Pečenga, 1937

Irga

 

Jsem dcera Bílého boha a mě nedohoníte. Jedu na lyžích podél Panenského vrchu jako o život – svůj i dítěte. Dole v kaňonu štěkají psi, ozývají se výkřiky pronásledovatelů:

„Ta coura má lyže! Snaží se dostat k Rusákům!“ Hlasy nedokážu rozeznat, ale patří otcovým poskokům, bandě vážených bílých, která jen tak pro zábavu střílí po skoltských Sámech a těhotných holkách.

„Haló, Irgo, pojeď zpátky! Co řekne táta!“

Ve výkřicích je slyšet obava. No ano, copak řekne velitel pohraniční stráže, bílý generál Henrik Malinen, když se jeho nejmladší vydá na lyžích přes hranici za Velkým dobrodružstvím?

„Vrahouni nenarozenejch děcek,“ odplivnu si a ještě přidám.

Kniha

Katja Kettu

Můra

2017, Nakladatelství Argo, přeložila Lenka Fárová, 384 stran, 348 korun 

Na severu u ledového oceánu všechno kvílí jarní říjí, výjev v závějích je zalitý slunečním svitem a posetý chundelatými kočičkami. Vázání na lyžích umotané z proutků naříká při každém skluzu a kroužky na hůlkách úpí. Vlněná sukně se odírá o stehna, jak se po svahu řítím k zamrzlé řece Jaurujoki, ke skále, u níž už sníh táním ztmavl. Cítím proud pod ledem a na chvilku zaváhám. Blázen, kdo sem vjede, když takhle taje. Ale mám dobrý důvod. Mám naspěch. Zpoza hřebene se nese vlčí vytí, odpovídá na něj celá smečka dál u paty hory. Jsme pět kilometrů od ruských hranic a brzy padne tma.

Kocouři za mnou se bojí na led. Pamatují na případ dětí, které se utopily ve Venakkovirta – kvůli nim se říká, že se na šíji občas třepotají bludná světýlka z onoho světa.

Slyším výkřiky:

„Postoj, nejezdi už dál! My tě nezabijem!“ Neotočím se. Z nosu mi stoupá pára, lyže s chlupatou skluznicí září, v ústech cítím kov. Na prsou mě hřeje čtvercový lístek, který mi Vlčí zub poslal po skoltských pastevcích sobů. Stojí na něm: „Milaja Irgučko! Prichoditě sem budovat lepší svět! Obstarám pas a vízum.“ Myslím na inkoustové kličky a kostnaté ruce, které je napsaly. Zanedlouho mě ty štíhlé prsty budou svírat.

 

Odchod je většinou těžké vysvětlit. Stejnětak ito,proč Irga Malinenová, dcera Bílého boha, právě na lyžích uhání do země Sovětů. Jedním důvodem je zkrátka vzpoura, vybuchla jsem vzteky, ale takovou už mám povahu. Před týdnem, na mé patnácté narozeniny, papínek zapomněl vedle dveří vyznačit, o kolik jsem za rok povyrostla. U Sisko si na to vzpomněl výborně, vykládal, jak pěkná a rasově čistá dcerka se mu povedla, bez ohledu na to, že její matka patřila k pohanskému rodu.

„Tohleděvčesetřeseneblahédědictvísvékrveamísto laponských ohňů zažehne elektrické světlo!“

Rozčílilo měto tak, že jsem si musela jít zasaunu pobrečet a kousnout do sobího kopýtka. Sisko, vždycky jenom Sisko. Odberlínskéolympiádysetamrňavápletichářka stala jeho pokladem a miláčkem, od té chvíle, kdy ji podvodem vybrali do gymnastického družstva a dostala se na čaj až k samotnému říšskému kancléři Hitlerovi. Pitomá metačka kozelců. Od té doby otec nemyslel na nikoho jiného. Všechny okouzlovala těmi tajně naondulovanými lokýnkami. A obdivovatelů měla spoustu.

Ale když z druhé strany hor přišel Vlčí zub a začal agitovat v Heteho chalupě, rozhodla jsem se, že toho musím mít. A on o mě kupodivu stál.

Měl ústa s měkkými rty, z nichž trčel levý špičák, takže mu dodával nádherně krutý výraz. Jeho povídačkám jsem samozřejmě nevěřila. Doma jsme strach z Rusů a komunismu sáli s mateřským mlékem natolik, že to tlachání, které v neděli v době kázání vysílali v murmanském rádiu, nám bylo jen k smíchu. Přesto jsem v neděli často na lyžích zajela k Heteho chalupě a proč taky ne, když se o mě nikdo nezajímal. A nějak se mi to zalíbilo. Sedět zabalená do sobí kůže, usrkávat z dřevěné kuksy sobí mléko, pozorovat agitátora a poslouchat, jak rudí posílají mého otce k čertu. Vychvalovali komunistickou Zemi zázraků a Ráj pracujících jako nějací proroci. Tam za hranicí se prý náhraž-kové kávějen smějí, ženským se nabocíchnatřásátuk, jemně mletá pšenice v buchtách, o kterých se nám ani nesní, a v kolchozu bučí kráva s plným vemenem – přijď a ochutnej! Kdosi tam utekl na plachetnici s přidělanými ližinami a hned povýšil na komisaře celé Murmanské oblasti.

„A jak se jako dostal přes hranice?“ dovolila jsem si zapochybovat.

„Snadná věc,“ zavrčela Heteho stará.

Skoltští Sámové chodí za svými soby přes hranici v jednom kuse. A je to snadné i pro jiné. Na sáňky se zapíchne tyč na sušení sena, placatka s něčím pro zahřátí pod kabát a jede se! Tak cesta uteče jakoby nic, protože do Sovětského svazu vane vždy příznivý vítr, takže i potoky pod trávou a kapradím tečou opačně, poněvadž nechtějí odvádět svou vodu z ráje.

„Je tohleto pravda?“ zeptala jsem se zezadu.

Vlčí zub se zasmál a strčil mi teplou dlaň pod sukni. „Toběbysetamlíbilo.PřijeďsizatancovatdoMoskvy.

Tam hrajou každej večer nové kalinky.“ Pohladilmětamdoleposrsti, vHeteho spižírněpostavené na vysokém sloupku do mě to léto před konfirmací zasunul svůj ocas apřiráželtak,ažsemichtělo smát. Líbilo se mi to jeho ufuněné žadonění asteny zakousnuté dosobí kůže, krucinál Irgo, ty ji mášnejkrásnější na světě. Slíbila jsem, že se zastavím, jakmile to jen půjde. Rozešli jsme se ve skvělé náladě, se společným tajemstvím a v naději na další propocené neděle. Ale pak se mi po ránu začalo dělat zle. Udělala jsem, co mě Sisko jako světa znalá žena naučila. Musí se načurat na zrnko ječmene, a když začne klíčit, je jasné, že má ženská problém. Zrno vzklíčilo. Pověděla jsem to Sisko a ta hned na další schůzce dobrovolnic Lotta Svärd roznesla, že se Irga spustila s Rusákem. Otci se to nikdo říct neodvážil, ale dřív nebo později se to provalí a okresní porodní bába mi pomoct odmítla.

„S ruským agitátorem sis to rozdávala,“ obvinil mě Anselmi. „Teď nastal čas spočítat hříchy!“

I tenhle Anselmi ze sirotčince se mi plazil u nohou, snažil se mi dostat pod sukni a žadonil, u mě, dcery bílého generála. Vzpomněl si na to a viděl, že i já si vzpomněla. Chlapcovy tváře zrudly studem a já se pokusila udělat správný tah:

„Co kdybych to pověděla otci.“

Anselmi se polekal. „Ale nepovíš.“

Tah vyšel na prázdno. Donutili mě vykasat si sukni až na boky a vypláznout jazyk na kovové páčidlo tak, aby k němu přimrzl, a nařídili mi lézt po kolenou dozadu. Jak jsem couvala, řezali mě koženým opaskem do stehen, ale kus masa se ne a ne odlepit. V tu chvíli JaakkimaAlakunnas popadl kudlu ajazyk přefikl.Odpadlvelkýkus,ažkrevstříkala,alemětospíšnaštvalo, než abych se lekla.

„Kristova noho, cos to proved!“ zaječel Anselmi.

 

Vykroutila jsem se apozmrzlýchzávějíchutíkaladomů. Někdo za mnou zařval:

„My si pro tebe dojdeme, ruská couro!“

Celývečer jsem dřepěla vestáji, naoteklou tvářsi přikládala vyluhovanýrašeliník apřemýšlela.Díkyzmrzlé krustě na sněhu nezůstaly stopy. Ale stejně uhádnou, kam jsem šla, aráno se nalyžíchpustíza mnou. Nebo půjdou do Heteho chalupy, ještě ji zapálí. A dříve či později dojdou až sem. Vědí, že otec je na inspekční cestě někde v Pummanki, Sisko na noc u sestřenice. Začala jsem balit. Červenočerné návleky a umělý kožíšek, několik marek od německých turistů. Lístek od Vlčího zuba jsem si zasunula pod košilku blízko srdce. Pak jsem začala uvažovat, co s sebou přinést za dárky. V otcově pracovně jsem srolovala tolik map, kolik jsem pobrala, ty má Vlčí zub rád. Máslo smíchané s olejem a syrovátkový koláč, lahvičku rumu. Nakonec jsem z otcovy šachovnice ručně vyřezané z velrybí kosti popadla černého jezdce, takový naschvál. Jeho ztráta ho zamrzí, když už nic jiného. Zastavila jsem se a rozvažovala. Jazyk mě bolel, panika zamlžovala mysl. Pak jsem na pracovním stole vzala plnicí pero a papír s razítkem pohraniční stráže, posadila jsem se ke komodě a začala psát. Vysvětlila jsem, že prchám do země Sovětů před hanbou, kterou jsem způsobila. Ale že všechno určitě dopadne dobře, a pokud ne, tak se vrátím. Vítězně jsem si dopis prohlédla: Na tohle jste, vy hloupí řezači jazyků, nepomysleli! Dcera bílého generála umí psát. Vylovila jsem z matčiny truhly starý splétaný pás. Zatímco jsem čekala, až se rozední, vyslovovala jsem pomalu a tápavě stará slova a zavázala na něj tři větrné uzly. Ráno s sebou přivede i pronásledovatele.

Snáší se šero, když večer po dlouhém dni ujíždím kvelké zemi Sovětůazasvým milým, kterýnaměčeká na hranicích a sežene pasy a práci a pro dítě manu nebeskou.Jestlitosežene.Vzaduv hlavěmihryžestrach, že Vlčí zub z miminka, co nosím v břiše, radost mít nebude, ačkoliv mapy a souřadnice by se mu hodily. Teď není čas ustoupit! Pahýl jazyka se v ústech chová jako nějaký podivný tvor. Močový měchýř se svírá. Dítě v břiše poskakuje, volá pod kůží o jídlo. Blíží se ohyb řeky, škrábu se vzhůru na skalnatý svah. Pronásledovatelé jsou dole pode mnou, jen co by kamenem dohodil, slyším svistot lyží i tlumené nadávky. Pár set metrů opodál se rýsuje hranice. Na okamžik mám chuť jet na lyžích přímo tam. Počkej, Irgo, počkej! Mohli by tam být otcovi poskoci nebo číhat sovětští soldáti. Dech v hrudi bolestivě skřípe.

Přiměju se zastavit, rozepnout pásek. Roztřesenými prsty rozvážu větrný uzel, modlím se k pradávným matčiným bohům: „Bieggagállisi, Pane větru. Teď mi pomoz.“

Stíny se ke mně pomalu blíží. Ztuhlými prsty rozmotám i druhý uzel, zopakuju modlitbu, naslouchám. Zkrvavenými nehty rozdělám poslední uzel. Zvednu obličej a zakřičím:

„Bieggagállisi, věčný. Teď mi pomoz!“

V tu chvíli se stane zázrak. Ze severu zavane ostrý vítr, strhne čerstvý sníh ze závěje, a vytvoří tak bílou stěnu mezi mnou a štváči. Slyším praskot ledu, vystrašené zavytí honicího psa, výkřiky pronásledovatelů, pak mi uši zacpe kvílení vichru. Nečekám, až se hustý závoj rozplyne.

Z toho, co Vlčí zub vyprávěl, si pamatuju, že se brzy musí odbočit doleva. Vede tamtudy prastará sobí stezka, na niž se lidské státní hranice nevztahují. Jestli mi teď vázání zapadne do sněhové břečky. Jestli teď umdlím.

Ale nepolevím. U hranice lesa se vítr utiší. Když se s nohama ztuhlýma belhám na druhou stranu, několik desítek metrů velká mýtina, kterou v porostu zakrslých břízek vysekali pohraničníci, užse noří dotmy. Zastavím a poohlížím se po velikém dutém kameni, na kterém roste zubožená borovice. Říká se, že vedle něj se nacházela posvátná sámská seita. Přijedu na lyžích blíž a vykřiknu radostí: na kmeni borovice je připevněná smluvená zaječí pacička. Visí tam. Mysl mi ovládne údiv a nedůvěra. Uprchla jsem. Může to být pravda? Hlasy pronásledovatelů i psů umlkly. Zhroutím se do nízkých břízek a funím. Noční duch zahaluje hory fialovou a nad říční tišinu natáhne zšeřelý závoj, pod jehož ochranou mohu v klidu spočinout. Tma se snáší na sněhové závěje, obzor vyhasíná.

Naslouchám.

Zezadu už se neozývá svistot lyží.

Stáhnu si lyže a opřu je o dutý kámen.

Na okraji močálu problikávají bludná světýlka z onoho světa.

Holý obličej nastavím temnému mrazivému vzduchu a přemítám, jestli je v tom Komunismu opravdu o ždibec tepleji.

Neklid a nepohodlí mě pomalu probudí. Proč Vlčí zub stále nejde? Ve stejnou chvíli si uvědomím palčivou nutnost si ulevit. S obtížemi se zvednu a stáhnu si kalhotky, které jsem měla dostat od Sisko jako dárek ke konfirmaci – dámské kalhotky, které obvykle sdělují, že děvče užje navdávání. Ajá hanba jsem si naně ani nestačila počkat, únava a strach vymámí z krku uchechtnutí. Jak teplý pramínek vytváří ve sněhu žlábek, zašeptám v duchu: „Tak sbohem, fašistické Finsko.“

Uspokojím svou potřebu a znovu se svalím na zem. Trhnu sebou, když se ze spletitého křoví ozve zašeptání:

„Zdravstvujtě, Finlandija?“

Napínám ve tmě zrak a zdá se mi, že v rákosí zahlédnu mihnout se známý semišový kožich. Otevřu ústa, abych vykřikla, jen abych zjistila, že nedokážu vyslovit ani své jméno. Pahýl jazyka se bezradně míhá vzduchem, z krku se ozývá skučení vyplašeného zvířete. Vyhrabu se na všechny čtyři a napřáhnu nůž. Co když je tam neznámý komunista nebo pohraničník, který se zná s otcem? Z nějakého důvodu si vzpomenu na černou figurku, kterou jsem ukradla ze šachovnice bílého generála. Neudělala jsem poslední a zároveň největší chybu v životě? Nezvolila jsem pro partii špatnou strategii a nemám teď život za sebou dřív, než vůbec začal? Postava se blíží rychlými dlouhými kroky, ucítím závan smůly a kořalky. Zašeptám beze slov svému nenarozenému dítěti, aniž bych věděla proč: „Neboj se. To zvládneme.“