Pravdivý příběh skupiny Plastic People of the Universe? To také. Zároveň ale nepřehledná změť marginálií. Jako by nic, co se Plastiků v jejich heroickém období 1968 až 1988 týká, nemohlo spadnout pod stůl.

Jaroslav Riedel zamýšlel ve své nyní vydané knize Plastic People a český underground podat historii legendární skupiny a dost možná i celého hnutí hudebního odporu. Má k tomu potřebné znalosti, erudici a kontakty. Nepostupoval nicméně jako historik, který se nenechá zahltit výčtem malicherností, protože hledá příčiny a souvislosti, ale spíš jako postulátor, tedy člověk, který shromažďuje data potřebná ke svatořečení. Ten musí sebrat úplně všechno a beatifikační komise si to už nějak přebere.

Čtenář, zejména ten, který normalizační vzedmutí českého undergroundu nezažil, se v předloženém množství bohužel ztratí.

Riedel se ve své téměř pětisetstránkové publikaci rozmáchl k velkému gestu. Přetiskuje raritní plakáty, které zvaly na utajené koncerty, zaznamenává odpudivé chování normalizačních médií, která se snažila hudebníky před veřejností očernit, cituje protokoly z výslechů…

Skvělá dokumentační práce. Zároveň však čteme zdlouhavé citace z porevolučních rozhovorů, jak je poskytli aktéři těchto událostí, či dokonce pořadí skladeb na jednotlivých vystoupeních. Nepřiměřená je také pozornost věnovaná v knize rozklíčování toho, jaký hudebník na které nahrávce obsluhuje dotyčný nástroj.

Handicapem se též stalo časové omezení příběhu. Ten je doveden jen před sametovou revoluci. Chybí tedy informace o následném rozštěpení skupiny, o způsobu, jakým se hudebníci vyrovnávali s odhalenými donašeči ve svém okolí, nedočteme se ani o mnohokrát avizovaném a následně odvolávaném ukončení koncertní činnosti.

Kniha

Jaroslav Riedel
Plastic People a český underground
2017, Nakladatelství Galén, 476 stran, 500 korun

Pokud se do porevoluční doby autor vypraví, tak jen proto, že se v ní někdo vrací zpátky. Zaznamenává tak třeba tvrzení bývalého policajta, že na jednom koncertu Plastiků v sedmdesátých letech "bubeník bušil do bubnu chcíplou krysou, zpěvák před mikrofonem podřezával živého kohouta" a většina diváků byla prý dětmi členů nomenklatury KSČ.

Jistě, podobné fízlovské lži je třeba odmítnout a Riedel to s gustem činí. Proč ale vůbec věnovat pozornost estébáckým pomluvám?

Plastic People a český underground je zásadní dokumentační publikací, která budoucím zájemcům poslouží jako relevantní zdroj informací. Pro člověka, který by se dnes pokoušel na příběhu Plastic People of the Universe pochopit normalizaci, je to však příliš vysokoprahová záležitost. Dvojnásobná škoda zejména u Plastiků, tedy u kapely, která svého času přinesla živou kulturu neznormalizované dělnické mládeži a učňům.

Související