Pouze s několika zajímavými filmovými scénáři se dosud pojilo jméno Eugena Lišky. Román Stvoření je autorovou první publikovanou beletrií. Debutem pozoruhodným, patřícím jednoznačně k té menší části soudobé české prózy, kterou stojí za to číst.

Román nabízí příběh desetiletého chlapce, který strádá v nepříliš fungující rodině. Proto začne trávit chvíle v panelákovém sklepě, který se ukáže být místem s tajemstvím − byť čtenář si nemůže být jistý, nakolik je sklep vskutku tajemný a nakolik se tajemným stává proto, že jeho návštěvník nemá tak úplně obyčejné vlastnosti.

Ve sklepě chlapec najde týraného, těžce poraněného psa, o něhož začne pečovat, a nahodilou shodou okolností zjistí, že psí poranění dokáže léčit jediný typ potravy − lidské maso.

Dějová linie je tudíž zjevně klíčovým prvkem celého příběhu, a není tedy vhodné další peripetie vyzrazovat. Pozoruhodné rysy románu lze snad postihnout i bez ní.

Liškův příběh se může jevit jako další z mnoha literárních výletů do mysli či duše dítěte. Ale tak tomu úplně není. Autor nepsychologizuje, nepromítá své dospělé představy o dítěti do postavy, kterou stvořil.

Neocitáme se tudíž v úžině, již dítě jako hlavní postava příběhu obvykle vytváří − buď je dětský svět vyjadřován vskutku dětským slovníkem a stylem myšlení, což bývá přece jen dost ploché a nudné, anebo je tento svět "překládán" do slovníku a myšlení dospělých, což zase potlačí věrohodnost.

Eugen Liška si při psaní románu zjevně užívá možnost, kterou mu scénář k filmu neposkytne: postavit do centra nikoli postavy, ale vypravěče. Zatímco většina špatných českých prozaiků má pocit, že k psaní stačí nashromáždit dost výživných událostí, o kterých se bude psát, Liška chápe, že vše, o čem se vypráví, tu už nějak bylo, a je tedy podstatné přijít na to, jak vyprávět.

Liškův vypravěč jako by byl vnukem vypravěče Vančurova: pohrává si se slovy i možnostmi, jak příběh podat, přitom se nepředvádí a nehraje přesilovou hru proti čtenáři. Spíš ukazuje, že slova, která máme k dispozici, určují, jak vnímáme svět. Že vnímáme a vidíme především to, co umíme dobře slovně vyjádřit.

Což nás vrací k dětskému hrdinovi Stvoření. Náhodný rozhovor se členy náboženské sekty, hlásající příchod konce světa, dítěti nastaví základní optiku − pochopí, že je třeba vyčistit svět od jevů a lidí, kteří apokalypsu svou špatností přibližují. Takový Spalovač mrtvol v dětském provedení. Zbytek ingrediencí k tomu, aby román nabral hororový směr, dodají brakové příběhy o superhrdinech a výjimečných lidech, kteří zkáze světa zabránili či jej učinili lepším.

Kniha

Eugen Liška
Stvoření
2017, Nakladatelství Host, 224 stran, 269 korun

Vypravěč Eugena Lišky si nezakládá na realistické uvěřitelnosti a přesnosti, proto nám nezkouší vysvětlit, jak k celé té plejádě, počínající Dumasem, Tyršem i Karlem Mayem a končící třeba filmem Sám doma, onen chlapec přišel. Vyznívá to tak, že když už kultura tato klišé vytvořila, mohou se jako jeden velký celek uhnízdit všude tam, kde je úrodná půda. A vypravěč s gustem rozvíjí vizi, že ožijí a uchvátí svého hostitele.

Čtenář znalý dobrodružných hrdinských příběhů se pak může dobře bavit odhalováním, podle kterého z nich dětská postava Liškova románu právě jedná.

Hororový koridor, do něhož příběh Stvoření vpluje docela rychle, nepřetrvá až do konce. Jako by se vypravěči nechtělo dodržet žánrové klišé, když si s klišovitými vzorci chování po celou dobu pohrává.

Na dojmu z četby to příliš nemění: Liška si ve Stvoření dokázal vydatně pohrát jak s konvenčními představami dítěte jako nádoby dobra, jež teprve pobyt v dospělé společnosti kazí, tak s nosným nápadem, že vytvářením návodných hrdinských příběhů a jednoduchých rad na lepší život vzniká nebezpečný odpad, který se může stát zbraní v nepravých či nepřipravených rukou. A tento nápad dokázal Eugen Liška rozepsat způsobem, který má atmosféru, jazykovou brilantnost a nutí číst bez přerušení od začátku až do konce.

Související