Dopravní značka s panáčkem sedícím na židli označovala úsek silnice, na kterém v říjnu 1975 probíhala umělecká performance. Tehdy třiadvacetiletý student brněnské fakulty architektury Vladimír Ambroz vyznačil na asfaltu bílou přerušovanou čárou obdélník, posadil se dovnitř a pokuřoval. Potom sbalil židli, značku i kbelík se zbytkem barvy a zase odešel. Performance se jmenovala Weekend a přinesla Ambrozovi první mezinárodní ohlas i poněkud paradoxně také kontakty na podobně zaměřené české umělce.

Dvojjazyčná publikace nazvaná Vladimír Ambroz Akce/Actions doplňuje další dílek do obrazu historie českého performativního umění, které v 70. letech vzkvétalo.

Ve stejné době nacházeli také umělci jinde v Evropě půvab v performancích, při nichž s nasazením vlastních těl překračovali představy o normálním chování a někdy i zákon. České umělecké happeningy měly subverzivní, až protirežimní charakter. Ani v sousedním Polsku nebyli performeři tak izolovaní, jejich vystoupení se běžně odehrávala v progresivních galeriích. Zato čeští umělci vystupovali jen na ulici, v přírodě, bytech nebo ateliérech.

Na své nepřijatelnosti si do jisté míry zakládali, zároveň ale toužili po publiku a ocenění. Posílali proto fotografie dokumentující vlastní akce na zahraniční výstavy a do tamních uměleckých časopisů.

Tak se dostal záznam performance Weekend do italské redakce mezinárodního časopisu o umění Flash Art, která celou Ambrozovu fotosérii otiskla vedle prací Milana Knížáka, Karla Milera, Jana Mlčocha či Petra Štembery. Ambroz navíc z Itálie obdržel kontakt na pražské kolegy. Oklikou přes zahraničí se tak seznámil například se Štemberou, s nímž se přátelí dodnes.

Ve Flash Artu si Ambroze také všimly nezávisle na sobě dvě zahraniční kurátorky s českými kořeny, Charlotta Kotíková a Vlasta Čiháková Noshiro. První zahrnula jeho performance v roce 1977 do výstavy galerie Hallwalls v americkém Buffalu, druhá o dva roky později do přehlídky v japonské galerii Aai. Ani jednu z kurátorek přitom Ambroz neznal − a dodnes nezná.

Závislost umělců žijících v socialistickém Československu na korespondenční komunikaci a také velmi malé publikum, které se mohlo neoficiálních akcí účastnit, performery vedly k pečlivé, především fotografické dokumentaci. Díky tomu je nová monografie atraktivní přehlídkou téměř všech uskutečněných i jen plánovaných performancí. Možná že přináší intenzivnější prožitek a větší porozumění, než jaké prožívali účastníci občas velmi zdlouhavých a někdy trýznivých happeningů.

Například když Vladimír Ambroz pozval v různých časech své přátele do malé sklepní místnosti, kde na ně čekal jim neznámý člověk, jenž je dlouhé minuty zpovídal a fotografoval. Nebo když se rozhodl sledovat celý jeden den vysílání Československé televize. Tehdejší program zahrnoval přenos z vládního zasedání a Ambroz si po půlnoci, kdy televizní vysílání končilo, musel vzít prášek na spaní.

Kniha

Vladimír Ambroz Akce/Actions
Editor: Tomáš Pospiszyl
Texty: Vladimír Ambroz, Pavel Büchler, Marian Palla, Tomáš Pospiszyl, Petr Štembera
Nakladatelství BiggBoss 2017, 228 stran, 599 korun

Tato performance se nazývá TV Piece a prý ji pochválil i teoretik Jindřich Chalupecký. To Ambrozův přítel a kolega Petr Štembera v knize vyzdvihuje Parkování, akci, při níž Ambroz obsadil vlastním tělem parkovací místo. "Dokonale čistá práce!" oceňuje Štembera.

Podobné téma − dominance dopravy nad člověkem − má i akce nazvaná Highway, při které si performer lehl na silnici a plnou středovou čáru vedl přes své tělo.

Ambroz se performancím věnoval jen pět let. Po skončení školy se stal interiérovým návrhářem a také grafickým designérem. Se svým ateliérem A.M.O.S. Design například rekonstruoval interiér vily Tugendhat.

Jeho monografii uspořádal a hlavním textem opatřil historik umění Tomáš Pospiszyl. "Kauzu Ambroz" vystihl poutavě a zasvěceně, ačkoliv sám žádnou z autorových performancí nemohl zažít. V době jejich konání chodil teprve na základní školu.

Související