Ve věku šestaosmdesáti let v neděli odešel básník, esejista a prozaik katalánského původu a španělského jména Juan Goytisolo.

Autor mnohými považovaný za největšího španělského literáta, jak jej označil například Carlos Fuentes, přitom ve Španělsku většinu života nežil. Roku 2014 obdržel prestižní Cervantesovu cenu. Goytisolo zemřel ve svém domě v marockém Marrákeši, informovala literární agentura Carmen Balcellsové.

Podle ní byl spisovatel prostředníkem mezi kulturami a náboženstvími, přesněji mezi západním a arabským světem. Goytisolo pocházel z toho prvního, čím dál víc se ale zabýval tím druhým. Čtenářům vytrvale připomínal spojitosti mezi latinskoamerickou literaturou a arabským světem.

Byl velkým kritikem tradičního katolického Španělska, jehož autoritářství podle Goytisola vyvrcholilo právě Frankovou diktaturou, a naopak zdůrazňoval, jaký přínos měly pro španělskou kulturu islám a judaismus.

Psal o vlastním exilu, homosexualitě či pocitech imigranta. „My Španělé bychom si měli připomenout dobu, kdy jsme museli ze Španělska emigrovat, abychom se uměli k přistěhovalcům náležitě chovat,“ říkal například o migraci.

Roku 2012 autor navštívil Festival spisovatelů Praha, kde převzal Cenu Spirose Vergose za svobodu projevu. V debatě moderované ekonomem Tomášem Sedláčkem pak mimo jiné řekl, že současnému světu chybí svrchovaná autorita, která by jej řídila. Zatímco dříve kultura určovala tok informací, dnes se informace objevují bez závislosti na kultuře, takže jejich interpretace je nahodilá, prohlásil Goytisolo.

V Praze se také ohradil proti tomu, aby byl spojován s jedním národem či označován za národního spisovatele.

„Spisovatel není žádné národní bohatství, nepatří žádnému národu, proto ani nemůže dostávat národní ceny. Tím by se stal spisovatelem malého kontextu, jak v jedné z nejinteligentnějších esejí o literatuře napsal Milan Kundera. Spisovatel má usilovat o široký kontext,“ řekl v tehdejším rozhovoru pro Salon Práva.

Goytisolo nicméně věřil, že spisovatel je zavázán svému lingvistickému dědictví. „Měl by něco nového přidat k takzvanému stromu literatury. Pokud literaturu nějakým způsobem nezmění, nic nového neřekne nebo nepřidá, selhal, nedostál svému závazku,“ říkal.

Pro Goytisola bylo klíčové „bojovat za práva žen, proti diskriminaci jakéhokoliv druhu, proti rasismu, xenofobii či za práva imigrantů“. Upozorňoval ale, že to samo o sobě nestačí. „Tohle všechno vám nezaručí, že budete víc než jen průměrným spisovatelem,“ varoval.

Goytisolovi v českém překladu Libuše Prokopové roku 1959 vyšel román Cirkus, o tři roky později následovala cestopisná reportáž Níjarské úhory přeložená Josefem Forbelským a také román Svátky, jejž přeložil Václav Cibula. Roku 1963 se objevil román Spodina v překladu Vladimíra Landovského.

Po revoluci Goytisolovi v Brně vyšel titul Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje, jejž roku 2005 přeložil Jiří Kasl. Roku 2008 se spisovatel spolu s Orhanem Pamukem, J. M. Coetzeem či Salmanem Rushdiem v otevřeném dopise zastal Milana Kundery poté, co časopis Respekt českého autora nařkl z údajného dávného udání.

Ke Kunderovi měl Goytisolo blízko, například časopis Host dříve přeložil a otiskl Goytisolovu recenzi Kunderova eseje Opona (Le rideau).

„Jsou díla, jejichž objektivní potřeba je zřejmá, aniž se během dlouhé doby někomu podaří je napsat. Opona Milana Kundery je jedním z nich: posuzuje dějiny románu z hlediska jeho estetické hodnoty a objasňuje jeho současný stav i obtížné možnosti přežití ve výrazně nepřátelském prostředí,“ napsal Goytisolo.

Když mu ve Španělsku vyšly sebrané spisy, autor se odhodlal k neobvyklému kroku – do spisů zahrnul všechny recenze, které kdy vyšly na jeho knihy, včetně těch negativních.

„Já všechny odsudky beru jako pochvalu. Protože kritici obecně jsou velmi leniví a všechno, co je nějak nové nebo jiné, je šokuje,“ vysvětloval Goytisolo. Ten se jinak v blízkosti novinářů a kritiků vyskytoval často, dlouho byl stálým přispěvatelem největšího španělského deníku El País, pro nějž psal i reportáže nebo politické komentáře.

Juan Goytisolo vyrostl v Barceloně, už roku 1956 ale jako odpůrce režimu diktátora Franciska Franka odešel do exilu v Paříži.

Ve Španělsku byla Goytisolova díla od roku 1963 do Frankovy smrti v roce 1975 zakázána, prodávat se směl jen titul Níjarské úhory vyprávějící o chudé španělské Almérii. „Po vydání téhle cestopisné reportáže mi jeden starosta z Almérie vzkázal, že jestli se u nich ještě někdy objevím, pověsí mě za koule na nejbližší lampě. Tuhle laskavou nabídku jsem musel odmítnout,“ říkal Goytisolo po letech.

A na roky španělské cenzury vzpomínal se slovy „celá desetiletí bylo moje jméno častěji slyšet v policejních služebnách než v knihkupectvích“.

V 60. letech podnikl Goytisolo mnoho cest, mimo jiné do Latinské Ameriky, severní Afriky a na Blízký východ. Kvůli četbě Puškina či Lermontova se vydal také do Čečenska. „Byl jsem doopravdy roztřesený, když jsem stál na stejných místech, jež Tolstoj popisuje v knize Hadži Murat, a viděl jsem stejné vraždění, jaké se odehrávalo v dobách, kdy Čečence potíralo carské vojsko,“ říkal.

Goytisolo rovněž působil na amerických univerzitách. V roce 1968 veřejně odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Roku 1996 se Goytisolo po smrti své manželky, francouzské spisovatelky, překladatelky a herečky Monique Langeové, usadil v Maroku a konvertoval k islámu. Na toto téma také často hovořil a psal. V češtině vyšla třeba jeho esej pro deník El País, kde hovořil o nutnosti reformy islámu.

„Změna v postavení žen, tohoto škodlivého vedlejšího produktu biblického původu, je nepostradatelným nástrojem pro jakýkoliv projekt modernizace a je třeba podpořit některé nedávné kroky podniknuté dobrým směrem,“ tvrdil Goytisolo.

V Maroku spisovatel adoptoval tři děti, které v závěti stanovil svými univerzálními dědici. Poslední roky Juan Goytisolo žil ve starém domě v marrákešské medíně.

Související