je pseudonym," nadepsal deník Kommersant nekrolog o "lyrikovi, který překonal sám sebe" a "který se skutečně stal více než básníkem", a to i básněmi o vraždění Židů v rokli Babí Jar u Kyjeva, o Stalinových dědicích a o tancích v Praze.

Podle českého překladatele a básníka Václava Daňka, který do Československa přivezl Jevtušenkova první díla, zesnulý ruský básník změnil ruskou poezii a vrátil do ní lyriku. Ruské publikum prý Jevtušenka vnímalo jako hvězdu pop-music, Jevtušenko byl zvyklý na vášnivý potlesk a naplněné sály i stadiony.

Daněk připomněl také básně, k nimž Jevtušenka inspirovala okupace Československa v roce 1968 a smrt bývalého prezidenta Václava Havla. Obě díla český básník a rozhlasový redaktor přeložil.

Daněk se s Jevtušenkem seznámil v roce 1954, když pracoval na rozhlasové reportáži o mladých sovětských básních. "Měl jsem tehdy služební cestu do Moskvy s úkolem natočit čerstvě vydané básníky. On k nim patřil, měl tenkrát dvě prvotiny," vybavil si Daněk. Knihy pak přivezl do Prahy, kde je přeložil Karel Šiktanc.

Jevtušenka Daněk označil za čelného představitele takzvané generace dětí války. "Ti mladí ruskou poezii úplně změnili z takového zpívání v chóru s reminiscencemi na válku a vítězství ve válce. Konečně obnovili lyrickou zpověď," charakterizoval Daněk tvorbu Jevtušenka a jeho kolegů, kteří do veršů vrátili své osobní pocity. "Měli i narážky na byrokratický komunismus, který tam tenkrát vládl. Také u nás se dotýkal společenského žití," dodal Daněk.

Jevtušenko patřil k prvním, kdo ve svém díle otevřeně kritizoval stalinismus, například slavnou básní Stalinovi dědici, kterou Daněk dostal do nedělního poledního vysílání Československého rozhlasu. "Tenkrát spustili čeští stalinisté, že se to nemělo dělat, jenže to současně vyšlo také v Rudém právu," dodal Daněk.

Silný emoční náboj měla pro Československo báseň Tanky se valí Prahou, v níž Jevtušenko odsoudil okupaci sovětskými vojsky. Daněk ji přeložil pro tehdy ilegální Lidové noviny, znovu vyšla až po roce 1989. "Málokdo ví, že tuto báseň iniciovali Hanzelka se Zikmundem, kteří mu zavolali na Sibiř," prozradil. "Zavolali mu, co na to říká, a on na to napsal tu báseň, která končí: zde leží ruský básník, ruskými tanky zdrcen," připomněl Daněk.

Popularitu svého ruského přítele Daněk přirovnal ke slávě hvězd československé populární hudby. Mladí básníci prý byli v Rusku totéž co v Československu Waldemar Matuška, Karel Gott nebo Eva Pilarová. Vystupovali v obrovských sálech nebo na stadionech. "I ta jejich recitace je jiná než ta naše. Ta naše je takové čtení pod lampou, oni ty verše zpívají," popsal.

Daněk doprovázel Jevtušenka také při jeho vystoupeních v Praze. Při cestě na jedno z nich, která vedla kolem fotbalového stadionu, se ruský básník zajímal, jaká je kapacita sálu. Daněk odpověděl, že na vystoupení čeká přibližně stovka diváků. "A pak mi Jevtušenko říká: Ach jo, tady je stadion, viď, tak tady bych to chtěl mít," vybavil si Daněk.