Mallarino seděl naproti Santanderovu parku, dával si čistit boty, čekal na začátek slavnostního aktu a najednou se mu zazdálo, že zahlédl mrtvého karikaturistu. Levou nohu měl zasunutou v obrysu podrážky na dřevěné bedýnce, bedry se opíral o polštářek za zády, aby ho nezlobila stará kýla, nechával plynout čas a pročítal si místní plátky, jejichž levný papír špinil prsty a velké rudé titulky upoutávaly na krvavé zločiny, postelové aférky a mimozemšťany, co kradou v jižních čtvrtích děti.

Četba senzacechtivého tisku je provinilé potěšení: člověk si je dopřává, jen když ho přitom nikdo nevidí. Právě na tohle Mallarino myslel – na hodiny ztracené touto perverzní zábavou pod slunečníky nesmělých barev – ve chvíli, kdy zvedl hlavu, odtrhl zrak od písmenek jako člověk usilující něco si lépe vybavit a při pohledu na vysoké budovy, věčně šedivou oblohu, na stromy, které od nepaměti rozrušují asfalt, měl pocit, že to všechno vidí poprvé. A tehdy se to stalo.

Byl to zlomek vteřiny: postava v tmavém obleku s pomuchlanou kravatou a v klobouku s širokou krempou přešla Sedmou ulici, zahnula za roh kostela sv. Františka a navždy zmizela. Jak se Mallarino snažil neztratit ji z očí, naklonil se a sundal nohu z bedýnky přesně v okamžiku, kdy chtěl čistič přiložit nakrémovaný hadřík na kožený střevíc, takže se mu na ponožce objevila oblá skvrna od krému: černé oko hledící na něho zdola ho obviňovalo stejně jako přivřené čističovy oči.

Mallarino dosud viděl muže jen shora – ramena v modré pracovní bundě, posetá čerstvými lupy, prořídlé temeno s postupující pleší – a teď se setkal s nosem zbrázděným žilkami, malýma odstálýma ušima, knírem šedobílým jako holubí trus.

Kniha

Juan Gabriel Vásquez

Reputace

2017, Nakladatelství Paseka, přeložila Anežka Charvátová, 184 stran, 249 korun

„Promiňte,“ omluvil se Mallarino, „měl jsem pocit, že jsem zahlédl známého.“

Muž se vrátil k práci a jistými pohyby nanášel krém na nártový svršek boty.

„Poslyšte,“ dodal Mallarino, „můžu se vás na něco zeptat?“

„Jen do toho.“

„Slyšel jste někdy o Ricardu Rendónovi?“

Zdola k němu dolehlo ticho: jeden úder srdce, druhý.

„Nic mi to neříká, pane,“ odpověděl muž. „Jestli chcete, zeptám se potom kolegů.“

Kolegů. Pár si jich už začínalo balit dlátka. Skládali židle, urovnávali hadříky a utěráky, uklízeli roztřepené kartáče z prasečích štětin a otlučené krabičky s krémem na boty do dřevěných bedýnek a vzduchem se na pozadí podvečerního dopravního ruchu neslo klapání poklopů a cvakání silou přirážených plechových víček.

Bylo za deset minut pět: odkdy mají čističi v centru pevnou pracovní dobu? Mallarino je kdysi rád kreslíval, hlavně v počátcích, kdy přijít do centra, chvíli se procházet a dát si vyčistit boty byl jeho způsob, jak přiložit prst na tep pulzujícího velkoměsta, jak se cítit přímým svědkem vlastních námětů. To všechno se změnilo: změnili se čističi, změnil se Mallarino. Už do města téměř nechodil, zvykl si sledovat svět jen na obrazovce a stránkách novin, nechával život, aby za ním přišel sám, místo aby jej pronásledoval do nejskrytějších koutů, jako by pochopil, že už je na to dost zasloužilý a že teď po tolika letech si musí život hledat jeho.

Čističi bot si nyní nepřivlastňovali pracovní místo – ty dva metry čtvereční veřejného prostoru – džentlmenskou dohodou, ale z titulu členství v odborech: platili měsíční členské poplatky a vlastnili tuhou plastovou průkazku, kterou se oháněli při každé příležitosti.

Ano, město už bylo jiné. Ale Mallarino vnímal změny a nezaplavoval ho stesk, nýbrž se ho zmocňovala touha zastavit postupující chaos, jako by tím mohl zastavit i vlastní vnitřní entropii, pomalé rezivění orgánů, erozi vlastní paměti, odrážející se v podemleté paměti města: například v tom, že už nikdo neví, kdo byl Ricardo Rendón, jenž právě prošel kolem, třebaže je již devětasedmdesát let po smrti. Největšího karikaturistu kolumbijských dějin, stejně jako tolik jiných postav, spolklo bezedně hladové zapomnění. I na mne jednoho dne zapomenou, pomyslel si Mallarino.

Sundal nohu z bedýnky a položil na ni druhou, zatřepal novinami, aby se pomačkaná stránka správně narovnala (stačí šikovně cuknout zápěstím), a přitom si myslel: Ano, na mne také zapomenou. Pomyslel si: ale to bude ještě pěknou chvíli trvat. Vtom uslyšel sám sebe, jak se ptá:

„A o Javieru Mallarinovi?“

Čističi chvilku trvalo, než si uvědomil, že otázka patřila jemu. „Říkal jste něco?“

„Ptal jsem se na Javiera Mallarina. Víte, kdo to je?“

„Jo, ten, co kreslí vtipy do novin,“ odpověděl muž. „Ale ten už sem nechodí. Měl prý Bogoty plné zuby, slyšel jsem. Odstěhoval se, už nějaký čásek žije na horách.“

Takže tohle si lidé ještě pamatují. Není divu: odstěhoval se na začátku osmdesátých let, kdy se ještě nerozmohl terorismus a lidé neměli tolik důvodů odcházet z hlavního města, proto se o tom všude hodně psalo. Mallarino čekal, že čistič ještě něco dodá, na něco se zeptá nebo překvapeně vykřikne, a mezitím se díval na pleš na čističově temeni, na to zdevastované území zbrázděné ojedinělými vlasy a poseté tmavými skvrnkami, prozrazujícími hodiny strávené na slunci: možná zárodky budoucí rakoviny, místa, v nichž začínal vyhasínat život. Muž však už nic nedodal.

Nepoznal ho. Za pár minut se Mallarinovi mělo dostat definitivního posvěcení, po čtyřiceti letech obcování s řemeslem měl dosáhnout vyvrcholení, a stále ještě ho nepřestávalo překvapovat, že ho lidé nepoznávají. Jeho politické karikatury z něho udělaly to, čím byl počátkem třicátých let Rendón: pro polovinu země se stal morální autoritou, pro druhou polovinu veřejným nepřítelem číslo jedna a pro všechny člověkem, jenž dokáže způsobit odvolání zákona, zvrátit rozhodnutí soudu, přivodit pád starosty nebo vážně ohrozit stabilitu ministerstva, a to všechno jedinou zbraní – papírem a tuší. A přitom na ulici nebyl nikým a mohl zů­stat nikým i nadále, neboť u karikatur, na rozdíl od současných názorových článků, nikdy není autorova fotografie: na běžné čtenáře to působí, jako by karikatury vznikaly samy, bez původce, jako liják, jako nehoda.

Ten, co kreslí vtipy do novin. Ano, to byl Mallarino. Rádobyvtipálek: tak ho jednou v rubrice Do­pisy čtenářů nazval jeden politik uražený ve své ješitnosti.

Jeho věčně unavené oči teď zaznamenávaly lidi v historickém centru: prodavač losů opřený o kamennou zeď, student, který cestou vyhlíží autobus na severní předměstí, dvojice stojící uprostřed chodníku, muž a žena, oba úředníci, oba v tmavě modrém saku s bílou košilí, držící se za ruce, ale nedívající se na sebe. Ti všichni by na jeho jméno nějak zareagovali – obdivně nebo odmítavě, ale určitě ne lhostejně –, avšak žádný z nich by ho nepoznal podle obličeje.

Kdyby Mallarino spáchal nějaký zločin, nikdo by ho neuměl označit v řadě obvyklých podezřelých: ano, jsem si jistý, je to číslo pět, ten vousatý, hubený, plešatý. Mallarino pro ně neměl žádná zvláštní poznávací znamení a nemnozí čtenáři, kteří ho za ta léta poznali osobně, obvykle překvapeně komentovali: nepředstavoval jsem si, že jste plešatý, hubený, vousatý. Jeho pleš patřila k těm nenápadným, nepřitahovala k sobě pozornost; stávalo se mu, když se znovu setkal s někým, kdo ho viděl jen jednou, že slýchal stejně udivenou otázku: „Vždycky jste vypadal takhle?“ Nebo také: „To je ale zvláštní. Nevšiml jsem si, když jsme se seznámili.“

Možná za to mohl jeho výraz, přitahující pozornost lidí, stejně jako černé díry přitahují a pohlcují světlo: oči s pokleslými víčky hledící s věčným smutkem přes brýle, vousy zakrývající obličej jako šátek desperáta. Ty vousy kdysi bývaly černé; nyní byly sice stále ještě husté, ale zešedivěly: víc pod bradou a u kotlet, méně na tvářích. Na tom nezáleželo: hlavně že ho stále zakrývaly. A Mallarino byl dál k nepoznání, anonymní bytost v přelidněných ulicích. Ta anonymita ho dětinsky těšila (dítě schovávající se v zakázaných pokojích) a uklidňovala Magdalenu, jeho manželku v dávných časech.

„V téhle zemi lidi zabíjejí kvůli malichernějším příčinám,“ říkala mu, když ve své karikatuře zesměšnil nějakého generála nebo narkobarona. „Radši ať nikdo neví, kdo jsi a jak vypadáš. Radši ať nemusím umírat strachy, když jdeš pro mléko a dlouho se nevracíš.“

Pročesal pohledem svět Santanderova parku za soumraku. Stačila mu chvilička, a hned našel tři lidi čtoucí noviny, jeho noviny, a pomyslel si, že všichni tři brzy spočinou očima, pokud se tak už nestalo, na jeho jméně vyvedeném tiskacími písmeny a pak na jeho podpisu, té zprvu pěkně vykreslené iniciále postupně přecházející v chaotickou změť obloučků, která v rohu obrázku mizela do ztracena jako smutná brázda za padajícím letadlem.

Všichni věděli, které místo v deníku je vyhrazeno jeho vtipům: přesně uprostřed první názorové stránky, na legendárním místě, které všichni Kolumbijci vždy hned nalistují, aby se utvrdili v nenávisti či naopak v lásce ke svým veřejným činitelům; ta stránka byla jako velká kolektivní pohovka dlouhodobě nemocné země. Komu na ni padly oči, nejprve uviděl jeho karikaturu. Černý rámeček, tenké tahy pera, pod obrázkem jednořádkový text nebo krátký dialog: výjev, který každodenně vznikal u jeho pracovního stolu a posléze byl vychvalován, obdivován, komentován, chybně interpretován či odmítán ve sloupku v témž nebo jiném deníku, v rozhořčeném dopise rozzlobeného čtenáře, v ranní debatě nějaké rozhlasové stanice.

Ano, měl děsivou moc. Jeden čas po ní Mallarino toužil víc než po čemkoli jiném na světě; těžce pracoval, aby ji získal; vychutnával si ji a svědomitě ji vytěžoval. A nyní v jeho pětašedesáti letech táž politická třída, kterou ze svého zákopu tak osočoval a pronásledoval a jíž tolik pohrdal, kterou tolikrát a tak nelítostně zesměšnil bez ohledů na jakékoli přátelské nebo příbuzenské svazky (a stálo ho to dosti přátel, ba i pár příbuzných), táž politická třída se rozhodla uvést do pohybu ohromnou kolumbijskou pochlebovací mašinerii a udělit mu vyznamenání, které má poprvé a možná naposledy v dějinách dostat karikaturista.

„To se už nikdy nebude opakovat,“ řekl mu Rodrigo Valencia, ředitel novin v posledních třech desetiletích, když mu jako hbitý posel zavolal, aby mu začerstva pověděl o o ciální návštěvě, o právě vyslechnutých pochvalných ódách a o úmyslu, s nímž se mu organizátoři svěřili. „Nebude se to opakovat a byla by hloupost snažit se z toho vyvlíknout.“

„A kdo tvrdí, že se z toho chci vyvlíknout?“ řekl tenkrát Mallarino.

„Nikdo,“ opáčil Valencia. „Nebo tedy já. Protože vás znám, Javiere. A oni po pravdě řečeno také. Jinak by se nepřišli zeptat nejdřív mne.“

„Aha, chápu. Jste vyjednavač. Máte mě přesvědčit.“

„Víceméně ano,“ souhlasil Valencia. Měl hluboký hrdelní hlas, jakým se přirozeně poroučí nebo jaký se bez odmlouvání poslouchá. Věděl to, byl zvyklý volit slova, která se k tomu hlasu nejlépe hodila. „Chtějí to uspořádat v Teatro Colón, Javiere, jen si představte. Něco takového si nesmíte nechat ujít, nebuďte hlupák. Abyste mi rozuměl, nejde o vás, na vás mi houby záleží. Udělejte to kvůli novinám.“

Mallarino podrážděně zafuněl. „Nechte mě si to rozmyslet,“ řekl.

„Kvůli novinám,“ opakoval Valencia.

„Zavolejte mi zítra a promluvíme si o tom,“ řekl Mallarino. A pokračoval: „Bylo by to dole ve foyer?“

„Ne, Javiere, vždyť to říkám. Pořádá se to na hlavní scéně.“

„Na hlavní scéně,“ opakoval Mallarino.

„Vždyť to říkám, člověče. Je to vážná záležitost.“