Americká mezzosopranistka Kate Lindseyová vyznává neobvyklý umělecký přístup. "Pokud mě něco děsí, zajímám se o to," říká. Když však Lindseyová tento týden debutovala na Pražském jaru, vůbec nepůsobila vyděšeně. Při středečním setkání s novináři nejprve celá zářila a výřečně hovořila. A večer pak obdivuhodným způsobem zazpívala výběr z Písní z Auvergne znalce francouzského folkloru Josepha Canteloubeho. Pěvkyni doprovodil Orchestre de Paris dirigovaný jejím dlouholetým spolupracovníkem Thomasem Hengelbrockem.

Písně z Auvergne není vůbec snadné interpretovat. Texty skladeb, které Canteloube sesbíral ve 20. letech minulého století, jsou v okcitánském dialektu, jakémsi hybridu francouzštiny a španělštiny.

Aby se jej Lindseyová naučila přesvědčivě vyslovovat, musela si najít jazykového lektora. I pak prý zápasila s memorováním textu nazpaměť. "Ale stálo to za to, jsou to krásné básně," říká. "Jako poezie ty písně působí velmi lehce, ale mají opravdovou hloubku," dodává.

V tomto ohledu jako by písně reflektovaly to, čeho letos šestatřicetiletá Lindseyová v hudbě zatím dosáhla. Jako pěvkyně vždy balancuje mezi tradičními rolemi, například když zpívá Cherubina ve Figarově svatbě, a experimenty. K těm patřilo, když se Lindseyová zhostila role jeptišky Helen Prejeanové v současné opeře Dead Man Walking vyprávějící o boji proti trestu smrti.

"Velmi mě přitahují postavy, které jsou ryzí a zranitelné," říká Lindseyová. "Když opera ukazuje kontrast ošklivosti a krásy, temnoty a světla, když vypráví o tom, co máme v sobě," popisuje.

Pražské publikum Lindseyovou prvně slyšelo v lednu 2012, když zde zpívala v Obecním domě. Tou dobou už ve Spojených státech měla renomé, pravidelně účinkovala v newyorské Met i v operách v Los Angeles, Seattlu či San Francisku. V posledních letech se pravidelně objevuje také na evropských scénách, například ve Vídeňské a Bavorské státní opeře nebo v Královské opeře v Londýně.

Zvlášť výrazné bylo její účinkování na festivalech v anglickém Glyndebourne a na Salcburských slavnostech, kde roku 2015 zpívala Purcellovu operu Dido a Aeneas právě pod taktovkou Thomase Hengelbrocka, dirigenta středečního pražského koncertu.

Ti dva se prvně setkali před šesti lety, od té doby spolupracují takřka nepřetržitě. "Je pro mě důležité mít po boku někoho, komu mohu věřit, a vytvářet s ním hudbu od srdce," podotýká Lindseyová. "Thomas je v tomto ohledu výjimečný. S ním kývnu prakticky na cokoliv." A podobně to zřejmě vnímá Hengelbrock, který Lindseyovou v Praze častoval výhradně obdivnými pohledy. Také on na ni pěl samou chválu.

Po středečním koncertu bylo jasné proč. Tmavý hlas Lindseyové okcitánské skladby přirozeně ukotvil, zatímco v jemnějších baladách hlídala kaž­dou notu a s citem využila něžného vyššího rejstříku. Samozřejmé nebylo ani to, jak skvěle Lindseyová zpívá komické postavy − třeba ve skladbě Oï ayaï vyprávějící o netečné dívce, která neustále ztrácí šaty a je příliš líná vylézt z postele.

Díky Hengelbrockově dokonale vyváženému dirigování se navíc v rozlehlé Smetanově síni Obecního domu neztratila jediná nota.

Lindseyová tvrdí, že v Písních z Auvergne našla více než jen pozoruhodný folklor. "Některé jsou lehké a veselé, ale jiné vás skutečně chytnou za srdce. Jdou k jádru věci. Přimějí vás uvědomit si, kolik lidová hudba vypovídá o zemi, z níž pochází," tvrdí.

Lindseyová s Hengelbrockem se na Pražském jaru zastavili v rámci turné po třech městech. Až tento program dokončí, pěvkyně se přesune do bavorských Alp, kde bude zpívat repertoár ze svého nejnovějšího alba Thousands of Miles v doprovodu francouzského klavíristy Baptista Trotignona. Společně natočili písně Kurta Weilla, Ericha Korngolda a dalších Evropanů, kteří si v exilu stýskali po vlasti.

Na začátku projektu stál návrh producentů, aby Lindseyová zpívala Weilla. Ale zpěvačka pro jeho dílo rychle našla širší kontext. "Chci se věnovat projektům, které mají smysl, a pracovat s lidmi, kteří jdou do hloubky. Baptiste Trotignon je jazzový klavírista s klasickou průpravou, takže k těm skladbám přistupoval mnohem osobitěji," míní.

Ve všem, co Kate Lindseyová dělá, je zkrátka vidět touha po nějakém osobním růstu, vývoji. A právě tehdy do hry vstupuje strach, o němž pěvkyně v Praze hovořila. "Pokud mě něco děsí, většinou to znamená, že se z toho mohu poučit a hudebně zase trochu dorůst, dál se vyvíjet pěvecky i jako člověk," říká. "Všechno beru tak, že mám jen jednu příležitost. A tu nesmím promarnit," dodává.