Evropa na Blízký východ vyváží ledacos. V posledních letech i teroristy. Tisíce mladých mužů i žen opustily své blahobytné státy a zamířily do Sýrie, aby bojovaly za ideály. Jak se stane, že mladík v džínách v Bruselu odloží jointa a pak se objeví někde v Rakce s kalašnikovem v ruce?

Na tuto otázku odpovídá řada knih, mnohé stojí za čtení a některé vyšly i česky. Třeba Arabboy od německé novinářky Güner Yasemin Balciové nebo Syn teroristy od někdejšího amerického radikála Zaka Ebrahima. Velmi podobný název, Můj syn terorista, nese zatím poslední publikace na toto téma, kterou letos vydalo brněnské nakladatelství BizBooks. Od předchozích se liší tím, že vznikla u nás − napsali ji redaktoři týdeníku Respekt Ondřej Kundra a Tomáš Lindner.

Pozoruhodná je i tím, že nabízí perspektivu rodičů, zejména matek těch mladíků, kteří se dobrovolně vzdali pohodlí i bezpečí západní Evropy a vypravili se zemřít za věc islámu − nebo toho, co za islám považovali.

Útoky, jež evropští radikálové spáchali ve svých domovských zemích, jsou jen zlomkem zločinů, kterých se dopustili na Blízkém východě. Mezi desítkami tisíc zahraničních džihádistů v Sýrii a Iráku byly řádově tisíce Evropanů, původem zejména z Francie, Beneluxu, Skandinávie, Británie a Německa. Většinou se narodili do rodin s "přistěhovaleckým pozadím", jak se zaobaleně říká. Konvertité tvořili menšinu, ale proporčně vzato jich bylo dokonce víc.

Kundrova a Lindnerova kniha podává výmluvný obrázek toho, jak takový evropský džihádista vypadá. Obvykle pochází z rozpadlé rodiny, mívá za sebou drobnou zločinnost nebo hříšné mládí věnované drogám a alkoholu. Někdy jde o lehce vyšinuté lidi, kteří mají problém s komunikací a začleněním do společnosti. Nejedním lomcuje jakýsi vztek, jejž s úspěchem vyjadřoval německý raper Deso Dogg ("S*ru na tenhle svět"), než se sám vydal bojovat v řadách Islámského státu.

Mnoho mladých džihádistů hledá nějaký duchovní domov, nebo přesněji spíše duševní klec. Autoři knihy citují německý týdeník Der Spiegel − vedle britského Guardianu zřejmě důležitý zdroj inspirace a informací − v případu německého radikála Svena Laua: "Je z něj cítit neštěstí člověka, který musí vyrůstat ve svobodné společnosti, ačkoliv k tomu nemá dost talentu… a úleva, že se mohl s pomocí nové víry vzdát svobody."

Kundrova a Lindnerova kniha vyvrací názor, že radikály vytváří materiální strádání, vždyť mnohým se nedařilo nijak špatně. Spíše se cítí odstrčeni, v takové interpretaci je podporují i mentoři a verbíři, kteří jejich nehotový islám vhodně formují podle džihádistických potřeb. Islám je prý vyznáním utlačovaných a sám je utiskován v Evropě a také v Sýrii. Adeptům svatého boje tito učitelé promítají drastické záběry násilností páchaných "bezvěrci" − například vojáky syrského prezidenta Bašára Asada − na "pravých muslimech". Kdo by do Sýrie nešel chránit ženy a děti před barbary?

I v jiných ohledech autoři zdařile popisují metody propagace džihádismu − od neformálního kontaktování lidí na ulici, v posilovnách či sportovních klubech až po internetovou radikalizaci. Kromě toho přináší různé zajímavé detaily, třeba jak se džihádisté kvůli utajení domlouvají propojenými herními konzolemi prostřednictvím gestikulace postaviček.

Nejzajímavější jsou na knize rozhovory s rodiči radikálů − za těmito nešťastnými lidmi autoři podnikli úctyhodné množství cest. Často hovořily jen matky, protože otcové v rodinách z různých důvodů chybějí. Matky jsou obvykle důstojné osobnosti, které, zdá se, žádnou chybu ve výchově neudělaly. Snaží se pochopit, co se stalo, a tak pomoci jiným, podobně postiženým, nebo zabránit, aby do Sýrie odcházeli bojovat další synové.

Tak ovšem vzniká i určitý optický klam, protože s autory hovořily jen ty ženy, které se zapojily do různých deradikalizačních a osvětových aktivit. Autoři například mluvili se "západními" matkami, ale nikoliv rodilými muslimkami, které by jinak měly být považovány za typický případ. Co by na radikalizaci svých ratolestí říkaly ony? Není to akademická otázka, existuje debata právě na téma diskutabilní výchovy muslimských mladíků k vzorcům chování, které pak na Západě vedou k problémům.

Blízkovýchodní matky, nejen otcové, i po přesazení do Evropy vychovávají své syny v přesvědčení o jejich genderové i náboženské výjimečnosti. Zároveň děti nejsou vedeny k vytrvalosti a systematickému úsilí. Když pak ve škole a na pracovním trhu v konkurenci s ostatními ztroskotávají, jejich frustrace je dvojnásobná. Ne vždy končí jako džihádisté, avšak vytvářejí okruh nespokojenců, v němž se náboženský radikalismus rodí a nenachází odpor.

O tomto fenoménu pojednává například i česky vydaná kniha od Tanii Kambouriové zvaná Policistka volá o pomoc: problém s integrací nelze vyřešit na ulici. Kundra a Lindner její publikaci ani jiné podobné názory bohužel nezmiňují. Stálo by za to připomenout výzkumy sociologa Karla Černého, který se postavením mladých muslimů v Evropě soustavně zabývá a perspektivy integrace naopak vidí optimisticky.

Až na jednu výjimku se kniha Můj syn terorista také nezabývá dívkami, které odcházely do Sýrie. A kromě jednoho českého − navíc netypického − případu neuvádí žádný příklad z východní Evropy, včetně Balkánu.

Zato podrobně líčí jiný důležitý fenomén, a to význam vnitrorodinné komunikace při deradikalizaci. Zatímco verbíři se u svých obětí soustřeďují na pocity zavrženosti a odmítnutí, v boji proti nim hraje zásadní roli snaha rodin přijmout své děti zpátky. To je důležité nejen v okamžiku, kdy se mladý člověk teprve chystá odejít, ale i poté, co se případně vrátí domů − od vraždění v barvách Islámského státu zpět do mateřské náruče.

Kniha

Ondřej Kundra, Tomáš Lindner

Můj syn terorista

2017, Nakladatelství BizBooks, 208 stran, 299 korun

Autoři se zajímali také o to, jak se s problémem evropského džihádismu vyrovnávají postižené státy, včetně pozoruhodných omylů. Malá znalost vlastních muslimských komunit vedla například k tomu, že se v rámci deradikalizačních procesů vyplácely peníze "islámským" organizacím, které byly ve skutečnosti islamistické. Jeden z citovaných odborníků poznamenává, že z deradikalizace se stal velký kšeft. Zdá se také, že velké státní programy nejsou moc účinné, efektivnější − a hůře kontrolovatelné − jsou lokálně a personálně ukotvené iniciativy, které vedou sami muslimové, mnohdy bývalí extremisté.

Státy ovšem stojí před nelehkými dilematy. Matky zemřelých džihádistů si stěžují, že tajné služby nezastavily jejich syny, třeba zabavením pasu, když o jejich radikalizaci věděly, nebo když matky později žádaly, aby děti pomohly vrátit domů.

Pro tajné služby to ovšem nejsou synáčci, na které v dětských pokojíčcích stále čekají plyšoví medvídci, nýbrž nebezpeční teroristé. Proč takového člověka nenechat odejít do Sýrie a doufat, že se už ani nevrátí? Některé státy do Sýrie a Iráku posílají komanda, jejichž členové se stranou pozornosti zabývají cílenou likvidací vlastních spoluobčanů. Tím se zbavují dilematu, co dělat s džihádistou, který se vrátil. Podle jedněch je třeba vyšetřovat a trestat.

Alternativou je přístup vyvinutý v dánském Aarhusu. Vychází z toho, že navrátilce je třeba šetrně navrátit do života, tedy nezkoumat jeho činnost, nic nevyčítat, neizolovat, naopak investovat do pracovního začlenění. Je to vlastně nespravedlivé vůči jeho obětem i ostatním nezaměstnaným. Ale co když metoda přezdívaná "aarhuská pusa" funguje?

Kniha Můj syn terorista ulpívá na dvou klišé. Jedním z nich je líčení mizérie Blízkého východu jako výsledku západních provinění. Ať už po první světové válce ("bez zásahu koloniálních velmocí by vznikl velký arabský stát"), nebo v předešlé dekádě ("Američané situaci v Iráku nerozuměli"). Druhé klišé je dichotomie: "islám hlavního proudu", rozuměj ten umírněný a hodný, versus "džihádismus". Obě oblíbené liberální pověry znemožňují hlouběji proniknout do toho, co se vlastně děje.

Podle Kundry a Lindnera například jistý mladý konvertita projevil "dogmatismus", když mluvil o tom, že "muž má právo mít více žen" a "povinností manželky je starat se o muže". Ale to je přece názor v muslimském prostředí zcela běžný!

Nebo: "radikálové" prý mají problém s demokracií a jejím fungováním. To se ovšem týká podstatné části muslimů, zejména těch blízkovýchodních! A tvrdit, že verbíři radikálních organizací mají úspěch, protože nevzdělaným mladíkům nabízejí černobílý obraz světa a jednoduchý návod na správný život, znamená křivdit samotnému Mohamedovi. Také on věřil, že právě to je předností islámu.

Přitom mnohé z toho sami autoři knihy vědí. Například poznamenávají, že stavět v Německu proti "saúdskému" salafismu "umírněnější" turecký islám nemá smysl, protože i ten je v rukou radikálů, byť jiného druhu − strana tureckého prezidenta Erdogana AKP je vlastně odnoží Muslimského bratrstva a turečtí imámové v Německu špehují své vlastní věřící.

Kniha též připouští, že pokusy o státní vzdělávání evropských imámů se u věřících setkávají s nedůvěrou, stejně jako pokusy o pozápadnění islámu. Tu hlavní válku proti radikalismu v Evropě nemohou vybojovat tajné služby, sociální pracovníci nebo statečné matky − jen sami muslimové.

Některé z těchto otázek možná ztratí na urgentnosti s nadcházejícím zánikem Islámského státu, který už nebude moci sloužit jako magnet pro mladé Evropany. O to naléhavější zřejmě bude otázka návratu bojovníků domů.

Podle Kundry a Lindnera jen deset procent ze tří set německých navrátilců tak učinilo kvůli deziluzi z Islámského státu, velká část se nadále stýká s radikály a málokdy spolupracují s policií. Kniha Můj syn terorista tedy bohužel ještě dlouhou dobu neztratí svou aktuálnost.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru