Tři výstřely, které 4. listopadu 1995 zanikly v hluku davu mírových aktivistů uprostřed izraelského Tel Avivu, otřásly touto malou blízkovýchodní zemi, euroamerickým Západem i muslimskoarabským Východem. Osamělý vrah s ultranacionalistickou a ultraortodoxní motivací zadusil naději, že skončí jeden z nejdelších konfliktů moderní historie. V tom byl atentát na izraelského premiéra Jicchaka Rabina výjimečný. Jen málokteré politické vraždě v dějinách se podařilo dosáhnout zamýšleného cíle.

Nyní se k ní vrací v češtině vydaná kniha zvaná Zabití krále, kterou napsal bývalý šéf jeruzalémské pobočky časopisu Newsweek Dan Ephron. Je to napínavý paralelní životopis oběti i jejího vraha Jigala Amira.

Coby zkušený novinář, který zpravodajsky pokrýval velkou část tehdejších událostí, Ephron začíná zhruba dva roky před atentátem. S precizností detektiva popisuje cestu stárnoucího izraelského generála Rabina i nenávistného židovského teroristy Amira k jejich poslednímu setkání.

Ephron měl vlastní prožitek, přístup k policejní dokumentaci a vedl desítky rozhovorů s přímými aktéry. Díky tomu dosáhl intimního vhledu do uvažování, rodinného zázemí i ideologického směřování obou mužů.

Jicchak Rabin se z drsného vítěze šestidenní války roku 1967 proměnil v pragmatického politika, jenž byl připraven učinit historický kompromis a přistoupit na myšlenku samostatné Palestiny. To je poměrně známé, kdežto postupná náboženská a nacionalistická seberadikalizace o osmačtyřicet let mladšího studenta práv Jigala Amira dodnes zůstává ve stínu nezájmu mimoizraelské veřejnosti.

A právě zde autor knihy, možná až s fetišistickým zaujetím, rozplétá osobní styky mladého extremisty, postoje jednotlivých členů jeho rodiny − včetně bratra Chagaje, který se stal spoluspiklencem Rabinovy vraždy − i prostředí radikálních osadnických kruhů, v nichž se Amir před atentátem pohyboval.

"Najednou vidím toho zkurvysyna, toho vraha, jak vyskočí a střílí. Instinktivně jsem se k němu vrhl a křičel jsem: Co? Co to děláš?!" řekl autorovi tohoto článku v předvečer výročí atentátu Menachem Damti, člen Rabinovy ochranky, jenž umírajícího premiéra vezl do nedaleké Ichilovovy nemocnice. "Zatímco jsem řídil, člen ochranky, který byl taky zraněný, se snažil Rabina oživit. Pomohl jsem ho pak položit na nosítka. Měl jsem od něj úplně zakrvácenou košili."

Co se stalo? Jak je možné, že premiér země sužované terorem a čelící výhrůžkám z ultrapravicových kruhů nebyl dostatečně chráněn?

Dan Ephron se v knize zabývá i tragickým selháním izraelské bezpečnostní služby Šin Bet. Programové rovnostářství Izraele, "obyčejnost" jeho politických vůdců, rozpočtově skromnější možnosti malého státu i přílišné zaměření na hrozbu palestinského teroru znamenaly, že v té době izraelský premiér neměl pancéřované auto a ultrapravicoví nespokojenci mohli dennodenně demonstrovat přímo pod jeho okny v obyčejné telavivské čtvrti.

Židovský terorismus přitom pro Izrael už tehdy nebyl neznámou. V 80. letech služba Šin Bet s policií rozbila osadnickou buňku neformálně zvanou Židovský odboj, která chtěla vyhodit do vzduchu islámské svatyně na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Ostatně dnešní generaci osadnických extremistů, která má na svědomí žhářské útoky proti palestinským a křesťanským cílům, tvoří děti tehdejších členů a sympatizantů teroristů.

Stejně jako v roce 1995, kdy v důsledku atentátu rezignoval ředitel Šin Bet Karmi Gilon, se také dnešní agenti služby musí kromě arabského extremismu zabývat i tím židovským.

Kniha

Dan Ephron
Zabití krále – Vražda Jicchaka Rabina
2017, Nakladatelství Universum, přeložila Gita Zbavitelová, 304 stran, 349 korun

Kniha skvěle pracuje s policejními dokumenty, popisuje rostoucí napětí v měsících a týdnech před atentátem a hojně cituje účastníky.

Nejslabší částí díla tak zůstává Ephronovo těžce skrývané ideologické přesvědčení. Coby nadšený stoupenec vzniku mírové Palestiny podél hranic demokratického Izraele podléhá přílišnému optimismu stran nadějí na mír, za nějž Jicchak Rabin bojoval. "Rabin nikdy nezamýšlel předat Palestincům víc než nějakých 70 procent území Západního břehu," řekl přitom autorovi tohoto článku Dan Schueftan, někdejší bezpečnostní poradce zavražděného premiéra. "Linii příměří z března 1949 po válce o naši nezávislost nepovažoval za dostatečně ubránitelnou."

Už za Rabinova života vlna teroru ze strany islamistického palestinského hnutí Hamás značně ochladila nadšení izraelských liberálů k plnění mírové dohody z Osla roku 1993.

Porážku mírové vize pak znamenaly volby, které po Rabinově tragické smrti nerozumně vypsal jeho politický spojenec i osobní rival Šimon Peres. Ty také představovaly první vítězství odpůrce Rabina i mírových dohod Benjamina Netanjahua, který dnes stojí v čele izraelské vlády snad nejvzdálenější jakýmkoli mírovým ústupkům za poslední dekády.

Rovněž lze polemizovat s Ephronovým předpokladem, že palestinský vůdce Jásir Arafat byl ochoten ustoupit z maximalistických požadavků své strany − ta přitom v minulosti prohrála všechna válečná střetnutí s Izraelem.

Dodnes se vedou spory, zda byl v roce 1995 Arafat skutečně připraven učinit historický kompromis nebo jestli jen taktizoval a ve skutečnosti se nevzdával velikášského snu o ovládnutí celé někdejší mandátní Palestiny.

Tomu napovídá skutečnost, že roku 2000 na jednáních v Camp Davidu odmítl Američany zprostředkované parametry míru, které šly ještě daleko za Rabinovy původní návrhy.

Podrobná studie z dramatického pera Dana Ephrona přes drobné výhrady patří k nejlepšímu, co bylo o tragické události publikováno. Může sloužit třeba jako dobrý podklad pro ty, kteří by chtěli porozumět nedávným dramatickým událostem na jeruzalémské Chrámové hoře. Nebo tomu, proč už takřka čtvrtstoletí po historickém podpisu izraelsko-palestinské dohody zůstává mír na Blízkém východě jen prchavým snem.

Související