Název Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, půvabná typografická úprava i anotace na zadní stránce povídkového souboru Ivany Myškové naznačují, že v knize se skrývají prózy křehce poetické. Ale není to tak docela pravda. Jakkoliv je většina těch textů introspektivních, autorka suverénně a místy dost nesmlouvavě pracuje s postavami i situacemi, do nichž je dostává. A více než poezie čtenáře napadne inspirace povídkářskými mistry šedesátých let v čele s Juliem Cortázarem a aktuální hvězdou povídkového formátu Alicí Munroovou.

S argentinským spisovatelem má Myšková společnou zálibu v absurdních zápletkách, podivínských postavách a jemném humoru. S kanadskou držitelkou Nobelovy ceny zase Myškovou pojí důraz na psychologickou propracovanost postav, jejichž minulost i povahu v průběhu povídek citlivě odkrývá.

Sbírka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá má své vrcholy, několik drobných stylistických cvičení a jednu povídku, která jako by patřila někam jinam. Myškové sedí civilní tón i zápletka, kdy dokáže pokřivené nuance vztahů, nenápadné zlé úmysly a podobné drobné poklesky svých postav vytáhnout na světlo a vyhrotit je, ale bez dramatických gest a nikterak násilně.

Na počátku diplomka

◼ Povídková sbírka Ivany Myškové (1981) nazvaná Bílá zvířata jsou velmi často hluchá byla včera pokřtěna v pražské Galerii Lucerna. Kniha vyšla po pěti letech od vydání prozaického debutu Nícení.

◼ Nícení byla původně diplomová práce Myškové na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

◼ Hospodářské noviny o Nícení po jeho vydání napsaly: "V jazykovém zpracování lidských vnitřností je největší síla Nícení. Správná míra razance, stylizace, upřímnosti, komplikovanosti. A nádherný subtilní humor si­tuací. Třeba přesný popis obecně známé scény z každé rodiny: matka a dcera si povídají o otci jako o jakémsi přízraku, který se tu a tam zjevuje v přítmí u schodů do dílny, přestože všechno nasvědčuje tomu, že s nimi v domě stále a každodenně žije. Míjení se blízkých lidí je někdy nekonečné."

Nejlepší povídka sbírky, Vůně domova, líčí navenek pohodové vztahy v zajištěné středostavovské rodině, jejíž pohodlí narušuje jen stárnoucí fena, která ne a ne umřít. Myšková přitom mění perspektivy, takže děj zpočátku sledujeme z pohledu ženy, jež má s fenou slitování, a pak manžela, který ji má za cosi smradlavého, pomalého a venkoncem obtížného. A na rozdíl od většiny ostatních povídek obdaří Myšková tento text výraznou pointou, poněkud fantaskní a až erbenovsky osudovou.

Častěji ovšem autorka připravuje pro své postavy neobvyklé, místy absurdní situace, s nimiž se snaží hrdinové vypořádat prostředky všednodenní reality. Čtenář se ale nedozví, zda se jim to podařilo − nanejvýš jen tolik, že se s onou situací smířili.

Sebestřednému mladíkovi, "specialistovi na lidské zdroje", se do bytu zničehonic nastěhuje Francouz a mladík ustavičně váhá mezi snahou se mu zavděčit a nutkáním vyhodit ho (Hostel). Novináři, který nevynechal jediný raut, najednou všechny laskominy chutnají jako psí granule, a tak začne chovat neobvyklý hmyz a je fascinován chlapcem se vzácnou smrtelnou chorobou (Volání dálek). Žena středního věku se na kurzu vaření seznámí s mužem, který ji přitahuje, pak ale nahlásí, že ji znásilnil, což ovšem při výslechu zase relativizuje a omlouvá ho (Nebezpečí příjezdových cest).

Děj dalších povídek se odehrává převážně v myslích postav. Mladá žena v krátkodobém osamění v malém bytě sama sebe přesvědčí o smrtelné nehodě nájemníka v protějším okně a končí sebeobviňujícími myšlenkami (Závěs). A ani na konci čtenář netuší, nakolik je tato variace na Okno do dvora od Cornella Wool­riche vyfantazírovaná v hrdinčině mysli. Podobně se hrdince povídky Podšívka neustále ztrácejí a vynořují věci v kabelce, což v kritické situaci, kdy je přepadena zlodějem, může mít fatální následky.

Druhým vrcholem sbírky je titulní povídka, která mladou vlakovou průvodčí vžene do "nejlepší zábavy" na hasičském bále v neznámé vesnici, aby mohla v druhé části textu vyřešit neurovnaný vztah s otcem.

Kniha

Ivana Myšková
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
2017, Nakladatelství Host, 208 stran, 269 korun

Myšková své postavy a podivuhodné situace líčí přesným, neokázalým a přitom výrazově bohatým jazykem. Emocí se nebojí, byť je projevuje střídmě, pečlivě pracuje se spisovnou češtinou, jen v dialozích a úvahách ji občas proloží hovorovými tvary.

Jedinou výjimkou je povídka Čubka aneb Čas na upřímnost, která − odhlédneme-li v kontextu ostatních textů od neobvykle explicitní erotické rétoriky − působí především jako exhibice, jako krajně modelové střetnutí monogamního muže s polygamní ženou. Více než povídka je to polemika s machistickým pohledem na svět, avšak tezovitá, opakující se a navzdory jazykovému kouzlení ve výsledku nudná.

Naštěstí je ve sbírce dost lepších povídek, které budí naději, že se v české literatuře etablovala autorka se suverénním stylem a záviděníhodným citem pro vztahový i myšlenkový svět svých postav.

Související